Dítě a pes

8. února 2018 v 15:11 |  Já, rodič
Příchod miminka do domácnosti se psem... řeší se to dnes a denně. Jak to tedy vypadalo u nás?
Tak, jak jsem očekávala. A to tak, že Ketynka je pošuk, ale v důsledku nejlepší pes, kterého jsme si mohli vybrat.

Pozdního večera 24.11. parkujeme před domem, já čekám v autě a Martin vybíhá do bytu pro Ketynku. Obejdou spolu blok, aby si aspoň uvolnila svěrače, když už ne emoční vypětí. Přebírám vodítko a Martin z auta vytahuje vajíčko s Máťulou. Z normálního pejska se během vteřiny stává magor pokoušející se za cenu ztráty vlastního života udušením zběsile přivítat návštěvu. Jako vždy. Akorát jindy stojí návštěva na dvou nohách a váží mnohokrát víc, takže nyní může Ketynka na návštěvníka pouze pohledět dusící se na postroji. Tento stav nadšení přetrvává pár hodin. Postupně Ketynce dochází, že tahle návštěva už nikam neodejde a není třeba směrem k ní projevovat nějaké přílišné nadšení či náklonost. Tenhle pinďa už je náš a možno pomaličku přejít k lhostejnosti stejně jako u ostatních stálých obyvatel bytu.

Ač by se snad z aktualizované fotografie na blogu mohlo zdát, že ti dva už si spolu hrajou v ohrádce, nenechte se mýlit. Fotografie je náhodná momentka nic nevypovídající o skutečnosti :)
Ketynce je Máťa jeden velký šumák. Ostatně tak, jako my, dokud nedržíme v ruce žvanec. Aspoň, že aspoň u kojení nesomruje!

Když si vzpomenu, že Ketynka měla být údajně žárlivá (než se dostala k nám, žila s malými dětmi...což se teď hodí, chůzi vedle kočáru nezapomněla), přijde mi to jako jeden velký vtip :)

Tehdy jsem říkala, že s příchodem miminka se pro ní ni nezmění. Změnilo. Chodíme víc ven, přeci jen v těhotenství se mi občas prostě nechtělo nebo nijak daleko. Teď chodíme na dlouhou procházku každý den, protože to je jediná doba, kdy je naše miminko schopné spát déle, než dvě hodiny.
Také nespí v posteli, ale tuto změnu jsem záměrně provedla už měsíc před porodem. Nutno říct, že jsme jí jako bolestné pořídili luxusní pelech, který mohu použít jako záložní spaní pro návštěvy.
 

Peču (na) mrkváč!

31. ledna 2018 v 17:53 |  Téma týdne
"Neztrácet naději". Takové jakože vážné a oduševnělé téma týdne, což? Podívejme se na něj však trochu nevážně a neoduševněle.

Vařím, peču. A dělám to většinou ráda. Ráda bych napsala, že jsem patrně jako majoritní část ženské populace, ale v téhle době už bych dost možná kecala.
Ne, že bych se chtěla chválit, ale většinou se to dá jíst. Někdy možná se sebezapřením a křečovitým úsměvem na tváři, ale dá.

Vařit mě nikdo neučil. V začátcích mě provázela dětská knížka, jejíž název si nepamatuji, ale byly v ní takové základy jako třeba jak oloupat cibuli, uvařit brambory nebo tureckou kávu. A pak s internetem už to šlo samo...

Jenže s internetovými recepty se vždy váže trocha experimentování. Receptů je milion, ale který v sobě skrývá něco nejen poživatelného, ale i nadmíru chutného?
A tak se stane, že uklohníte něco tak akorát nechutného. V paměti mám dva takové případy. Jeden právě z těch dětských začátků a jeden z právě uběhlého víkendu.
Tím prvním nezdařilým pokrmem byly medové řízky. Nutno dodat, že se nevyhodily, ale byly zkonzumovány. Žádný rodič nechce ranit křehkou duši svého dítěte a nedej Bože znechutit dceři vaření! Ale byly fakt hnusný, fakt jo.

O víkendu využívám chůvu zdarma, jmenuje se Martin. Prvně od porodu jsem se rozhodla, že upeču. Něco nového a sladkého. Přemýšlím a dostávám chuť na mrkvový dort, který mi v cukrárně tak chutnal!
Lezu na internet, a hned na první straně Kluci v akci, říkám si, že to je jistota. A tak sypu, liju, strouhám, míchám... nelíbí se mi to, ale neztrácím naději, určitě se to změní upečením!
Upečeno. Stále neztrácím naději, vychladnutí určitě přivede dort alespoň k poživatelnosti!
Vychladnuto. Je to furt hnusný, echt hnusný. Ani chůva Martin už to nežere! Sama navrhuji, že oškrábeme krém a zbytek vyhodíme. A protože fotit jídlo je cool a in, tady máte taky ochutnávku.

Ale víte co?! Stále neztrácím naději, čtvrtinu jsem dala do mrazáku! Po rozmražení očekávám chutný zákusek a pokud ne, přijede táta a rodič přeci nechce ranit křehkou duši svého dítěte... :D

Recenze fotoobrazu od Saal Digital

19. ledna 2018 v 15:21 |  Mimo mísu
Tak i já. I já jsem se nechala lapit do sítí Saal Digital. Ale můžete za to vy, blogeři. To u vás jsem na tuto společnost a jejich skvělou nabídku narazila. Už dávno, předávno... ale více než rok mi trvalo zasednout k počítači a zaslat přihlášku. Kdy jindy, když ne teď? Když teď mám tak překrásný objekt k fotografování a kolem sebe stále holé stěny bytu?

Takže jsem jednoho krásného dne hodila na gauč kojící polštář a naší tyrkysovou deku a do ruky vzala mobil. Ze začátku jsem byla trochu na rozpacích, jestli z toho vůbec vznikne něco koukatelného a v jaké kvalitě, přeci jen mobil je mobil a pořádný kanón je pořádný kanón. Samochvála sice smrdí, ale dovolím si tvrdit, že se mi to nakonec podařilo a koukatelné to je, a to dost, pro mě určitě! :)

To bysme měli. Naklikala jsem přihlášku. Za pár dní mi přišla odpověď s dotazem, kam bych si přála objednávku doručit. Zvolila jsem Čechy, jelikož v případě Německa bych musela pracovat s německým programem a víte, jak já jsem na tom s němčinou... nijak. Následně mi zaslali kód, který je třeba vložit, aby se vám odečetla poskytnutá sleva, v mém případě 1400Kč za fotoobraz. Tento kupón je třeba využít do 14 dnů. Vyjímečně jsem objednávku nedělala na poslední chvíli, měla jsem v úmyslu nechat obraz doručit k Martinovo rodičům a mít ho u sebe co nejdříve, navštívili nás o svátcích. Bohužel však s mým kódem byly potíže a systém mi ho prostě nebral. A nebral ani nově přidělený. Napotřetí už se však zadařilo. Želbohu řešení situace pár dní zabralo a z obavy, aby byl obraz doručen včas, jsem ho raději nechala poslat k našim a rodiče mi ho předali včera, když se přijeli podívat na vnoučka.
(Obavy byly nakonec zbytečné, obraz dorazil velmi rychle i v předvánoční době, ale pozdě bycha honiti.)

Co se týče samotné práce v systému, který si nejdříve musíte stáhnout do počítače, nemohu říci, že by mi to zabralo pár minut. Pachtila jsem se s tím dlouho, ovšem nutno říct, že to nepřisuzuji systému, ale mým (ne)schopnostem.
Navíc jsem dost času strávila už jen rozhodováním pro konkrétní variantu. Je libo fotoobraz, akrylátové sklo, alu-dibond nebo ještě něco jiného? Váhala jsem mezi alu-dibond a fotoobrazem, nakonec zvítězila klasika z naprosto jednoduchého důvodu. Jeden už doma máme (byl součástí sady z porodnice, vzpomínáte?), a já nerada styl "každý pes, jiná ves".

Obraz dorazil perfektně zabalený, milionkrát precizně obalený ve folii. Tak precizně, že vybalit ho z ní mi zabralo skoro tolik času jako ta práce v systému. Další vrstvu tvořil karton opravdu tvrdého kalibru a navrch ještě klasická placatá kartonová krabice. Skutečně za zabalení smekám klobouk, nebála bych se obraz poslat ani poštou, ani DHL....víme svý, že jo.

Obraz samotný je perfektně vypnutý, bez jediné chybičky. Jasný, počet řas nebo chloupků v nose bych nenapočítala, ale na to, že jsem zaslala fotografii z mobilu, je práce odvedena skutečně velmi dobře.

Možná si říkáte, že nejsem úplně objektivní. Máte pravdu, nejsem. Nejsem objektivní, protože obraz s takovým objektem pro mě bude krásný i vytisknutý na toaletním papíru.
Možná si říkáte, že tomu nerozumím. Ne, nerozumím, jsem obyčejný laik a je první mnou vytvořený fotoobraz.
Ale jako obyčejný neobjektivní laik Vám říkám, že bych si společnost Saal Digital vybrala znovu. Pro jejich jednání, kvalitu balení i obrazu.
Nakonec musím poděkovat a říci, že si vážím, že Saal Digital dává nám, pisálkům, a dalším lidem aktivním na sociálních sítích, takovouto šanci a že jsem tuto šanci mohla využít zrovna já. Děkuji!

 


Jak Mathias ke jménu přišel

15. ledna 2018 v 18:32 |  Já, rodič
O tom, jak se budou jmenovat naše děti, jsme se občas bavili víceméně od začátku našeho vztahu. A ne, nepřijde mi to uhozený.... jak nejnověji zpívaj Chinaski: " Někdy se to prostě povede, stačí vteřina a je jasný co bude dál...."
Jenže bavit se, když to není aktuální je jiný. Je to nezávazný. A pak to přijde. Závazně vybrat jméno. Jméno, které bude vaše dítě nosit do konce života (většinou). A aby toho nebylo málo, jste dva a dítě a jméno jen jedno (většinou).

Když to nebylo aktuální, Martin odmítal mnou navrhovaná jména, já zase ty jeho. Vlastně on navrhoval stále jen jedno. Jako kolovrátek. A já mu dlouhou dobu říkala, že to jen přes mojí mrtvolu. Pod tím jménem se mi vybavoval tlustý pihovatý zrzavý kamarád z dětství a tak vůbec...prostě jméno zastaralý.
Pak to bylo aktuální a ten kolovrátek se kolem mě začal obmotávat. Vždyť to vlastně je docela pěkný... jo, bude to Antonín. Tonda, Toníček.

Téměř 9 měsíců jsme náš poklad oslovovali "Tondo". Všichni to věděli!
A tak byli všichni velice překvapeni, když se týden před termínem porodu dozvěděli, že Tonda se nekoná! V dobré víře radím všem rodičům i příbuzným, nikdy nekupujte žádné věci se jménem, dokud neuvidíte rodný list!

Týden před termínem jsem stála ve sprše mi jakýsi vnitřní hlas říkal, že to není to, co chci. To, co chceme. Že to bylo nepromyšlené, unáhlené, prostě pouze smířené...
Ten hlas byl tak silný, že jsem se rozhodla, že s tím půjdu ven. Martin byl samozřejmě šokován, ale postupně se červíček zahlodal. Toho dne jsme si poprvé sedli k internetu a poctivě pročítali všechna mužská jména. Česká. Nic. Prostě to tam nebylo. Tedy, bylo by, kdybychom se nejmenovali oba tak, jak se jmenujeme. Martínek je krásné jméno, ovšem k našemu případnému dalšímu potomkovi mi to přišlo nefér.

Ale kurňajs, kdo jiný má dát dítěti cizí jméno, než ten, kdo žije v cizině? Bude to jméno mezinárodní. Bez háčků, bez čárek. Ulehčí to život nyní nám i našemu pokladu v budoucnu pro případ, že by se jednou rozhodl jít hledat štěstí do světa.
Našli jsme ho. Přitom bylo celou dobu tak blízko.... Mathias se totiž vyslovuje jako Matyáš bez diakritiky, což byl vždy můj český favorit. Svátek přesně na mé narozeniny a narozeniny téměř na Martinův svátek. Navíc tohle jméno bez problému přijaly i babičky, je to prostě Matýsek nebo pro mě také Maťulka.

A kdo se může podepisovat takhle....?
Zdraví Vás M+M+M!

A jak jste ke svému jménu přišli Vy nebo Vaše děti?
(Mimochodem máma říká, že moje jméno vybíral táta a že to byla jeho bejvalka, velká láska...to je tolerance, že :D )



Adventní kalendář Rituals

10. ledna 2018 v 19:39 |  Mimo mísu
To, že poslední léta prožívám Vánoce bez stromečku většího, než 30 cm, není nic nového. Letos to však bylo poprvé bez čokoládičkového adventního kalendáře. To, že jsem dospělá neměřím podle porodu, ale právě podle adventu bez čokokalendáře. Aby psychické trauma nebylo tak veliké, hledala jsem jiný kalendář. Pro velký holky.

Samozřejmě jsem netrajdala po obchodech, když jak už jsem stokrát říkala, téměř všechno se dá najít na Amazonu. Tolik kalendářů pohromadě jste ještě neviděli. Nevěděla jsem přesně jaký hledám, ale když jsem viděla tenhle....očička se mi rozsvítila a musela jsem ho mít, na cenu nehledě.

Balíček tělové kosmetiky Rituals jsem jednou, asi před osmi lety, dostala darem a okamžitě se do ní zbláznila. Nicméně cena jejich produktů mi nikdy nedovolila si ji znovu sama koupit...
Takže letos jsem si přála od manžela darem k porodu adventní kalendář! Už název Rituals mi říká, že z toho udělám každoroční rituál... ovšem budu to muset nějak zaonačit, páč novodobou Marií Terezií se stát určitě nechci :)

A tak, kdybyste byli s námi na porodním sále, pochopili byste, proč se mě v těch nejhorších kontrakcích Martin snažil podpořit mimojiné větou "Mysli na krémy!" (V té chvíli mi ale kalendář byl úplně víte kde a tak jsem svého muže poslala víte kam.)

Kalendář je zabalen v krásné dárkové krabici s červenou mašlí a samotný má tvar vánočního stromečku. V každém okýnku je vedle produktu samotného navíc něco napsáno, což ho dělá ještě zajímavějším a užitečným třeba k tréninku angličtiny :)

A co na mě tedy v kalendáři čekalo??? :)

1.12. Hydratující krém na ruce s vůní indické růže a mandlového oleje
2.12. Sprchová pěna s vůní růžového dřeva a borovice
3.12. Adventní svíčka
4.12. Tělový peeling s mořskou solí obsahující eukalyptus a zázvor
5.12. Tělový krém s vůní rýžového mléka a třešňového květu
6.12. MiniŘasenka
7.12. Odličovací ubrousky s aloe vera a lotosovým květem
8.12. MiniŠampon s mořskou řasou a bambusem
9.12. Uklidňující miniSprchový olej s bílým lotosem a yiyi ren (slzovka obecná)
10.12. Adventní svíčka
11.12. MiniParfém na tělo a tkaniny s bílým lotosem a yiyi ren
12.12. Zjemňující tělový peeling s vůní třešňového květu a rýžového mléka
13.12. MiniMýdlo s mandarinkou a yuzu (japonský citrus)
14.12. Osvěžující sprchová pěna s vůní eukalyptu a rozmarýnu
15.12. Relaxační minisérum s čínskou mátou a yiyi ren
16.12. Šampon a sprchový gel 2v1 s bambusem a hlubokomořskými minerály
17.12. Adventní svíčka
18.12. MniSprchový gel s vůní indické růže a mandlového oleje
19.12. Vánoční hořčíkové krystaly do koupele
20.12. Peelingová rukavice
21.12. Sprchová pasta s eukalyptem a olivovým olejem
22.12. Sprchová pěna s vůní indické růže a mandlového oleje
23.12. Noční balzám na ruce s bílým lotosem a yiyi ren
24.12. Adventní svíčka




Jednotlivé výrobky vždy patří do určité produktové řady. Mé nejoblíbenější řady jsou Rituals of Ayurveda- indická růže a mandlový olej, a Rituals of Sakura- rýžové mléko a třešňový květ.
Nejoblíbenějšími kousky jsou určitě sprchové pěny, kdo nevyzkouší pěnu místo gelu, nepochopí.
Co považuji za obrovské plus této značky? Že opravdu voní. Žádný, že po dvou minutách nevíte, že jste se myli.

Celkově mi kalendář způsobil opravdu lavinu radosti, akorát ten Štědrý den vyšel tak blbě, že tam byla čtvrtá svíčka... tedy žádné překvapení. O to víc se těším na příští rok :D

A co u vás? Vedete adventní kalendář?

Jak jsem v Německu rodila česky - 2.část

31. prosince 2017 v 16:12 |  Já, rodič
Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do soboty odpoledne. Ležíme všichni na posteli, Mathias na Martinovo hrudníku, všichni se držíme za ruce a povídáme si, jak se těšíme domů. Zaklepání. Vstupuje doktorka v modrém plášti. Určitě mě jde zkontrolovat a říci, že můžem zítra domů. Mýlila jsem se.... nešla mi ani říct, že můžeme domů a ani nepřišla kvůli mně...

Náš čerstvě narozený syn má infekci. I přes během porodu podáváná antibiotika. Normální hodnota je 5, kdežto on má 30. Konec kontaktu 24 hodin denně, konec spaní na stejné posteli, na stejném pokoji. Odvážíme ho na oddělení neonatologie, kde musí strávit týden! Pokládáme ho do boxíku a s potlačovaným pláčem usedám na židli vedle. Připojují ho na monitory a zavádějí kanylu s antibiotiky. Do hlavičky... dvakrát se to doktorce nepodařilo, jako by toho nebylo málo. Napotřetí už se spokojí s ručičkou. Během následujícího týdne však hadičku několikrát přepíchávají, až se z nás stejně stává náčelník Velký medvěd z kmene Maršounů.

Na neonatologii panuje přísný hygienický režim a za miminkem mohou pouze a jen rodiče. Sice kdykoliv, opět 24hodin denně, ale pokud nejste robot...
Až do pondělí mohu zůstat na svém poporodním pokoji. Za Mathiasem docházím tak často, jak mi síly stačí a v noci mě sestry budí na kojení. Martin za námi jezdí na skoro celé odpoledne.
V pondělí mě propouštějí a stěhuji se na pokoj určený pro matky v mé situaci. Už obyčejný, skromný, bez lékařské péče. Další kritický den, místo abychom šli domů, máme před sebou pět nekonečných dní. Jediné pozitivum je to, že se konečně najím. Až doteď mi jídlo nosili na pokoj bez možnosti výběru. Samozřejmě přesně takové, které bych si nikdy nevybrala, tak se vždy najedl aspoň Martin. Nyní si na začátku "pobytu" zaškrtávám můj jídelníček ze seznamu. A zaškrtávám dobře, Martinovi vždy nechám jen ždibík na ochutnání, aby se neřeklo, že jsem lakomá.
Pokoj je dvoulůžkový, první noc jej obývám sama. Druhý den už mám společnost. Paní, dlouhovlasá mladá štíhlá blondýna, řekla bych skoro já... a nakonec se dozvídáme, že naše porody byly téměř identické... takže není ani divu, že naši synové mají na chlup stejnou diagnózu.

Dny se vlečou, jeden jako druhý, až do čtvrtka. Probouzím se pozitivně naladěná, těším se na druhý den domů. Odpoledne však ve sprše objevuji na svém těle vyrážku. Pozitivismus je tatam. Navíc stehy mě bolí desetkrát tolik. Skoro hodinu čekám s pláčem na chodbě na doktora. Nevím, jestli je pláč důsledkem zoufalství nebo bolesti. Konečně se mě ujali. Vyrážka je nejspíš alergie a tak můj odchod domů díkybohu nijak neohrožuje. Stehy se hojí dobře a dostávám doporučení na léky proti bolesti a sedací koupele. V té době bych vůbec neřekla, že za tři týdny už víceméně žádnou bolest neucítím a dnes si myslím, že tehdy velkou roli sehrála psychika a stres.

V pátek ve tři hodiny nás konečně propouští! V porodnici si můžete domluvit focení (tzv. newborn), které probíhá přímo na pokoji nebo v našem případě na pokoji pro hosty. Nechtěla jsem o tuto možnost přijít a tak se ještě ve čtyři hodiny díváme do objektivu. Z focení vám do pár dnů přijde domů mnoho produktů, jako např. fotoplátno, fotokniha fotokarty a mnoho dalšího, které si za zvýhodněnou cenu můžete zakoupit anebo prostě zaslat zpět. I vzhledem k tomu, že náš byt stále potřebuje zútulnit a navíc jsou Vánoce a fotoprodukty jsou pro babičky báječným dárkem, celou fotosadu kupujeme.

Jedeme domů za tmy. Po týdnu vycházíme na čerstvý vzduch a denní světlo, respektive tedy noční tmu. Zvláštní pocit. Radost, ale zároveň strach, už nás nikdo nehlídá, to malé miminko už není v boxíku hlídané 24/7. A i když je to zvláštní, trochu i stesk, jelikož erlangenská porodnice a personál, který se o mě staral byl naprosto dokonalý. A jestli mi bude dopřáno rodit znovu, pokud to bude možné, rozhodně to bude opět tady. Protože zdejší přístup a servis je nepřekonatelný. Jak to tady chodí se ode mě určitě v budoucnu dozvíte v samostatném článku.


Jak jsem v Německu rodila česky

17. prosince 2017 v 15:35 |  Já, rodič
Je středa a stejně jako poslední dny sjíždím několik dílů seriálu Chirurgové. Den ukončuji dílem, v němž Meredith rodí. "To by byla prča, kdybych v noci taky začala, co?"
"A co Ohnivý kuře, myslíš, že ještě stihneš čtvrteční díl?"
"To určitě, doktor přeci říkal, že tenhle týden to nevidí a já se pořád vůbec necejtim, že bych jako měla rodit..."
Žádné otoky nohou, noční spánek každodenně krásných nerušených 12 hodin, žádný hnízdící syndrom- pokud se nepočítají pokyny manželovi "Až tu nebudu, převlíkni postel a vytři." Zkrátka, stejně jako moje máma před lety, vagony bych mohla skládat. Ona ve skutečnosti sbírala vokurky na poli, já aspoň vyloupávám vořechy.

Po půlnoci uléhám do postele a za dvě hodiny jdu čůrat. Nic neobvyklého. Ovšem, že bych si hned na to čůrla do postele? To už přeci jen trochu neobvyklé je, aspoň v tomhle věku teda určitě. Odcházím tedy, už s předtuchou, opět na toaletu a za chvíli volám "Lásko, ASI jedem do porodnice. Nebo ne, počkej, já nevím. Nevím, jestli je to TA voda." Jelikož v televizi, když praskne TA voda, může se vyhlašovat první povodňový stupeň, volám kamarádce s na chlup stejnou zkušeností, jako je ta moje. "Tak jo, je to TA voda, jedeme!"

Do porodnice přijíždíme ve třičtvrtě na tři. Na recepci odevzdáváme těhotenský průkaz a mluvíme anglicky. Po shlédnutí průkazky slyším: "Vy jste z Česka?" Česky! Česky, česky, česky! Porodní asistentka je původem Češka! Nad přesympatickou atraktivní blondýnkou se přímo rozplývám štěstím. Při vyšetření se dozvídám, že se jmenuje Jana a pochází z moravského Hulína, ovšem v Německu žije už přes dvacet let. Později se také dozvídám, že je jen o měsíc mladší, než moje máma :) A co víc, domluvili jsme se, že se stane i mojí hebamme! (Kdo je hebamme, o tom jindy...)
Během vyšetření už se může vyhlašovat ten povodňový stupeň a není tak třeba testovat, zda je to opravdu plodová voda. Jestli do následujících dvanácti hodin od odtoku plodové vody nezačnu rodit, napíchnou mi oxytocin na vyvolání porodu a antibiotika kvůli možné infekci.

Martin jede domů a já dostávám pokoj. Janě končí směna, další má zase noční, a já doufám, že při té už se neuvidíme.
Přes pravidelné bolesti nemohu spát, tak jsem ráda, že je se mnou na pokoji Iqin s třídenní holčičkou. Taky nespí, odstříkává mléko. Rozumíme si parádně, je původem z Malajsie, v podobném věku. Je ze mě unešená. Z toho, jak snáším bolesti. Že ještě nikdy nikoho takového neviděla. Taky jsem ze sebe unešená. Bolesti přicházejí pravidelně, tak to je asi ono. Ty kontrakce. Během nich si trošičku zadýchám, a je to cajk. V pohodě si jdu na snídani. Takový velký menstruační bolesti, jak psali na internetu. Už jsem na takový bolesti zvyklá, tak to asi lépe snáším, mám radost. (Krávo blbá naivní)

V jednu po poledni přichází Martin a už dostáváme instrukce, kam se dostavit. Uléhám na lehátko. Připojují mě na monitor a zavádí kanylu do hřbetu ruky. Bolí to jak čert, mnohem víc, než ty kontrakce. Celoživotní obrovská viditelnost mých žil má jednu výhodu. Netrefit se napoprvé může jenom úplnej debil a tak nemusím skuhrat víckrát, než je nutné.
Kurňa, ty kontrakce jsou nějaký silnější. Kurňa písek, jako o dost silnější. Do p*dele, co to je???? Smích mě přešel. Přemisťujeme se na porodní sál.

Po třech hodinách utrpení prosím, škemrám, žebrám. "Dejte mi epidurál, prosím, dejte mi ten epiduráááál!"
Anesteziolog je ovšem vedle na sále u císařského řezu, prý přijde za chvíli. Fajn, chvíli to ještě vydržím...
Nakonec se dozvídám, že chvíle znamená neurčitý časový údaj, přijde až vedle skončí a to se neví kdy! Kácím se, všechny hračky padaj do hodně hlubokýho kanálu. Dostávám aspoň rajský plyn. Který po několika pokusech vracím, bolest mi dovolí se svíjet, ale fakt ne dejchat z masky.
Ještě před epidurálem si nechávám provést klystýr. Velice ochotně. Přiznávám, že před porodem jsem neřešila vůbec nic, největší obavy jsem měla akorát z toho, že se při porodu poto... no co, každej máme jiný priority!
V sedm hodin konečně přichází dva pánové, aby mi ukázali, že na světě je ještě pořád hezky a dneska ještě neumřu. Podepisuju papír. Ať tam je cokoli, je mi to jedno, klidně ať mi hlava upadne! Přeochotně nastavuji páteř, račte, prosím! Do ruky dostávám ovladač a každých 15 minut si můžu zmáčknout a poslat do sebe dávku... Posílám!
Jééééééééé. Koukám na monitor, kde vidím, že mám právě obrovskou kontrakci. Ale vůbec jí necítím, zázrak! Jsem unešena a vůbec nezávidím ženám v době dávno minulé. Doufám, že toho, kdo tuhle věcičku vymyslel, nominovali aspoň na Nobelovku.

Jana přichází na noční, vítám ji radostně, zase vtipkuji a na sále je veselo. Ne nadlouho. Ve dvě hodiny ráno, že prý jako jdeme na to. Jana na chvilku odchází. Přestávám si mačkat epidurál, abych cítila kontrakce a věděla, kdy tlačit. Píšou na netu. Jana je furt pryč. Furt. A furt. Kontrakce nejsou pryč. Ty podělaný kontrakce se vrátily jak bumerang přímo mezi voči. Konečně přichází Jana. Ptá se mě jak chci rodit. Nevím, ještě jsem nerodila. Zkoušíme různé polohy. Na netu taky píšou, že poloha na zádech je nejpohodlnější jenom pro doktora. Tak tam prosím připište, že pro doktora a pro Maršálkovou.
A pak jsem dvě hodiny řvala, řvala a řvala. Co řvala, já vřískala tak, že jsem ani netušila, že to tak umím! Nicméně to ničemu nepomohlo. Německým sálem se rozléhaly české výkřiky "Drž hubu!", "Já už nemůžu!" nebo "Já chci umřít!".
Prosila jsem tentokrát o nástřih. Píšou přece na netu, že je to lepší, než...než se rozpůlit. Nicméně... v Německu, nebo alespoň na této klinice panuje názor opačný, tedy že lepší je přirozená ruptura. Tak fajn. Jdeme na pořádnou dávku masochismu! Pokud sháníte antikoncepci pro dceru, stačilo si jít stoupnout za dveře. I když...možná by vám nevěřila, že tam někdo rodí, ale myslela by, že jste na ní ušila boudu a běží tam film s brutálním mučením.
Řvala jsem při kontrakcích, řvala jsem mezi kontrakcema. Vono když vám skáčou na břicho a když pak máte mezi kontrakcí mezi nohama něco o obvodu 36cm plus horní končetina, držet hubu není tak úplně dobře možný.

v pátek, 17.11. 2017 ve 4:44 se nade mnou vesmír konečně slitoval. Průběh uplynulých několika hodin se na mě však podepsal. Položili mi toho malého človíčka na hrudník. Neplakala jsem, nebyla jsem šťastná ani pyšná (jak píšou na netu...) ...nic. Nebyla jsem schopná ničeho. Dívala jsem se na něj, ale skrz něj. Ztělesnění totální vyčerpanosti a odevzdanosti. Živá mrtvola. Když se pak šťourali v placentě jak já v zeleninový polívce, že bude možná potřeba kyretáž...ani mě to nepřekvapilo. Docela by to zapadlo. Tak aspoň šitíčko zevnitř, zvenku, zezdola, zeshora, zprava, zleva...
Během dvou hodin s malým na hrudníku jsem naštěstí obživla a na pokoj už mě převáželi s úsměvem a malým přisátým k prsu.

Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do soboty odpoledne. Ležíme všichni na posteli, Mathias na Martinovo hrudníku, všichni se držíme za ruce a povídáme si, jak se těšíme domů. Zaklepání. Vstupuje doktorka v modrém plášti. Určitě mě jde zkontrolovat a říci, že můžem zítra domů. Mýlila jsem se.... nešla mi ani říct, že můžeme domů a ani nepřišla kvůli mně...

Pokračování příště.

Narodil se Mathias, veselme se

4. prosince 2017 v 14:25 |  Já, rodič
A je (to) venku!
17.11. 1942 - Martin Scorsese - významný americký režisér, herec a scénarista, držitel Oscara
17.11. 1944 - Danny de Vito - americký herec a na Oscara nominovaný filmový producent
17.11. 1966 - Sophie Marceau - francouzská herečka a režisérka známá hlavně díky roli Bond girl v bondovce "Jeden svět nestačí"
17.11. 1978 - Rachel McAdams - kanadská herečka, též v minulosti nominovaná na Oscara
17.11. 1983 - Kateřina Emmons - bývalá česká sportovní střelkyně, trojnásobná olympijská medailistka
17.11. 2017 - Mathias Maršálek - již v nejranějším věku osobnost, Čech houbařící 3 měsíce v Anglii, 3 měsíce v Čechách a 3 v Německu, kde zároveň poctil lidstvo opuštěním matčiny dělohy, což učinil způsobem vskutku osobitým. Nejen, že si vybral významné historické datum, zvolil čas vhodný pro sklerotiky- 4:44, ale navíc na svět přilétl jako Superman s horní končetinou vpřed. Sláva mu!


Vybavujeme z bazaru!

11. listopadu 2017 v 14:30 |  Maršálci jdou do světa
Jistě si pamatujete na článek Klenoty bazoše, který kdybych mimochodem psala teď, přidala bych ještě použitou záchodovou štětku (ale pozor, ve velmi dobrém stavu!), kterou se momentálně pyšní bazoš německý.

Nicméně... na takovém bazaru lze najít i vážně bezva věci za pár fufňů- jen musíte být trpěliví, a někdy pohotoví. Když se na vás usměje štěstí, nemusíte ani umět německy (já zásadně komunikuji v angličtině). Navíc z hlediska ekonomie, ekologie i ochoty manžela řidiče je více než dobré využít základy logistiky a naplánovat tak postupně pokud možno více zastávek najednou.
Nejsem milovník věcí z druhé ruky ze své podstaty, ale dokud žijeme v nájmu a člověk nikdy neví, kdy se bude stěhovat, nerada kupuji nové drahé věci a raději koupím bazarové za pakatel, které za stejnou (nebo větší- byznys je byznys :D ) cenu poté prodám. V nákupu z druhé ruky nevidím problém- věci, které kupuji si předem prohlédnu a navíc vždy doma ihned nastupuji s parním čističem, Savem, pračkou nebo myčkou... a vsadím boty, že tak poctivě vyčištěnou kuchyň nikdo z vás nemá.
Za poslední skoro tři měsíce jsem nashromáždila docela slušný bazarový arzenál. Pojďte se něj se mnou podívat!

Jako úplně první jsme pořídili již zmiňovanou kuchyň. Byt byl stále neobyvatelný, takže jsme ji tehdy složili ve sklepě. Stála nás krásných 320 euro plus 80 za odvoz. Zahrnuje všechny spotřebiče jako troubu se sporákem, lednici, myčku i mikrovlnnou troubu. Prostě komplet. Je starší, ale plně funkční. Z této starší kuchyně jsme však vyrobili designovou kuchyň na míru. Vysvětlím. Kuchyň původně měla dřez na druhé straně, než my máme přivedený odpad. Což o to, koupili bychom prodlužovací hadice....jenže aby se tam hadice vešly, Martin by mi musel proděravět skříňky, ve kterých měly být hrnce. Hm... blbý blbý. A pak to přišlo! Osvícení. Při čištění zubů zničehonic mi vytanulo na mysl: "Tak obrátíme pracovní desku a všechno na ní!" To je důvod, proč vzadu ještě chybí lišta a je přední kraj takový nehezký, byl původně vzadu :) To se opraví časem.
Designový prvek naší kuchyně se pak nachází pod myčkou. Takový náš "podpis". :D Dřevo, které dole zakončuje celou linku bylo potřeba pod myčkou nějakým způsobem zmenšit, jelikož jinak o něj při otevírání zadrhávala. Martin má takový nástavec na vrtačku na dřevo, který ovšem dělá jenom díry ve tvaru kolečka. Nevadí, dyť je to krásný, nevšední, no ni?! A stejně to není vidět.
Součástí kuchyně byl i rohový stůl, ovšem poličky a židle nikoli, dokoupila jsem později. Obě poličky stály tuším 10 euro a židle jsem ukecala na 20 za obě.

Další výlet by se skoro mohl nazývat "Vše za 30". Rozkládací gauč za 30, stůl s židlemi za 30, postel za 30, skříň za 30.... jen rychlovarka za 10. No nekupte to!
S postelí se ovšem budeme loučit, je totiž větší, než naše matrace. Matračková story měla totiž pokračování. Ani výměna matrace za měkčí nepomohla a já snila o našich matracích, co zůstaly v pokojíčku v Čechách. Díky rodičům jsem však svůj sen mohla žít! Přeci táta superhrdina nenechá spát dceru, těhotnou, na nepohodlné matraci! Do tří dnů tu naši byli i s matracema v autě a já jim za to strašně děkuji. Nepohodlné matrace se bez problémů vrátily Amazonu.

Do ložnice mi scházely noční stolky. Aby ladily, přála jsem si černobílé. A našla velmi kvalitní, prostorné, které jsem ukecala na polovic..... jak jinak, než 30 za oba! (Jeden můžete vidět na fotografii vedle postele.)

Na zánovní pračku, která byla používaná jen párkrát do měsíce, jelikož nebyla v hlavním bydlišti majitelky, byl před námi jeden zájemce a za námi dalších 12! Zájemce před námi naštěstí nevyzvedl a tak za krásných 95 euro pereme nanejvýš ekonomicky (A+++), a až na 1400 otáček!

Pro Martina jsem hledala psací stůl, který by nám dekorem ladil k jídelnímu stolu v obýváku. Našla, a stál nás.... hádejte kolik! Zase jsem cenu srazila na 30, dyť to je takové krásné číslo :)

30 euro nás stála i komoda opět ve stejném dekoru "somoma eiche".

Do koupelny jsem sháněla menší skříňku, bílou o předem určené šířce. A našla ji za pouhých 10 euro.

V koupelně vedle umyvadla byl prostor, který vyloženě volal po přebalovacím pultu. Ovšem opět o předem určených rozměrech. Zprvu byly všechny moc veliké, ale nakonec jsem našla perfektní zánovní pult i s krásnou podložkou za 50.
Do koupelny jsme pořídili i vaničku se stojanem za 19.
Pro miniMaršálka máme i ohrádku a hrací deku, co nám minulý týden nabídli naši sousedé. 30 za obě, překvapivě :D
(Jinak máme pro miniMaršálka věci nové, pouze oblečení máme ve výpůjčce od kamarádky a sestřenice.)

Obývací stěnu jsme vybírali dlouho. Přes mnou požadovaný dekor prostě nejel vlak, navíc jsem příliš nechtěla stěnu navrtávací... a před 14 dny jsem jí našla. Bez vrtání, ani příliš prosklená, ani příliš opoličkovaná... prostě přesně podle našich představ. Jen jedny dvířka byly trochu vachrlatý, ale opravili jsme si. Jako mimořádný dar jsem pak od paní dostala parní sterilizátor značky Nuk, plně funkční ve výborné kondici... a ušetřila tak dalších 50 eur (cena nového), jelikož bych ho stejně nejspíš později kupovala.

Nádobí jsem původně kupovat nechtěla, ale nakonec...máme myčku, tak co! Navíc to se potom případně fakt stěhuje blbě. Nádobí je jeden z našich posledních úlovků. Předevčírem byl Martin poprvé pověřen vyzvednout sám. Měl to kousek od práce, bylo zbytečné zajíždět pro mě. Už ráno si málem zapomněl krabici, kterou jsem připravila na převoz. Pak mi píše z pracovního emailu, že zapomněl mobil... :D Napsala jsem mu tedy instrukce do emailu. Vrátil se mi domů s nádobím... ale povyprávěl mi, jak zapomněl jméno paní, ke které má vlastně jít... díky vesmíru se však situace naštěstí vyřešila i bez mobilu a beze jména a mohli jsme si zaplnit kuchyni touto více než 60tidílnou sadou nádobí, přičemž cena nové se pohybuje kolem 100 euro. A my máme za kolik? Za 30? Tsss.... za 5! :D

Poslední výprava se konala včera večer. Na spaní pro hosty byl u nás vhodný pouze gauč, kam se vejdou maximálně dvě osoby. Rozkládací matrace pro hosty za 5 euro se nám tak domů více než hodila. Jako bonus navíc konferenční stolek a obraz zdarma, nádhera!

Tak, to byly naše dosavadní úlovky. Neříkám, že byly poslední, ale na další už nějakou dobu nebude čas.
Co vy? Pochlubte se mi také svými zkušenostmi s nákupem z druhé ruky!

Naši sousedé

7. listopadu 2017 v 16:31 |  Maršálci jdou do světa
Buď máme v životě v některých ohledech zkrátka štěstí nebo ono pořekadlo "Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k Tobě", platí v sousedských vztazích dvojnásob.
Jsem člověk primárně nekonfliktní a každodenní řešení nějakých sousedských sporů by mě akorát přivedlo do permanentního stresu. A tak vždy, když jsme se někam stěhovali (a že víte, že to bylo mockrát), jednou z mých největších obav byli potencionální špatní sousedé. Špatným sousedem rozumějte člověk nepřizpůsobivý, protivný, netolerantní. Moje obava byla tak veliká, že jsme se ještě před nějakým závazným rozhodnutím snažili na budoucí sousedy vyptat v okolí.

V naší bytovce je dohromady 6 bytů, na každém patře dva.
Hned naproti nám bydlí správce, postarší pán . Když jsem se s ním párkrát snažila hovořit, zdál se mi divný, takový zmatený... důvod se zřejmě nabízí, jelikož někdy u něj jde prý cítit, že si rád přihne a lze to dokonce prý poznat i podle červeného nosu. Ale jinak je to tichý člověk s tichou paní.

Hned pod námi bydlí rodina Fuchsova. Mladí Němci, Daniela (32 let), její manžel Štefan- (38, ale vypadá mladší) a jejich dva synové Benjamin (4) a Julian (2). Pár dnů po našem nastěhování se přišli představit. Oba mluví anglicky, jejich práce to vyžaduje. Daniela dokonce každý den elektronicky komunikuje s Čechy. Sympatie jsou vzájemné, oba jsou moc milí a připraveni pomoci v případě potřeby. Zrovna pár dnů zpátky nám za pakatel přenechali ohrádku a hrací deku pro malého Maršálka. A zajímavostí je, že mají i stejné auto jako my!

Naproti Fuschsům žije paní Pabst. Taková starší kouzelná babička, se kterou jsme se seznámili jako první, jelikož nám u ní doručovatel nechal balíček. Nemluví anglicky, ale německy povídala a povídala. Přesto, že povídala poměrně dlouho, jsem schopna zatím pouze říct, že její dcera žije ve vedlejší bytovce :)

Dole, v přízemí, jeden byt obývá další starší paní, se kterou se jen míjíme a pozdravíme. Ta je prý občas už trochu protivná, ale vesměs hodná a psy má prý ráda, mívala jorkšíra.

Všechny "zákulisní informace" máme od Tomase a Jinjou, kteří obývají poslední byt. Potkala jsem se s nimi jednou na ulici, představila se a už tehdy to představení přerostlo ve více jak půlhodinový rozhovor. Předevčírem, v neděli, jsme se u nás doma seznámili konečně všichni. Co vám budu povídat, návštěva trvala pět hodin a skončila jen proto, že už byl večer a druhý den šli někteří do práce.
Tomas je Němec, o 4 dny mladší než Martin, Jinjou je z Jižní Koree, o 3 měsíce mladší, než já... Seznámili se v Korei, kde oba studovali. Teď studují (a částečně pracují) tady, v Německu. Takže jsou stejně staří, velmi přátelští, podobní cestovatelé, mohou s námi mluvit skvěle anglicky, oba milují psy (Jinjou dokonce pracovala v útulku a sama se nabídla, že když budu potřebovat, tak Ketynku moc ráda pohlídá) a tak nějak mají podobný náhled na svět.

Za tuhle bytovku jsem zkrátka moc ráda a troufám si říci, že po nájemnících, kteří tu byli před námi, nás i všichni naši sousedé vnímají jako dar z nebes.


A koho zajímá, jak se snad věci vyvinuli od minulého článku.... tak nijak. Týden do termínu a já bych snad klidně mohla jít na pole sbírat okurky, tak jak to dělala moje máma ještě v den porodu. :)

Jiný stav

13. října 2017 v 17:43 |  Mimo mísu
O tom, jak se většina žen cítí v těhotenství, bylo napsáno mnoho.
Do konce této životní etapy mi zbývá zhruba měsíc a.... a jsem asi prostě jiná. Chci tím říct, že kdyby takto mělo probíhat každé mé těhotenství, dám se na profesionální dráhu náhradní matky.

Pojďme si to shrnout.
  • Díky televizní produkci si dovolím tvrdit, že i chlapovi se s těhotenstvím vybaví zvracení. Tvrdí se, že hlavně ráno a hlavně v prvním trimestru. Aha, aha. V prvním trimestru jsem si neblinkla ani jednou. Na začátku druhého jsem poprvé zvracela jak Amina... Nutno ovšem podotknout, že jsem se zrovna vrátila z Anglie a poručila si vařené vepřové koleno... dva roky jsem ohledně podobné stravy abstinovala, takže si dovedete představit, že jsem se zrovna neupejpala. A pak zas nic, jen jsem natahovala pokaždé, když jsem ucítila sušenou trávu (jakože seno!). A tak nikdy nezapomenu, když jsme se šli pěšky podívat do autosalonu za městem. Martin říkal, že je to kousíček, Aha, aha. Takový malinký, víc než kilometrový, kousíček kolem posekaného pole... tenhle kousíček jsem fetovala slupku od banánu, která jediná dokázala ten smrad přebít. Projíždějící si zřejmě mysleli, že nemáme na auto ani na kapesník. Ovšem moje suchotravní intolerance se postupně ukázala býti výhodou: nemusela jsem na zahradě sbírat psí bobky, jelikož se s nima chodí na kompost Smějící se
  • Jestli se ještě něco člověku vybaví, jsou to určitě zvláštní těhotenské chutě. Aha, aha. Přiznám, že na to jsem se trochu těšila, přijde mi to zajímavé... navíc já bych si přála začít jíst papriku a Martin by si jistě přál, aby mou oblíbenou pochoutkou přestala být králičí hlava. Mé chuťové buňky jsou ovšem naprosto stejné, kyselý vokurky jsem k čočce a bůčku vyžadovala odjakživa.
  • Četla jsem, že v těhotenství se v prvním trimestru téměř vůbec nepřibírá. Ba dokonce někdo díky zvracení zhubne! Aha, aha. Tak mně to přišlo a přijde, že nejvíc jsem přibrala v prvním tejdnuSmějící se Ale ať nekecám, tak v prvním trimestru určitě!
  • Jako mnoho žen jsem musela do svého jídelníčku zařadit extra železo v tabletkách. Nikdo, žádný doktor, žádná sestra, nezapomněli zmínit, že způsobuje i extra zácpu. Aha, aha. Jak tušíte, ani tento problém se mě netýkal. Možná za to mohla částečně i vrcholící sezóna meruněk, které tak bezmezně miluji.
  • Vlasy. Je to asi tak dvacet let zpátky, kdy jsem si mohla mýt hlavu jednou týdně, aniž by mi z čela odkapávala mastnota. Nyní přišel velký comeback. Vlasy si myji průměrně po 5 dnech a to nikoli z nutnosti, ale aby se neřeklo... A co víc, zmizelo svědění i ta záhadná šupinatá nemoc!
  • Píšou, že prej skoro každá těhotná je trochu psychicky labilní. Nepociťuji žádnou změnu, asi proto, že jakási psychická labilita u mě představuje normál.Smějící se Co se týče lítostivosti, jednou si přece jen vzpomenu. To když jsme měli plněný knedlíky a Martin mi přímo před očima vypotřeboval domácí šlehačku z takové té lahve na bombičky! I když to mě spíš nas*al, než rozlítostnil.Smějící se A tak se kvůli mým dvěma knedlíčkům připravila další lahev... a druhý den jí spotřeboval před očima táta mámě, no nemáme to těžký?!
  • Že prej se v těhotenství, obzvlášť ke konci, blbě spí. A k dobrému spánku každá těhotná bezpodmínečně nutně potřebuje těhotenský polštář. Aha, aha. Tak podivejte se... spim úplně normálně celé doposavadní těhotenství, na nafukovačce, na zemi, gauči, na tvrdý posteli... kdekoli. S úplně normálním polštářem a úplně normální přikrývkou. Ale abych se moc nevymykala...tak jó, čůrat v noci chodím taky.
  • Taky se prej ženský zadejchávaj a tak vůbec, prej se cítí jak velryby... nevím, no, třeba to ještě přijde během toho měsíce, ale každopádně doteď, kdybych občas nešla kolem zrcadla, tak bych snad i zapomněla, že jsem těhotná.
  • Obavy. Ač pár let zpátky jsem si říkala, že radši dítě mít nebudu, než abych rodila... tak teď po nějakém strachu ani památky. Ani z porodu, ani z toho, že bych neztratila přebytečná kila. A to jsem prosím v zemi, jejichž jazyku nerozumím. Tak si tak říkám, že aspoň to "tlačte" bych si mohla před odjezdem do porodnice přeložit.
  • A snad poslední věc... necítím pražádnou potřebu ukazovat světu svůj holej pupek. Takže ne, žádný žůžo labůžo těhotenský fotečky na titulních stránkách novin ani nikde jinde nebudou.

Můj drahý mužík mi říká, že to je vše díky mému zdravému životnímu stylu a tak trochu naznačuje, že jiný ženský si za to tak trochu mohou samy a moc to prožívaj. Což já si nemyslím, a moc dobře vím, že příště to může být úplně jinak (a jestli mi pak řekne, že to moc prožívám, dám mu pěstí).
Píšu to proto, že jestli má některá z těhotenství obavy, nutně nemusí. Tak jako můžete strávit dny s hlavou v záchodové míse, stejně tak se můžete cítit jako já, a klidně se bez mrknutí oka stěhovat ze země do země, z bytu do bytu... Mrkající

Akce matrace

28. září 2017 v 23:42 |  Maršálci jdou do světa
Nevěřili byste, kolik životního času nám sežraly matrace. Představa, že ještě v životě budu muset nějaké pořizovat, mě už teď celkem drásá.

Naše úplně první matrace byla součástí postele. Říká se jí futonová a je to asi jedna z nejlevnějších variant vůbec. A taky nejhorších. Péra v zádech, nic moc. Zhruba od té doby naprosto nesnáším pružinové matrace.

Futonovka letěla do kontejneru a šli jsme si pro pěnovou do Lidlu. V akci, ne asi. Byla o dost pohodlnější, než její předchůdkyně, ale tak akorát jsme jí měli dost, když jsme se rozhodli přestěhovat. Matraci jsme prodali i s postelí.

Velím, že takhle už teda néé. Na matracích se šetřit nemá, koupíme pořádný, co už nevyhodíme, ani neprodáme! Jako již zkušená jsem navíc rozhodla pro matrace dvě, jednu už nikdy. V životě zkrátka existují situace, kdy je třeba vyhradit si svůj prostor a u mě je to jednoznačně spánek. Meze jsou jasně dány, a nedochází k nočním rozhovorům typu:
"Neroztahuj se, seš na mý půlce!"
"Nejsem!"
"Seš"
"Nejsem!"
....

Tenkrát jsme v Praze obleželi snad všechny matrace ve všech velkých obchodech s nábytkem. Nakonec jsme si vybrali ve Scontu- měli akci 1+1....:D Matrace už byly v autě, když jsem si všimla, že jedna je špinavá. To nene, chci novou. Nová není, vyperte si potah. To nene, vyperte si ho sami a vraťte mi prachy. Takže zase návrat na gauč...

Konečně nás napadlo zajít do specializovaného obchodu, který jsme měli celou dobu přímo před nosem- tak 150m od bytu. A tam to přišlo. Láska na první leh. Oboustranná matrace (tvrdší strana pro Martina, měkčí pro mě) z paměťové pěny s pratelným potahem a mírami 80-200-26cm. Cena překročila náš tehdejší strop, asi tak dvakrát, ale nešlo jinak, pokud jsem nechtěla každý den před zavíračkou u prodavačky škemrat, zda bych nemohla přespat v obchodě.
Ten týden do doručení, to už na tom hrozným gauči přeci dáme. Jó, kdyby týden. To bychom nesměli narazit na někoho, jehož týden disponoval asi tak třikrát větším množstvím dnů, než ten náš. Nicméně Martinka si s*át na hlavu nenechá a špatně vyspaná už vůbec ne! Po prvním telefonátu mi byly přislíbeny dva polštáře zdarma. Fajn. Nicméně nakonec s matracemi přišel jen jeden. Už jsem říkala, že s*át na hlavu si nenechám? :D Po mé upřímné veřejné recenzi na internetu ihned přispěchali s omluvou a druhý polštář byl na světě. Matika nikdy nebyla má oblíbená, ale dva lidi rovná se dvě matrace rovná se dva polštáře, tím jsem si jistá.
Za všechny ty peripetie tyhle matrace ale stály, fakt jo. Dyť jsme si je stěhovali i do Anglie! Nevzdali jsme se psa, nevzdali jsme se matrací! A stejně tak jsme se všichni společně vrátili. Když jsme pak z bydlení po share housech přijeli na víkend k našim, kde matračky našly dočasný domov, bylo to jak přelehnout si z pryčny na obláček.

Nicméně bylo rozhodnuto, že do Německa matrace (stejně jako krabice na pájení, kdo si vzpomene...) pojedou až v případě skutečně víc než nad slunce jasného dlouhodobého pobytu. Částku, kterou bych dala za jejich případný převoz jsem se rozhodla vložit do jiných matrací, které při případném stěhování (ne, stěhování neplánujeme, ale to jsme původně neplánovali nikdy...) zase prodám.
Objeli jsme Sconto, XXXLutz, Ikeu...den v čoudu a nic z toho.
Ve Scontu jsem si ovšem vyhlídla předsíňovou stěnu, tak proč to nevzít při jednom a online neobjednat i matrace, které na krámě neměli. Kdyžtak je vrátíme... Čekací doba týden, to dáme :D Přesto, že jsem objednala dvě naprosto totožné matrace, jedna přišla v sobotu, druhá v úterý. Objednávala jsem matrace se jménem Stella Royal Plus o výšce 16cm a na obrázku se jádro skládalo ze tří částí- modré, oranžové a žluté. Domů mi však přišly otřesné matrace pouze s modrým jádrem a cedulkou "Sandy... 14cm."
Přišla tak na řadu ta věc, které se říká zákaznický servis. Ta věc, s kterou podle mě obchod stojí a padá. Tenhle se u mě totálně zhroutil! Jelikož odpověď "Matrace jsou v pořádku, Sandy je název výrobce..." mě opravdu neuspokojila, naopak tak akorát dopálila. Tak takhle, drahé Sconto, opravdu ne.

Jiné matrace jsem si objednala ihned na Amazonu, který využíváme takřka neustále a považuji jej za společnost s nejlepším zákaznickým servisem na světě. Zde malé srovnání.
Doba dodání:
Sconto- totožné matrace přičemž první matrace byla na cestě 5 dní, druhá 8 dní.
Amazon- matrace různých značek, obě doručeny po dvou dnech.

Reklamace po telefonu:
Sconto- zaměstnankyně nehovořila anglicky, ani nebyla schopna předat někoho jiného.
Amazon- s angličtinou bez problému

Odpověď na email:
Sconto- 3 dny
Amazon- tentýž den, nejpozději do druhého dne.

Nabízené řešení:
Sconto- Prvotně žádné, na jejich straně chyba přeci není. Druhotně: Odvoz na matrace přijede v sobotu mezi 8:00 a 20:00. Čus bambus, jestli se vám to hodí se neptáme.
Amazon- Hluboce se omlouváme, vyměníme, vrátíme, slevíme, odvezeme... pokud si budete přát odvoz, v jaký den a v jakém časovém rozmezí by Vám to vyhovovalo?

Pro upřesnění: Amazonu matrace nevracím, jsou vskutku dobré, ovšem mám tu od nich dvě žehlící prkna, která nebyla stabilní a pro které si zítra přijedou. A objednám si nové, jen jinou značku.... a kde? Na Amazonu, ne asi!

Stěhování po deváté!

13. září 2017 v 15:15 |  Maršálci jdou do světa
Po měsíci bydlení a kočování po pokojích v sharehousech (ne, že by to nebyl vopruz, ale do stěhování je nepočítám), je to dnes přesně týden, co bydlíme ve "svém". Naivně jsem si myslela, že když už se do bytu nastěhujeme, v řemeslnících se hne svědomí a potažmo hnou i svojí p*delí. Nestalo se tak. Za tento týden přišli jeden den na hodinu a půl, druhý na dvě, další dny vůbec. Akorát zbrousili podlahu v ložnici a připevnili lišty. Čemu se však divit, když vymalování bytu jim trvalo měsíc. A tak si připadám zase jako na koleji, kde jsme myli nádobí v koupelně a prali v suterénu.

Tedy sice bydlíme, ale na posteli zase nespíme. Pokud však bude progresivní vývoj pokračovat, dočkáme se jí též.
Prvních pár dní jsme uléhali na nafukovací postel. I přesto, že Martinovo váze jsem nyní skoro nejblíže v historii, rozdíl ve výšce ložné plochy je stále markantní. Tentokrát jsme si tak k "Není nutno, aby bylo přímo veselo..." mohli začít přehrávat ještě "Jednou jsi dole, jednou nahoře...". Aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že matrace uchází... průměrnou rychlostí "dvě hodiny/ležíš na zemi". Někdo budí v noci sousedy sexem, my šlapací pumpičkou.
Po pár dnech jsem matraci konečně zalepila vteřinovým lepidlem-progres č.1.
Po dalších dnech jsme přivezli rozkládací gauč- progres č.2.
Progres č.3 v podobě postele (i když zatím bez matrací), čeká smutně rozložený v koutě na hotovou ložnici a ty řemeslnický lenochody.

Jak jste mohli vyčíst výše, už shromažďuji nábytek. Což se mi povedlo naprosto dokonale, až na jeden černý puntík jménem Horváth. Vysvětlím níže.

Nábytek jsem klasicky hledala na internetu z druhé ruky- na ebay.kleinanzeigen. Dlouho nic. Buď bez odpovědi nebo neuměli anglicky nebo věc už nebyla volná... a pak najednou pic, v pátek večer jako kdyby se hnul vesmír a já nestíhala odepisovat. Tak jsme si v sobotu jeli do jedné stanice pro bezvadný přebalovací pultík s krásnou podložkou se sovičkami a do jiné mrknout na gauč, stůl se židlemi, postel a skříň. Vše za hubičku v perfektním stavu. Prodával mladý ruský pár, Andrej a Evženie, 27 let. Vzali se těsně před odjezdem do Německa, které po roce a půl opouštějí... jakoby mi to něco připomínalo... :)

Na neděli tak bylo třeba objednat dodávku. Po minulé rozpačité zkušenosti s kuchyní jsme se rozhodli dát šanci Čechovi jménem Horváth. Přeci nejsou všichni Horváthové stejní....se říká. Dohodli jsme, že přijede kolem půl dvanácté.
V neděli v deset jsme u mladých Rusů začali rozmontovávat. Tedy, kluci začali, já si povídala s Evžou a opravdu jsme si rozuměly. V 11 bylo rozmontováno a tak chlapci začali snášet nábytek na chodbu do přízemí. Ze třetího patra bez výtahu!
Hotovo. V prázdné kuchyni už jen čekáme na příjezd dodávky a přikupuji ještě krásnou rychlovarku! Všechno šlape jak na drátkách, říkám si. Dokud v 11:36 nepřijde zpráva od Horvátha, cituji: "Dobry den ale dnes mito nejde nebo nam dotoho neco prislo rodini problemi prominte gdiř tak jindi este jednou prominte". Víc komentovat asi netřeba. Před barákem nám stojí akorát náš kombík, kam se z tohoto nákupu vleze tak akorát ta rychlovarka. Jen si to představte...
Panu Horváthovi odepisuji, že jindy už rozhodně takovou situaci opravdu riskovat nehodlám.
Jeho odpověď opět stojí za citaci:" pani stalo se nam ze miho tati bracha cera umrela uz chapete gdiz takovou viec nevipe to pochopit a ja za to nemuzu ze voni dali nedavno vediet a tak sme sli richle na cz".

Když mi tep klesne na přijatelnou hodnotu, začínám přemýšlet. Voláme Rusovi od kuchyně, není jiná možnost. A jestli nebude moct, jsme v p*deli jak Baťa s dřevákama. Domluva trvala století jako minule, i přesto, že s ním v jeho rodném jazyce komunikovala Evža. Ale přijel! Akorát stál víc, než celej nákup. Neděle, urgence na poslední chvíli, a možná byl trochu nakrklej, že jsme mu nedali vědět rovnou. No co už.

Cestou jsme ještě zastavili na jedné stanici pro pračku. To jsme měli také štěstí, první zájemce před námi odpadl a za námi stálo v imaginární frontě dalších 12. Aby ne, za tuhle krásnou A+++ Boschku jsem dostala od Martínka speciální pochvalu!

A poslední krok... nanosit všechno do bytu. V druhém (a půl) patře. Zase bez výtahu! Beru rychlovarku a po zbytek času funguji opět jako odborný dozor. A jako odborný dozor odborně říkám, že Martin je borec, silák, machr a nejlepší chlap na světě. Takových schodů, a s nákladem! Já bych to nedala už v první stanici, po druhé cestě nahoru bych řekla, že nábitek si nechte, umrela miho tati bracha cera, musim jit!

Není nutno, aby bylo přímo veselo!

25. srpna 2017 v 16:06 |  Maršálci jdou do světa
  • Včera jsme se zase stěhovali. Ne však do našeho bytu.
  • Nemáme sice byt, ale máme kuchyň...
Tak kde začít?

Do Německa jsem za Martinem přijela s naivní představou, že náš pronajatý byt jistě bude za chvíli hotový. Říkali přece 10 pracovních dní. No... nevim na jaké planetě, v jaké době... ale v té naší už jsme měli dva tejdny spát na své posteli, vařit si v naší kuchyni a v neposlední řadě splachovat náš záchod a neprovádět přitom pětiminutovou modlitbu, aby ten miniproud na share housu konečně vykonal svou práci beze zbytku.

A tak jsme 14 dní trávili v pokoji paní domácí, která byla zrovna fuč. Minulý víkend jsme jeli do Čech, mimojiné konečně si odvézt naše hlavní zavazadlo. Byt přeci musí být za týden hotový! Ach, zase ta naivita.
Protože naše hlavní zavazadlo je chlupaté, museli jsme změnit pokoj. Z pokoje paní domácí jsme se přestěhovali do podkroví, z kterého se nedávno vystěhoval nájemník. Až na ty schody a nepohodlnou matraci nám pokoj vyhovoval víc- mnohem prostornější a vyklizenější. Nicméně jsme v něm setrvali pouhé 4 dny... než se měla vrátit paní domácí i se synem a Maršálci zase přišli o střechu nad hlavou.

Od noclehu v našem špinavém zdemolovaném holobytě nebo v našem krásném a čistém autě nás zachránilo Airbnb a jednadvacetiletý osobní trenér Marco. Shodou okolností jsme jeho první nájemnící přes tento portál. Bohužel opět jen na 4 dny, od neděle už je zase obsazený.
Marco je ze 3/4 Ital a je báječným hostitelem. Včera jsme byli dohodnuti, že mě s Ketynkou doveze Martin ještě před prací, v 8 hodin. Na stole bylo prostřeno ke snídani... což bylo velmi milé! Ale až příliš zdravé a suché :D Osobní trenér, víme.
Dokonce jsem ho poprosila, zda by mi večer nepůjčil jeho náčiní a on ihned svolil! Byl sice menší, a neměl takovou výdrž, ale lepší než drátem do oka. Na rozmontování kuchyně jsme prostě nějaký akušroubovák potřebovali.
Oproti velkému multikulturnímu share housu (Němec, Kolumbijec, Španěl a Íránka) na ty 4 dny příjemná změna. My obýváme ložnici a on se svojí kočkou má k bydlení zařízený obývák. U mladého atraktivního osobního trenéra bych kočkou mohla myslet i ženskou a klidně více... ale ne, je tam jen jedna a je to zvíře :) Umí si prý dokonce i otevírat sama dveře. Sám Marco řekl, že Ketynka může chodit v celém bytě, kočku zamyká u sebe. Jinak by taky z jedné kočky opravdu mohlo být koček více...

Už jsem dříve zmiňovala, že onen byt, do kterého se snad jednou nastěhujeme, nemá ani kuchyň (ve smyslu vybavení). Což není v Německu nic nenormálního, bez kuchyně se tu pronajímá bytů opravdu spousta. Výzva... jak víte, z druhé ruky jsem kupovala jsem spoustu věcí, ale kuchyň ještě ne. Tak jak se v Anglii nakupovalo přes Gumtree, tak v Německu jede ebay.kleinanzeigen. Nakonec se mi poštěstilo sehnat perfektní kuchyň ve skvělém stavu za skvělou cenu a o prodej se staral mladý Němec s perfektní znalostí angličtiny. Kuchyň se rozmontovávala hodinu. Ten, kdo jí tam přidělával patrně bral v úvahu i možné zemětřesení- co kdyby, že jo.

Převoz kuchyně jsem též zajistila přes ebay. Trochu porod- jak já neumím německy, tak pán neuměl anglicky... a jak já neumím německy, tak nepoznám, jestli se jedná o Němce nebo o jakoukoli jinou národnost...
Takže. V osm hodin večer dorazil pán a viděl mladé chlapce vyskládávající kuchyň na ulici.
Ptá se: "Kuchyň?"
Načež Martin s humorem jeho vlastním odpovídá "Ne, záchod..."
Radím vám dobře, nikdy si nedělejte šprťouchlata z někoho, koho jste si objednali, pochází z Ruska a má na sobě černé rukavice... a začíná se stmívat.
To, že se jedná o našeho řidiče s dodávkou došlo Martinovi až vzápětí.
Komunikace stála za prd a když se muž zničehonic otočil a šel do auta, oba jsme se domnívali, že jde určitě pro pistoli. Jeho výraz by tomu odpovídal.
Díky bohu se nakládka, převoz i vykládka uskutečnila bez jakékoli újmy na zdraví. Jen teda kuchyň se ze skvělého stavu proměnila na tosevšechnospraví stav....
Nicméně akce kuchyň stále není u konce. Prozatímně je složená ve sklepě, přijímáme dobrovolníky na odnos do druhého patra. Já nic, já pouze odborný dozor.

A co od neděle? Vracíme se do původního místa, pouze o dům dál. Stojí tam totiž dva share housy vedle sebe a paní domácí od vedle (Martin už u ní chvilku bydlel) nás vzala pod svá křídla.

Naší osobní hymnou, alespoň za probíhající období, prohlašuji tuto píseň. S klesajícím kurzem libry sedí textem dokonale opravdu do posledního slova!


Mimochodem, včera jsem to nevydržela a na Facebooku konečně odtajnila tu naší novou káru!

A ještě jednou mimochodem... dneska jsem se ráno probudila a kdo vedle mě neleží!! 30tiletý chlap! Přitom ještě včera jsem usínala s devětadvacetiletým :-o

Z pohledu malého človíčka...

12. srpna 2017 v 15:46 |  Maršálci jdou do světa
Už jste to četli, co, že už jsme zase někde za hranicema. Taky ty dva nemůžou sedět chvíli doma na zadku. Ale tak co, mně je to vlastně jedno, já si hovim, já se nosim. A kdo může říct, že je Čech počatý v Anglii a narodit se hodlá v Německu? A co teprve, kdybych se jednou odstěhoval ještě někam jinam... to bych skoro mohl napsat cestopis!

V Anglii to bylo fajn. Nic jsem neslyšel, neviděl, pohoda, klídeček. S mámou jsem chodil dokonce i mejt nádobí, tak uvidíme, jak to bude s tím slavným "Co se v mládí naučíš...."
Nakonec jsem i letěl letadlem. Všechno bylo úplně v klidu, jenom máma byla klasicky pos*aná až za ušima. Obrazně řečeno samozřejmě. Jak je to doslova, to jí já teprve ukážu.

V Čechách už jsem začal slyšet. Ale z toho uječenýho psiska by jeden zase ohluch. Aby bylo jasno, tím nemyslím Ketynku, to je kámoška. Ale ten pan Tobík, na toho bych poslal hygienu s hlukoměrem.
V Čechách se toho vůbec událo víc. Chvíli jsem těm dvěma dával naději, že bych byl holka...ale jak to šlo, nenechal jsem doktory ani nikoho jinýho na pochybách, že rod Maršálků nevyhyne. I máma zřetelně na tý telce viděla, že to, co tam visí, jsou mý kulky. A to je co říct, ona jinak přes ty obrázky moc není.
Naši si taky konečně koupili novou káru. Tak aby ne. Na to cestování potřebovali něco prostornýho a bezpečnýho. A máma hlavně hnědýho... ženská, no. Někdy vám jí prej ukážou. Mně taky budou pořizovat nějaký pěkný vozítko, tak to vezmou potom při jednom.

No a teďka v Německu nás čeká šichta. Zase se budou stěhovat do prázdnýho bytu, ale tentokrát echt prázdnýho. Fakticky echt echt prázdnýho. Místo světel ze stropu visí dráty a kuchyň poznáte tak akorát podle kachliček a trubky ve zdi. Si táta mákne. Ale tak co, dům asi stavět nebude, tak aspoň ten byt si postaví jakoby, že jo. Na naše malé políčko, které je u domu a náleží k bytu, vysází jahody, a o tu známou trojici činností pořádného chlapa bude vystaráno. Nová doba, lidičky!
Máma, ta si teda mákne taky. On totiž ten byt je tak trochu v patře. Tak trochu ve druhým a tak trochu bez výtahu. A pračka je tak trochu v suterénu v sušárně... trochu nepraktický pro mě a Ketynku, ale máma to zvládne, prej koupí nosítko a aspoň bude mít zas hezkou prdýlku!

Zdraví Franta James Helmut Maršálek!
(Netypický jména jsou prej v kurzu!)

Nejsme prašiví!

9. srpna 2017 v 16:20 |  Maršálci jdou do světa
Ještě před měsícem bylo vše úplně jinak. Tak, že jsem v Čechách sklesle hleděla do obrazovky počítače a s každou odmítavou odpovědí ještě sklesleji zaklapávala počítač. To jsme opravdu tak prašiví? Mladí Češi se psem, manželé, takže jistě v budoucnu vedle psa přibude i další malý člověk. A v sociální čtvrti bydlet nechtějí. To vše asi představovalo pro všechny německé pronajímatele jeden velký neřešitelný problém...

Obepsali nebo obvolali jsme skutečně mnoho inzerátů. Buď nepřišla odpověď vůbec nebo nám beze slova položili telefon nebo si psa nepřál buď majitel bytu či dokonce soused nebo byt byl údajně již obsazený (i když ho dále několik týdnů inzerovali) anebo byl podle pronajímatele pro nás malý (byt o rozloze 80m2...)... a možná jsem ještě na další výmluvy zapomněla. Podařilo se nám domluvit pouze dvě prohlídky. Ovšem v Německu je poptávka evidentně velmi vysoká... na prohlídku s vámi přijde třeba dalších deset zájemců. A to víte, že si vždy vyberou německý bezpsí pár, než nás. V takové chvíli si zkuste být pozitivní. A tak jsme skoro dva měsíce žili s Martinem opět odděleně a datum nastěhování valné většiny bytů bylo až v říjnu. Byli jsme rozhodnutí, že říjen je maximum a pokud nic nenajdeme, tak prostě "Auf Wiedersehen". Ano, skutečně je to tak, než abychom se zbavili psa, radši bychom odmítli práci a život v Německu a zůstali v Čechách! Až zase potkáte někoho, kdo se bude při odkládání psa vymlouvat na stěhování nebo práci v zahraničí, odkažte ho na mě.

Ale pak se to stalo. 17.7., tedy v den mého svátku, půl hodiny před půlnocí přišel email v angličtině, ovšem s českým pozdravem, jak roztomilé! Email se sdělením, že byt je volný a prohlídka je možná! Krotila jsem nadšení, byt byl totiž pro nás naprosto dokonalý, k nastěhování dokonce od srpna! Po všech těch peripetiích se však bojíte dalšího zklamání. Jenže pak se to stalo znovu! V den prohlídky, 20.7, mě pos*al pták! Naštěstí decentně, hlavní nadělení zachytil ořešák nade mnou, ale přece! Díky tomuto hov*u jsem znovu získala naději a už se jí nevzdala.
S Martinem na prohlídce byla pouze jedna další zájemkyně, naděje se zvětšovala. Pronajímatel pracuje ve stejném oboru jako Martin. Pronajímatel sám má psa. Pronajímateli na domě makali Slováci, proto umí některá česká slovíčka. Pronajímateli trochu hoří koudel u zadku, co se týče financí a potřeboval by spolehlivé solventní nájemníky. No haló, haló, tu jsme si spadli vzájemně z nebe asi!
Nebudu to prodlužovat, byt je "náš"! :)

Jenže to by bylo aby nebylo... to by bylo, abychom se naprosto normálně nenastěhovali do naprosto normálního bytu....
Předchozí nájemníci byli totiž, jak to říct slušně.... omlouvám se, slušně to nejde, prostě normální hovada, co neplatili a ještě byt zdemolovali. Díry v počmáraných zdech, bordel, špína... to jste neviděli. Jen pro informaci- byli to dva bezpsí Němci....
A protože několik měsíců se neobtěžovali platit nájem, bylo by naivní očekávat, že byt sami dají do pořádku. Nedali. A tak se teď v bytě bude spravovat, malovat, vyklízet, uklízet... a všechno bude cálovat majitel a bude doufat, že těch cca sedm tisíc euro od nich přes soud vůbec kdy dostane zpátky.

Nicméně i přesto, že byt ještě k bydlení přizpůsoben není, už jsme v Německu oba (Ketynka je zatím na prázdninách u mých rodičů.).
7.8. v 17:22 jsme poprvé společně přejeli německou hranici :)
Prozatím pobýváme ve sdíleném bydlení přes Airbnb, které Martin využíval celé dva měsíce. Dům je to opravdu čistý, naštěstí alespoň tady neprožíváme žádné martyrium. I když...majitelka domu je umělkyně a dovedu si představit, že některé její výtvory by v někom mohly vyvolat i noční můry. :D

Z Německa Vás srdečně zdraví M+M!

Debordelizace

1. srpna 2017 v 13:39 |  Mimo mísu
Když jsem se před pár měsíci zase ocitla v domě u rodičů, dočasně bez práce, našla jsem si program, který mě vždy bavil, tentokrát obzvlášť. Jedná se o takzvanou debordelizaci, neboli uklízení, třídění a vyhazování zbytečných věcí! Po debordelizaci obýváku mi bylo uděleno svolení k debordelizaci mámina šatníku! Samozřejmě společně, jelikož naše představy o tom, co je a není zbytečné, co se dá a nedá nosit, se nepatrně značně liší.
Protože však nejsem ras, přistupovala jsem k tomuto poslání se srdcem, citem a myslí otevřenou kompromisu. Tak došlo k rozdělení ošacení do několika kategorií.
  • "Uděleno povolení k dalšímu nošení" - jedna ze dvou kategorií, díky níž mámina skříň nezeje prázdnotou. Kategorie o kterou samozřejmě máma usilovala nejvíc. Něco se tam našlo, ba dokonce pár kouskům jsem udělila povolení ošatit mě samotnou, takže z mámina šatníku stejně zmizely.
  • "Památeční" - ona druhá kategorie, která nedostala padáka. Mám srdce. Přeci byste nevyhodili 30 let staré květované rifle, které jste měli na prvním rande s manželem, šaty z tanečních nebo sice příšerně kousavý svetr, ale darovala vám ho milovaná tchýně (to není fór, toto spojení se opravdu nemusí nutně vylučovat), která už tu s námi není!
  • "Blbý, ale na chatu dobrý" - přiznávám, že na chatě žádnou parádu neřešíme. Hlavně pohodlíčko! Stejně vycházíme jenom v plavkách k vodě nebo na hřbitov za prababi s pradědou a jim i jejich spolubydlícím už je fakt jedno, co máme na sobě. Vedle obligátních triček a tepláků jsme si na chatu odvezli i naprosto epesní zástěry nebo konkrétně já naprosto novou růžovou noční košili, ještě v pytlíčku s nápisem "módná novinka", takže v tomto případě vyjímečně půjdu s módou i na chatě....
  • "Na charitu" - Sem patří kousky, které už jsou totálně mimo, malé, nebo krátké, ale ještě by je někdo bez vkusu, bez peněz nebo bez domova klidně unosil. Nevěřili byste, kolik krátkých triček jsem musela vyřadit. Jak si je máma kdy mohla pořídit nebo jak se mohla takto hromadně srazit, je mi záhadou.
  • "Na hadr" - Věci takového kalibru, že se nevlezou do žádné z výše zmíněných kategorií. Tak třeba staré tmavé silné kousavé silonky po prababičce, s kterými můžete leda vykrást banku nebo vychytávat nečistoty z bazénu.
  • "Na látku" - Opět žádná z použitelných kategorií, ale na hadr škoda, je to přeci pěkná látka, z toho NĚCO NĚKDY ušijeme. Přiznám, že nezaručuji, že tyto látky nebudu po dalších dvaceti letech netknuté třídit znovu... ale co kdyby!

Na závěr musím mámu pochválit. Byla statečná a spolupracovalo se s ní překvapivě dobře.
To s babičkou by to bylo o dost horší (promiň, babi).

A co vy? Jste schopni bez mrknutí oka vytřídit svůj (nejen) šatník nebo, ačkoli jste to dvacet let nepoužili nebo nevzali na sebe, nic nevyhodíte, protože tohle se jednou přeci může hodit a do tohohle příští rok už určitě zhubnete ? :)

Ručníkáři všech zemí, vyližte si....

27. července 2017 v 17:50 |  Mimo mísu
Mnozí jste jistě postřehli na Seznamu článek o tom, jak v Chorvatsku na Makarské zatočili s ručníkáři, nebo se o to alespoň pokusili. Praxi ručníkářů totiž zakázali vyhláškou a rozhodli se ji vymáhat. Ve středu ráno tak nastoupili do akce pracovníci místních technických služeb a z pláží odvezli desítky lehátek a ručníků ponechaných tam přes noc. Bravo! Bez jakékoli ironie tleskám!

Kdo je to ručníkář? Je to člověk, který si myslí, že má na lehátko v první řadě u moře větší nárok, než vy. Večer nebo brzy ráno, asi tak kolem páté ranní, utíká se zalepenýma očima na pláž přehodit ručníčky celé své rodině přes ta "jejich" lehátečka, ke kterým přijdou, až se dospinkají a uráčí. Po snídani, po kafíčku, po šlofíčku, klidně po obědě....

A tak vy, protože si chcete moře užít co nejvíce, vyrážíte na pláž hned po snídani... a ejhle! Na pláži jste sami, pouze však ve společnosti 150 ručníků majetnicky přehozených přes většinu lehátek. A já si myslela, že takhle se chovají jen děti v mateřské škole, maximálně na zakládce. A ono nene. Naprosto narovinu vám povím, že takové chování považuji u dospělého člověka za trapné a ubohé.

Když jsme byli poprvé na takové dovolené, ručníkářské příkoří jsme snášeli do předposledního dne. Poslední noc jsme se s ještě jedním mladým párem odhodlali k boji, alespoň proti poddruhu "ručníkář noční". Vydali jsme se na pláž složit všechny ručníčky do jednoho komínku a navrch položit ceduli s výstižným nápisem "Ručníkáři všech zemí, vyližte si pr***!". Ten nápis jsem vymyslela já a jsem na něj náležitě pyšná. Nicméně k akci nedošlo, a radši vám řeknu, že přišla strašlivá bouřka, než že jsme se zalekli štěkajících toulavých psů...
Každopádně mise nevyšla a i poslední den jsme hleděli na ručníkové pole před námi. Tak jsme si v osm hodin ráno dovolili decentně odendat ručníky ze čtyř lehátek a tato lehátka jsme se směle odhodlali použít. Když pak za několik hodin slyšíte vyčítavé "Ale my jsme tu měli ručníky!" nezbyde vám nic jiného než se stoickým klidem odvětit "Ale ty ručníky nic neříkaly...".

Na závěr znovu říkám, že chorvatským úřadům fandím, a vroucně si přeju, aby se tato praxe rozšířila všude na světě, dokud se ručníkáři nechytí za ten svůj přizvednutý nosík!

Já, restaurátor

21. července 2017 v 17:43
Posledních několik dní stále netrávím v Německu, ale na chalupě v Čechách, o které jsem se zmiňovala už minule. Tentokrát jsem si dala za úkol vyčistit staré formičky na cukroví a drátěné kameninové hrnce, které byly několik let ukryty na půdě.
Formičky jsem vydrhla kartáčkem, povařila nadvakrát ve vodě s kypřícím práškem a už jsou připraveny k dekoraci. Ty nejhezčí zarámujeme a zbytek přijde do nějaké pěkné skleněné nádoby.

S hrnci už bylo o dost víc práce, odstranit zpod a okolí drátů desítky let staré sádlo už trvá trochu déle. Ale s pomocí vody, tekutého písku, Solviny, nože, rejžáku a kartáčku na zuby se jakžtakž podařilo a výstavka z hrnců je na světě.

Na půdě nebo ve stodole se dají najít i jiné poklady... tak třeba staré lyže, ošatky, lahve nebo původní vědro či mlýnek...no koukněte sami! Pozn.: fotky z půdy jsou zcela autentické:)

Jedeme dál!

13. června 2017 v 18:03
Dámy a pánové, držte si klobouky, jedeme dál! Jedeme dál! Deutschland volá.

V Německu se nám naskytly tři možnosti. Všechny měly své nesporné výhody. Jednou jsme tak byli rozhodnuti pro oblast Stutgartu se služebním bavorákem, podruhé pro malebné lázeňské městečko, až jsme naši blízkou budoucnost přiklepli zavedené firmě v Erlangenu u Norimberku, pouhé tři hodiny do Prahy!
Martin nastoupil včera, můj přesun závisí na tom, jak rychle se nám podaří najít bydlení. Samozřejmě se psem! :)

Ale jak jsme se vůbec měli doma, v ČR?
V prvé řadě jsme první týdny hodně ouřadovali. Vyřídit tohle, zařídit tamto... Ale mohu říci, že všichni úředníci, s kterými jsem se musela setkat byli neuvěřitelně ochotní a milí!

Chodili jsme po výstavách. Mnoho z Vás možná ví, že Litoměřice mají svou Zahradu Čech. Výstaviště, kde se konají nejrůznější akce. My jsme tak navštívili jeden víkend Autosalon a další víkend Mezinárodní výstavu psů. Přispěli jsme do kasičky útulku z Ústí nad Labem a pozdravili se s pejsky, kteří se na místě nabízeli k adopci. Byli dokonalí, všichni.

Hodně času jsme strávili ve vesnici u Libochovic. Mnoho let jsem tam jezdila s rodinou do pár set let starého domečku bez koupelny, s kadibudkou na konci dvora. Během těch mnoho let však táta měnil hospodářské stavení naproti v plnohodnotný dům. Už pár let na chatě tedy relaxujeme o něco moderněji. Ovšem samozřejmě stále bez internetu! :) Ale když se chcete dobře dovolat, nemusíte lézt za komín- jenom pod ořešák, který je velkou dominantou zahrady.
Nedávno rekonstruovali náves, a protože naše stavení stojí přímo u ní, máme to pár kroků od vrat na dětské hřiště, stolní tenis a petangue. Nutno říci, že jako správní soutěživci využíváme pingpong a petangue opravdu hodně!
Další bezvadnou vlastností naší vesnice je řeka. Ohře protéká asi tak minutu a půl chůze od vrat.

Letos jsme konečně ulovili pár turistických vizitek z okolí chaty. Nejdříve jsme vyrazili do vesnice Stradonice, u které se nachází rozhledna Stradonka se slunečními hodinami z kamenů. Vyzkoušela jsem, a jsou funkční :) Popis jednotlivých kopců kolem samozřejmě nechybí. Ze Stradonky můžete dohlédnout až na Krušné hory.


Oldřichův Dub naleznete u Peruci. U tohoto dubu se podle pověsti scházel kníže Oldřich s krásnou selkou Boženu, kterou poté pojal za ženu.
Nedaleko se nachází Boženina studánka, kde Oldřich Boženu poprvé spatřil "perúc prádlo....". Proto obec zřejmě později dostala jméno Peruc.
V Peruci naleznete také zámek, který je nyní v rekonstrukci. Zámeckým parkem však dojdete k Muzeu české vesnice, kde na třech podlažích můžete vidět staré zemědělské stroje, hračky, nádobí či školní třídu.


Z Peruce jsme se vydali na poslední zastávku. Do Panenského Týnce, kde stojí nedostavěný klášterní kostel. Toto místo je známé svou magickou silou, která má údajně odhánět depresivní, přinášet radost ze života a dokonce zlepšovat obranyschopnost organismu.

Tož tak...
sama jsem zvědavá, o čem a odkud bude příští článek!

Kam dál