Ozdob nám stromeček

14. října 2018 v 17:12 |  Mimo mísu
Pro někoho na Vánoce brzo, ale já zrovna včera večer, stále brzy, ale už tma, říkala Martinovi, jak by byl ten podzim se zimou depresivní a chmurnej, kdyby těch Vánoc nebylo. Jo, patřím k lidem, který je řešej už od záři, října. Se zálibou si prohlížím dekorace v letácích, s nadšením hromadím dary, dárky a dárečky.... Martin říká, že jsem takovej mraveneček. No, vlastně to docela trefil.
Taky už se nemůžu dočkat listopadu, kdy se pustím do prvního cukroví, po letech u nás byt bude zase vonět perníčkem.

Letošní Vánoce budou stejné, ale přeci tak jiné.
Stejné v tom, že je zase nebudeme trávit v Čechách (už počtvrté!), jiné v tom, že se snad zase v rámci možností v klidu najím... minulý rok jsem u večeře kojila, a nejspíš jsem se i zvedla předčasně, tak snad se těch Vánoc letos dožiju!
Ale co bude naprosto největší novinkou pro všechny zúčastněné, bude živý stromeček (s certifikátem FSC pokud možno)! Vlastně vůbec nějaký, jelikož ty papírové a miniplastové kýče se snad ani počítat nedají.

A jsme u toho. Nemám ozdoby. Jenže ozdoby nejsou věc jentak ledajaká.... jednou frčí modrostříbrná, jindy, zlatá, jindy červená... jednou tohle, jindy ono... a mně je to fuk! Všechny módní stromky mi přijdou sterilní a neosobní... jsou krásné, to zas nechci urazit vaše stromečky, ale já takové domů nechci.
Odjakživa pamatuju stromeček, co hrál všemi barvami a ozdobami. Čokoládky, Arabesky, slaměné, plastové, skleněné, kovové, ve školce vyráběné, koule, blikačky, třásně.... a hvězda! Na stromeček u mě prostě vždycky bude patřit hvězda!

Tak jsem dostala takový nápad... pomůžete mi vytvořit stromeček, co má duši? Stromeček, u kterého si řeknu: "Ááááá, tahleta ozdobička, ta je od té a té, vyrobila/koupila/darovala ze svých ozdob, protože....".
Samozřejmě nemusíte, a budu vás dál mít ráda, i když tento článek přejdete bez povšimnutí. Ale každý dopis/balíček ozdobou a psaným slovem (však jsme blogerky, ne?! :) ) mě neskutečně potěší. Hlavně mi tam nezapomeňte napsat zpáteční adresu!

Pouze technická. Pokud se chcete této charitativní akce účastnit, je třeba to učinit tak, aby dopis došel do 17.listopadu (mimochodem, jak jistě víte, datum narození našeho potomka, takže to můžete vzít jedním vrzem a rovnou mu popřát všeho nejlepšího a ještě 100x tolik, a to se vyplatí!), později už totiž v Čechách, kam budou dopisy směřovat, nebudu přítomna.
Původně jsem chtěla, aby to bylo pro mě navíc ohromné překvapení a jako prostředníka jsem chtěla jmenovat Klávesnici... můžete si všimnout, že odkaz chybí. Blog byl totiž zrušený. Je mi to neskutečně líto, Klávesnice, jestli to čteš, měla bys vědět, že k Tobě jsem vždy šla první. Předběhla jsi dokonce i Padesátku s Helgou a to je skoro jako bys vyhrála olympiádu! (A vy, ženský, se opovažte kdy něco rušit!). Ať už ses tak rozhodla z jakéhokoli důvodu, držíme Ti palce, ale budeš nám tu chybět.... a věřím, že to množný číslo je namístě.

Mimochodem... ráda bych pak v Novém roce o našem stromečku a vašich dopisech napsala článek... tak budu doufat, že nebudu dělat, že tenhle článek nikdy nevyšel. (Moje druhý, přízemní já, mi tu celou dobu sedí na rameni a říká, jak jsem hloupá, bláznivá a naivní.... ale já mu ukážu! A nebo taky ne :D)

Tak šťastný a veselý! :D
 

Poznáváme Česko

28. září 2018 v 13:13 |  Mimo mísu
Po dlouhé době jsme si naplánovali dovolenou. Plán byl dokonalý. Promyšlený do posledního detailu. Začneme rozlučkou se svobodou, pak si dáme 2 týdny cestování po vlasti a zakončíme svatbou.

Mám dvě skvělé kamarádky z vejšky. Jedna se s přítelem rozešla týden před svatbou. To však neznamená, že ta druhá se s tím svým nemůže rozejít měsíc před svatbou.... tak si tak říkám, jestli já tehdá před třemi lety neudělala něco blbě?! :D

Můj dokonale promyšlený plán A se zhroutil. Třeba vymyslet plán B. Plán B se postupně taky rozpadl, třeba vytvořit plán C. Na D už bych se vykvákla! Na C však nakonec naštěstí došlo.

Protože jak víte, nemám času nazbyt, co takhle vám to tu zaplácat fotkama a udělat si malý kvíz? Hádejte, hádejte, kde jsme byli, co jsme navštívili. Nepodvádět, negooglovat!


Jako první nás ve svém bytě vřele uvítal a s all inclusive ubytoval Martinův prastrejda. 13let se neviděli, 13 let uběhlo od doby, kdy byl Martin v bytě ve můěstě ********* naposledy.
Maršálkovic historka: Chci do infocentra, žádám Martina, ať mi ho najde na mapě v mobilu.
Vede mě tam. Vede mě snad 2 kilometry.
"Tady to máš."
Stojíme před zákaznickým centrem MHD....

V tomto městě stojí u náměstí věž, zvaná Zelená brána, ze které máte takovýhle krásný výhled na město.


Obávám se, že název města bude prozrazen, když řeknu, že jsme se jeli podívat do Perníkové chaloupky. Moc zajímavé místo s vlastní pohádkovou měnou, krásnými perníčky, úžasnou průvodkyní a ježibabou s vousama! :) Pouze vstupné je řešené nešťastně, kdy 80 korun platí opravdu každý, i sebemenší miminko.


V tom samém městě můžete navštívit i Muzeum kouzel. Najdete tu nejrozsáhlejší soukromou sbírku kouzelnických rekvizit v ČR. My se účastnili i kouzelnického vystoupení dua Standa a Zdena. Přirovnala bych k duu Eva a Vašek, ale byli moc milí a to je hlavní!


Stále se nacházíme ve městě *********. I toto město, má svůj zámek. Prohlídky nejsou tradiční s královským nábytkem, ale ve stylu ukázky fresek a muzejních expozic. Zde expozice "příroda".


Ve městě se nachází i Natura Park, enviromentální návštěvnické centrum s řadou zajímavých atrakcí.


Jedeme dál! Tentokrát do města ****** *******. Na břehu řeky Labe tu stojí vodní elektrárna Hučák. Vzdělávat se je třeba odmalička, navštívili jsme zajímavou interaktivní expozici "obnovitelné zdroje".


Hned u elektrárny se rozléhá krásný park "Jiráskovy sady", v němž stojí dřevěný Kostel sv. Mikuláše z 15.století, který byl rozebrán a do ****** ******* dovezen ze Slovenska v roce 1934-


Na náměstí se tyčí opravdu vysoká (72m) Bílá věž, která v sobě ukrývá třetí největší zvon České republiky- Augustin. Žádné dřevěné schody, interiér je moderní, ale velice hezký.

A teď jeden z nejhezčích zážitků naší dovolené. V malém parčíku se tu nachází železnička dlouhá necelého půl kilometru, na které se můžete svézt. Tři okruhy za 40 kaček na osobu. Vážně skvělá věc.


Další vřelé uvítání nás čekalo u Jitky a Mikea, našich přátel z Anglie, kteří nám poskytli další nocleh na jejich chalupě.


Co by to bylo za výlet bez pořádné ZOO? A to rovnou té ve ***** ******, kde jsme byli i ubytovaní v malém domečku přes přes Airbnb.


Věděli jste, že **** není žádný zámek, nýbrž bývalý špitál?? Přiznám, já ne. Zjistila jsem to až na internetu, když jsem hledala místa, která navštívíme. Zde absolvoval Mathi svou historicky první prohlídku interiéru s průvodcem.


Svou druhou prohlídku zmákl levou zadní na místě, které jistě všichni poznáte. Ano, jsou to **********.
Budu vzpomínat mimo jiné na to, jak kolem jel pán s valníkem plným nádherných velkých jablek, zastavil, motor nastartovaný a něco nám povídá a ukazuje na valník. Nerozuměla jsem, myslela jsem, že se asi ptá, jestli mu nepadají jablka z valníku... napotřetí jsem rozuměla dobře. "Vemte si nějaký jabka!" Jen tak, zadarmo. Vzala jsem si nesmělě dvě, pán krčil rameny, že si jich neberu víc... byly fakt výborný a lituju, že v tom údivu mě nenapadlo říct, že si od něj aspoň kilo koupím.


Nedaleko našeho dalšího ubytování v penzionu Wolf, leží město ******. Štěstí na klasické prohlídce jsme již nepokoušeli, zvolili jsme prohlídku věže, terasy a sklepení bez průvodce, což bylo pro nás stejně nejatraktivnější, na věže a rozhledny my jsme prostě úchylní.



Zmiňovaný penzion Wolf leží u známé vodní nádrže jménem ******. Jak vidíte, Mathi byl spokojen a my též, potkali jsme zde moc příjemné lidi, vysokoškoláky, s fenkou seniorkou, synem pouze o 3 týdny starším, maminka Klára je psycholožka amá navíc přehled o ergonomických nosítkách...víc náhod už by snad nešlo? Ale šlo, taťka Mirek je narozen 17.11., tedy shodně jako Mathi :D


Kvůli nepříznivé předpovědi počasí jsme se nakonec rozhodli dovolenou ukončit předčasně. Poslední den jsme však museli věnovat městu ******* *** *******. Městu Martinových vzpomínek. Jezdíval sem za babičkou, kterou měl moc rád. Navštívili jsme ji na hřbitově, podívali se na vchod v domě, kde bydlela, lezli po těch původních klasických prolézačkách, které tam stály už před mnoha lety.
Na malé nákupní třídě jsme vstoupili do obchodu, přičemž dveře nám sám od sebe přidržel asi 12tiletý klučík. V obchodě se mě pak ptá:"Můžu si ho pohladit?" Hledala jsem Ketynku, ale pak si uvědomila, že ta je na dovolený u našich. Ten klučina si pak po mém svolení s takovou dobrotou hrál s Mathim.... že mě to až dojalo! Jó, někde je svět ještě v pořádku :)
Mimo to, se ale ve městě nachází Muzeum hraček. Velice zajímavé je, že je umístěno v bytě, kde žila a svou kuchařku napsala M.D. Rettigová!

Chtěla bych vám toho tolik říct....

21. srpna 2018 v 19:40 |  Mimo mísu
...třeba to, že mi chcíply a zase obživly jahody na balkoně. Bylinky jsem nechala chcípnout naschvál a o reinkarnaci už se nepokoušela, zjistila jsem, že je vůbec nepoužívám, příští rok je pěstovat nebudu. Ale rajče... to je nějaký echt německý, velký a plodný!

....to, že jsem byla prvně fakt šopovat a bylo to v ústeckém Fóru, kde jsem taky byla prvně.

....to, že jsem si v tom Fóru málem zlomila nohu, když jsem uklouzla na polívce. Ne, nebyla to polívka, někdo se tam normálně vyblil, ale když cejtíte mokro i na noze, prostě chcete, aby to byla polívka! A byla to polívka!

....to, že jsem si v tom Fóru aspoň koupila krásnou sukni na bratrovu svatbu. K tomu jsem zvolila tílko s krajkou. Jako kojící nemám moc na výběr, všechny kojící šaty vypadají buď na pohřeb nebo na brambory. Ale tahle sukně s tílkem vypadá moc pěkně, si myslím. Jen Martin komentoval:"Takhle jako jdeš? Dyť v tom chodíš nakupovat do Kauflandu." Nechodím!!

...to, že jsem si znovu uvědomila, že jsem měla před třemi lety naprosto dokonalou svatbu v poměru cena/výkon/doba na zařizování.

... to, že na další svatbu jedu za měsíc.

... to, že jedu i na rozlučku se svobodou a to až od Ostravy! To jsem kámoška, to jsem formát!

...to, že za námi do Německa přijela moje svědkyně Janička s přítelem, na otočku z Jihlavy! To je kámoška, to je formát!

...to, že v době návštěvy jsme tu měli famózní pouť, s májkou, průvodem, atrakcema... a moc jsme si to užili.

...to, že mám fakticky fobii z vos. A ty mrchy si chtěly udělat hnízdo u nás na balkoně. Jednou nějaká mrcha vlítla do bytu, já klasicky totálně znehybněla a ta sviňa mi normálně v klídečku lezla po ruce! Beze slov jsem volala o pomoc a nekecám, málem jsem se rozbrečela :D

... to, že další věc, proč jsem si Martina vzala je, že on fobii nemá. On je statečný likvidátor a ochránce. Udělá tlesk plesk a vosa letí k zemi. Sorry jako, ale komu ty vosy prospívaj, komu??

...to, že Mathi už leze a sedí. A pořád se směje.

... to, že Ketynka 12.8. oslavila 14 let.

...to, že hostinu si zorganizovala sama asi týden předem, když byla hodinu zavřená na kompostu, kam se mimochodem vyprazdňuje i žumpa s ho...ubama.

... to, že jsem poprvé sbírala ho...uby do skleničky a skladovala je v lednici. Abych zjistila, jestli je Ketynka začervená a nemusela jí dávat preventivně tabletu, když preventivní odčervování je blbost. Nebyla. Po skoro 3 letech, kdy pobývala v různých koutech světa... ani červík.

... to, že paní mámě bylo 50, udělali jsme jí radost žehlícím prknem s žehličkou, protože její výbava by mohla z fleku do historickýho seriálu.

...to, že Mathi na oslavě chytil svou první rýmu, já prvomatka nezkušená ho okoupala a on mi ho ofoukl větříček.

...to, že vedle rýmy jsme okusili i první horečky. Všichni jsme mysleli, že lezou zuby, ale nakonec z toho byla šestá nemoc.

...to, že jsem si po x letech zahrála tenis a moc si to užila, i když jsem odskakovala na kojení.

...to, že jsem se po 28 letech dozvěděla, že v mým dětským pokojíčku se před x lety oběsil původní majitel, Němec, který se nepřenesl přes odsun. Prý byl hodnej, nebyl to fašista. A taky byl hodnej, že mi o sobě nedal vědět.

...to, že občas jezdíme po výletech. Třeba k jezeru Brombachsee, tam jsem se i vykoupala! A nebo do Outletu s oblečením, kde jsme si na sebe nic nekoupili, ale zas skončili u žrádla.

...to, že jsem ten poddruh matky, kterému se říká eko-bio, nebo taky lesana. Vedle látkovejch plín, o kterejch už víte, se to v mý domácnosti hemží perkarbonátem, kyselinou citronovou, jedlou sodou a octem. Ale není to se mnou tak hrozný, myslím...až na vás to nikomu vehementně necpu.

...to, že abych byla jó echt lesanka, tak jsem pořídila i šátek na nošení dětí a nosítko. Jedno. Dobře dvě. Dobře teď mám tři a domlouvám čtvrtý, ale přísahám, že si něchám jen dvě a dvě prodám!

...to, že mi v dětským pokojíku v Litoměřicích nějakej nájemce udělal pi*u do žirafy! No, kde to jsme??!!

...to, že tohle všechno bych vám chtěla říct, ale víte co... já prostě nemám čas!! Obdivuji Klávesnici, fakt že jo... za to, že si ten čas najde, já to neumím. Když ho mám, tak spím :D

....to, že na ten náš Instagram a Facebook fakt můžete i bez svýho účtu, Klávesnice mě tam taky stalkuje i bez něj! Tam jsem přeci jen aktivnější, nezabere to tolik času a dá se to v pohodě ťukat na mobilu :)


Hmmm hmmm.... vyhnala jsem ty mý kluky a babku ven, že si jako po x měsících sednu na balkon, dám si zmrzlinku, kafíčko, blog... hmmmm hmmm..... hodinka pryč.... a už je z toho balkonu vyhlížím! :D

Už jsou domaaaaaaaa!!!
 


Komfort německé porodnice

22. května 2018 v 12:33 |  Já, rodič
Jak se v Německu rodí, o tom už jsem psala tady. Ale co servis, vybavení, personál...?

Na doporučení jsem si zvolila porodnici v Erlangenu. Žijeme na nejkrajnějším okraji Norimberka, takže tuto porodnici máme možná i blíž, než norimberskou.
Žádné stresující přihlašování už na začátku těhotenství, jaké znám z Prahy. Pouze zhruba měsíc před termínem porodu zajet do porodnice vyplnit pár papírů ohledně bydliště, zdravotních problémů atd.
Ujala se nás paní schopná komunikovat anglicky a zodpověděla všechny dotazy. Porodnice pořádá i jakési "dny otevřených dveří" a kurzy, tak jak známe i u nás... ale ty už jsou pouze v němčině, takže jsme si vystačili pouze s touto schůzkou. Popravdě se nám stejně ani moc nikam jezdit nechtělo.

Parkování má porodnice řešené čtyřmi parkovacími místy přímo před porodnicí pro akutní případy. Obzvláště když přijedete přes den, může se stát, že v okolí nezaparkujete. Když akutní stav pomine, přeparkovat můžete na ulici nebo na klasické kryté nemocniční parkoviště.

Jak už jsem psala v článku o porodu samotném, na recepci se mě ujala hebamme Jana. Už při vstupu na vás dýchne čisté a moderní prostředí. První vyšetření prováděné hebamme probíhala v malé ordinaci. Ihned poté jsem dostala pokoj. Běžný pokoj a přitom možná skoro takový český nadstandard. Pouze pro dvě rodičky. Veliký s balkonem, přebalovacím pultem s přímotopem a jídelním stolem. S koupelnou se sprchovým koutem, umyvadlem a toaletou. V přebalovacím pultu plenky i dětské oblečení, doplňované každý den. V koupelně poporodní kalhotky i vložky, taktéž doplňované každý den. Ručníky také k dispozici. To je hlavní veliký rozdíl mezi českou a německou porodnicí. Krom oblečení pro sebe s sebou v podstatě nic nepotřebujete. V "mojí" porodnici měli i v mrazáku vložky napuštěné olivovým olejem...pro úlevu po šití a těžkém porodu, taktéž poskytovali neomezeně.

Porodní sál byl zařízený moderně a útulně, s koupelnou. Žebřiny, lano nad lůžkem a nějaké další propriety, které já nevyužila. Žádné sterilní gynekologické křeslo s roznožkou, ale polohovací postel, kam se v případě potřeby ty držáky na nožky přidělají. A samozřejmě váha a umyvadlo... jelikož miminko vám nikdo nikam neodváží, jste spolu 24h denně. Manžel u porodu je samozřejmostí, žádné formuláře se nevyplňují, poplatky neplatí. Nedostává ani žádný mundur. Martinovi akorát ještě přivezli veliké křeslo...prostě jako doma! :)
Sál máte jen pro sebe a po porodu vám přivezou vaší postel z pokoje, kam už se stačí jen překulit a nechat se odvézt s miminkem na prsu na pokoj. To píšu proto, protože vím, že v jedné vyhlášené pražské porodnici se rodí "hromadně" a ve druhé vyhlášené si kamarádka po porodu musela dojít na pokoj sama pěšky...

Co se týče stravy, na patře je malá jídelna, ale po porodu vám jídlo 3x denně donáší až na pokoj. Když byl ale Mathi na neonatologii, na začátku jsem si zaškrtala jídelníček a do jídelny normálně chodila. Snídaně formou švédských stolů, oběd a večeře klasika. Když jsem si mohla vybrat, tak jsem se najedla a jídlo mi chutnalo. Ale po porodu to po mě dojížděl Martin, jsou věci, které nejím a jak na potvoru se mi téměř vždycky trefili zrovna do tohodle mýho okýnka.
Pitný režim je jednoduché dodržovat. Na každé chodbě jsou skleničky, hrnečky, konvice a nádoby s čajem (klasika anýz, fenykl, kmín) a kartony a lahve s vodou. Myslím, že tam byla i káva. Opět neomezeně k dispozici. Na patře s porodními sály je navíc i občerstvení ve formě ovoce, sušenek, nějaký jogurt si snad vybavuji... při dlouhém porodu jako když najdeš!

Na patře je také zařízený malý obýváček pro návštěvy. Tak jenom pro případ, kdyby byl třeba. Návštěvy jsou totiž na pokojích povolené 24hodin denně. S jednou mojí spolubydlící tam takhle v noci před porodem byla maminka. Mně to nevadilo, byla jsem ráda, že tam nejsem sama, navíc byly obě přátelské a komunikativní a výborně mluvily anglicky. Ale jedna noc mi stačila...maminka totiž dělala maminku i mě ... "Nezapomeň se napít, teď musíš pít hodně." ... "Vezmi si župan, na chodbě je zima, ať nenastydneš."..."Otevřu okno, ať sem pustíme čerstvý vzduch, ale takhle tě přikryju...." řekla a už na mě pokládala přikrývku pečlivě ji zastrkujíc kolem chodidel. Řeknu vám...mně bylo vedro, ale bála jsem se byť jen prstíček povystrčit :D

Ale k čemu luxusní vybavení, když personál nestojí ani za starou belu, že...? Ovšem to není ani v nejmenším tento případ.
Nemohu říct křivého slova ani na jednu osobu, se kterou jsem přišla do styku. Lékaři, porodní asistentky (hebamme), žákyňky. Nejvíce se o mě staraly dívčiny zhruba v mém věku. Vyšetřují vás, mění vám vložku, štelují vám prsa na kojení, chodí za vámi kdykoli a pomáhají s čímkoli... a já ani jednou nezažila pocit studu, trapnosti nebo že snad někoho obtěžuji (ten pocit, se kterým jsem se bohužel v ČR u lékaře setkala mnohokrát). Upřímně, byly to nejmilejší slečny, které jsem kdy potkala. Takhle si představujete člověka, který dělá svou práci rád a který ji považuje za své poslání.
Vedle toho podporují i kontaktní přístup, miminko mi vždy dávaly do postele, vedle mě nebo do hnízdečka z kojícího polštáře, který byl taktéž součástí vybavení.

Přišla první noc a mně táhlo na 70 hodin beze spánku... Mathi nespal, plakal v náruči, plakal v posteli. 2x jsem zvonila asistentce o pomoc. Mathiho vždy pochovala a uklidnila a řekla, že pokud bych chtěla, může si ho na pár hodin vzít, ať můžu alespoň trochu spát. Zvonila jsem potřetí. Sice s pláčem a pocitem selhání, ale zároveň s pocitem obrovské důvěry jsem svolila k tomu, aby si Mathiho vzala k sobě. Po třech hodinách spánku mi ho přivezla a vida... svět se nezbořil :)


Jak mnozí víte, Mathi musel zůstat na neonatologii. Přestěhovala jsem se na pokoj pro matky v takovéto situaci. Už bez bohatého vybavení, ale naprosto dostačující. Postel, skříň, stůl, židle, koupelna. Víc netřeba.
Před vstupem do místnosti s miminky bylo třeba si vydezinfikovat ruce a na každé přebalení použít jednorázový plášť a rukavice. Sestry měly uloženo moje telefonní číslo a volaly mě na kojení nebo v případě pláče. Hlavně v noci, přes den jsem byla u Mathiho co to šlo. Naprosto bez problému, kdybych chtěla, mohla bych tam i nocovat, ale ty židle nebyly vůbec pohodlné, obzvlášť po šití... tak přeci jen jsem našla něco, co by měla porodnice zlepšit :D


I přesto, jak otřesný můj porod byl, nechci aby byl poslední. A zásluhu na tom má i tahle porodnice, kterou můžu s nejčistším svědomím všem doporučit.

Těhotenství na třetiny

22. dubna 2018 v 14:08 |  Já, rodič
Že se celá etapa těhotenství skládá ze tří trimestrů ví každý. Ale ne každý stráví každý trimestr v jiné zemi. Já ano, a tak vám můžu poskytnout pohled na to, jaké to je být těhotná v Anglii, v Čechách a v Německu.
Někdo sbírá známky, někdo motýly...


První trimestr v Anglii
Anglie je poměrně známá svým zdravotnictvím. Většina lidí řekne, že stojí za prd. I já mezi ně patřím. Tamější systém mi nevyhovoval a tak jsem si další těhotenskou péči i porod velice ráda nechala ujít.

Do ordinace praktické lékařky (jak jsem už psala, gynekologie tu nefrčí) mi stačilo jen přijít a říct, že jsem dle domácího testu těhotná. To stačilo. Aniž by lékařka cokoli sama ověřovala, už už mi předávala všechny informace a létaky k těhotenství. Protože jsem se zmínila o určitých problémech, bylo mi dopřáno toho luxusu a absolvovat malé vyšetření v nemocnici. Luxusu proto, protože pokud vám nic není, doktora v těhotenství v podstatě nevidíte.

A tak mi za pár dní lékařka volala, že "Haló, haló, za půl hodiny je volný termín v nemocnici...". Takže rychle volám taxíka a první návštěvu prostě absolvuji sama. Zde už si dle testu ověřují, že fakt nekecám. Lékařka ultrazvukem zjišťuje, že až na obrovskou cystu je všechno v pořádku a dostávám i obrázek.

V Anglii funguje institut tzv. midwife. Midwife je porodní asistentka, kterou navštěvujete pravidelně po celý čas těhotenství. Změří tlak, vezme krev, odevzdáte moč, pokecáte si o tom co vás trápí... ale není to doktor, žádné odborné vyšetření neprovádí. Midwife si zde nemůžete vybrat, je přidělena jedna na určitou oblast. Já k ní docházela do budovy, kde sídlila i má praktická lékařka. Při první návštěvě dostávám veliké desky, které začínáme vyplňovat a které mám nosit pokaždé s sebou, pokud bych šla k lékaři. Klasickou těhotenskou průkazku tak, jak ji známe my, tu nevedou.

Další prohlídky v nemocnici už se mnou absolvuje i Martin. Budu vždy se sentimentem vzpomínat, jak jedu na jeho skládacím kole a on běží vedle mě. Pár kilometrů to bylo. Stihneme takhle absolvovat další dvě prohlídky. Neprovádí je doktor, ale sestra. Myslela jsem, že už mě nic nepřekvapí. Chyba lávky, překvapí. Ležím na obyčejném lehátku, nohy na přisunuté židli, žádná moderna to fakt není. Sestra mi říká, ať si sama zavedu vaginální ultrazvuk. Prosím? Opakuji po ní, nejsem si jistá, zda jsem dobře rozuměla. Rozuměla. Ok. Takhle trapně mi dlouho nebylo. Sestra musí výsledek ultrazvuku konzultovat s lékařem. Čekáme přes dvě hodiny na jednoduchou větu o třech slovech- "Vše v pořádku."
Jsem možná zhýčkaná, ale další (ne)péči jsem fakt riskovat nechtěla, i to byl jeden z důvodů, proč se mi chtělo z Anglie už pryč.


A jak to bylo v Čechách ve druhém?
Ještě z Anglie jsem se snažila najít dobrého gynekologa. V Praze. Za prvé u nás v Litoměřicích žádného takového neznám, a za druhé, kdybychom nakonec zůstali v ČR, bylo by to nakonec v Praze. No... byl to oříšek, co oříšek, málem přímo ořech. Kokosovej. Stejný, jako když hledáte zubaře. Ti dobří už prostě neberou.

Ale už jste si asi všimli, že když mi teče do bot, nakonec mě pose*e holub. To jsem takhle zase hledala na znamylekar.cz, ke komu bych se chtěla upíchnout. Na paní doktorku Vetešníkovou-Koubovou jsem klikla náhodně, jmenovala se totiž jako moje skvělá sestřenice-Vetešníková a jako nejlepší kamarádka mojí mamky za svobodna- Koubová. No a hele... měla skvělé hodnocení a nakonec tam jezdil ještě přímý spoj od mé kamarádky. Každou návštěvu jsem pak den předem přespávala u kamarádky, vždyť jsme se tak dlouho neviděly! Paní doktorka je vážně skvělá, stejně tak sestřička... a to by nebylo...dříve žila s manželem a dětmi v Německu! To, jak je skvělá dokazuje fakt, že se na mě nevykašlala, ač nové pacienty neberou. Pochopila mou situaci a dokonce, pokud bych se do 5 let do ČR vrátila, můžu zase k ní, neskartovala mě :)
V Čechách jsem pak absolvovala klasicky všechny screeningy i test na cukrovku.

(Vsuvka: Ne všichni měli pro mou situaci pochopení. Potřebovala jsem absolvovat běžnou těhotenskou preventivní prohlídku u praktického lékaře. Přišlo mi logické i nejsnazší kontaktovat toho posledního, kterého jsem navštěvovala v Litoměřicích. Ano, sestra našla mojí kartu, že jsem tam v minulosti opravdu chodila. Když jsem jí však sdělila, že se za pár měsíců budu stěhovat, jedubaba mě sjela jak malé děcko, že si z toho nebudu dělat holubník! Ještě, že jsem jí měla jenom na telefonu, jinak bych na ní z toho mýho šťastnýho holubníku jednoho nadupanýho borce poslala. A pak si zavoláte jinam, kde jste nikdy nebyli a oni nemají nejmenší problém vás vzít. A ještě jsou zas milí a skvělí a úžasní. Na to není co říct.)


Jak v Německu ve třetím?
I v Německu existuje institut tz. midwife, zde řečené hebamme, hrazené pojišťovnou. Ovšem zde si hebamme hledáte a vybíráte samy. Víceméně ihned potom, co najdete dvě čárky na testu, zkrátka čím později, tím hůř, protože se může stát, že nebude z koho vybírat. Hebamme jsou totiž velice časově vytížené. Sama jsem se o tom přesvědčila, 3 měsíce před porodem mě nevzala žádná. Jak víte odtud, holub mi však poslal do porodnice Janu :)
Různé hebamme jsou různě školené, třeba na akupunkturu, aromaterapii, předporodní kurzy... a mnoho dalšího. Po porodu za vámi jezdí domů, tuším 8 návštěv je hrazených. Ukáže vám vše, co potřebujete, zváží miminko, zkontroluje stehy... mně dokonce povlékla postel, kterou Martin povlékl naruby :D Vždy přijížděla k zoufalé matce pomalu se slzami v očích a odjížděla od maminy s úsměvem na rtech. Mně pomohla velice ve všech směrech.

Sehnat gynekologa tady bylo asi nejtěžší. K nepřijímání nových pacientů se přidružil problém s jazykem. Snad po měsíci jsem splašila jednoho. Když jsem koukla na jeho hodnocení na internetu, zhrozila jsem se. To bych snad radši zpátky do Anglie!

Ale zase to štěstí.... v té době jsme přebývali ve sdíleném domě u jedné hodné paní. Zavolala do vynikající ordinace, kam chodila její dcera. Musela si asi dupnout, jelikož když se tam teď chtěla registrovat moje známá, sdělili jí, že nové pacienty neberou.
Ordinace sídlí ve stejné ulici jako porodnice- zn. ideál, trénovali jsme cestu. Bez problémů jsem se domluvila anglicky se všemi lékaři. Pracuje zde asi 60tiletý gynekolog, jeho dcera a lékařka původem z Rumunska. Všichni přátelští a sympatičtí, zkrátka přístup, který jako nováček v cizí zemi oceníte. Zde jsem poprvé absolvovala CTG, vždy půl hodiny před samotnou návštěvou lékaře.

Rozdíl v péči zde a v ČR neshledávám nijak extra odlišným, ale... jsou zde věci, které mě zaujaly. Na moč dostanete pokaždé zkumavku s vaším jménem (v ČR jsem musela mít svojí) a na záchodě bylo takové okénko přístupné z druhé strany, kam jí po akci odevzdáte. A v tom okýnku už jsou třeba jiné zkumavky někoho jiného...jakože nesmíte být paranoidní, že vám tu vaší někdo ukradne, vylije nebo cokoli :D
(Vsuvka: V ČR si samozřejmě místo zkumavky můžete vzít jinou nádobku... mně teda přijde těch 5kč za zkumavku důstojnějších...ale jednou jsem četla, jak jedna paní přinesla svůj materiál ve sklenici od okurek :D )

Vedle toho na toaletě, ale i v kabince jsou volně přístupné dámské vložky a tampony, s tím jsem se také v ČR nesetkala. A s čím už vůbec.... že by vás nechali v ordinaci samotné! Ano, nejdříve čekáte klasicky v čekárně, ale pak nás vždy sestra odvedla do ordinace a tam jsme čekali na doktora. Někdy chvilku, někdy i 20minut. Stejná praxe panuje i u našeho dětského lékaře. Jedubaba od praktickýho z Litoměřic by asi dostala infarkt, vědět jak lidsky to tady chodí.

Při poslední návštěvě mi pan doktor říká:"Termín máte sice 17., ale jak vás tady tak vidím, já myslím, že se spolu ještě za týden uvidíme." No, neviděli. Jak víte, Mathi to zvládl na den přesně :)

O tom, jak to vypadá v takové německé porodnici snad brzy!







Postel nebo postýlka?

14. dubna 2018 v 12:08 |  Já, rodič
Moc dobře si pamatuji, jakým jsem ještě jako těhotná přemýšlela způsobem.
Jedním z názorů bylo, že miminko patří rozhodně do své postýlky.
Postýlku jsem měla připravenou přesně podle brožurky "naprosto nejvíc bezpečná postýlka". Hledala jsem recenze, testy, články... a tak nám v rohu ložnice přistála postýlka Gulliver z Ikei, bez jakýchkoli zrovna moderních látkových mantinelů nebo stahovacích mechanismů, kde by hrozilo skřípnutí. Jenom postýlka, kvalitní matrace, jejíž výběr jsem studovala stejně důkladně, nepromokavé prostěradlo i prostěradlo normální s chráničem matrace. A samozřejmě monitor dechu! Naštudovaný jsem všechno měla líp, než skripta k maturitě. Tak, že bych z fleku mohla dělat podomního prodejce postýlek s příslušenstvím.
Ještě v porodnici nám lékaři kladli na srdce, že miminko nesmí spát s rodiči v posteli- z důvodu možného zalehnutí nebo zadušení dekou.
Dávala jsem jim za pravdu, opravdu jsem se bála zalehnutí, navíc miminko přeci patří do postýlky, to dá ROZUM!

Během prvních dvou dnů jsem zjistila, že život se podle brožurky žít nedá, a s miminkem už vůbec ne.
Ty první dvě noci byly peklo. Mathi usnul pouze při kojení. Na mojí posteli nakojit, vrátit do postýlky. V ten moment byl vzhůru. A když ne v ten moment, byl vzhůru, než jsem stihla zabrat. Zpátky do mojí postele, zase do postýlky a tak dokola... peklo, peklo, peklíčko. Říkala jsem si, kde dělám chybu, vždyť takhle by všechny mámy do tejdne zkolabovaly!
Přišla jsem na to naštěstí brzo. Já v zápalu toho všeho studia, co je teoreticky nejlepší, zapomněla na jednu věc. Na CIT!
Jednou jsem vedle Mathiho usnula při kojení. Ano, já stačila usnout!! A ani jsem ho nezalehla, probudila jsem se v naprosto stejné poloze, v jaké jsem usnula!
A od tohoto momentu odpovídám na otázku (která bůhvíproč všechny strašně zajímá) "A spí v postýlce?" stručné a jednoduché NE.

Nevidím jediný důvod, proč bych svoje miminko měla odkládat několik metrů ode mě nebo dokonce do jiné místnosti. Při zmínce o tzv. vyřvávací metodě se mi ježí vlasy hrůzou a srdce puká. To jako vážně? To by mi nedovolil ani rozum, natož cit. Vždyť to miminko chce jenom blízkost svojí mámy, co je na tom v pár měsících jeho života tak zavrženíhodného? Trochu empatie, prosím.

Nejen, že je společné spaní velice praktické- v případě kojení se pouze otočíte na bok a pospáváte s miminkem dál, ale je také šíleně návykové.
I když jsem někdy rozlámaná, i když v podstatě všechen svůj čas musím zorganizovat tak, abych mohla jít spát kolem osmé s ním, nepochybuji. Cítím, že tak to má být, dělám to ráda, takhle jsem šťastná a klidná.
Nemůžu vám říct přesně proč, protože to se nedá popsat. Ale třeba tenhle obrázek vidím každé ráno po probuzení. Co je víc? :)

Tyhle chvilky si zkrátka užívám. S vědomím, že nebudou trvat věčně. Protože dřív nebo později Mathi přijde, že by chtěl spát sám. S melancholií pak budu jednou vzpomínat, až bude puberťák Mathi na záchodě rituálně pálit fotky dokazující společný spaní s tou trapnou ženskou, co snad ani nemůže být jeho matka!

Ve 21. století máme všechno, na co si vzpomeneme, a často jsem za to ráda, ale není to někdy na škodu? V případě sociálních sítí se říká, že se lidé odcizují navzájem. Neodcizujeme se však některými novodobými praktikami vlastním dětem? Já sama si dodnes vzpomínám, jak ráda jsem si chodila ráno lehnout k mamince... jak jsem byla šťastná. O ten vzájemný pocit štěstí nás nepřipravím jen proto, že někdy něco někdo řekl.
Proč je normální spát v posteli s manželem nebo se psem, ale s vlastním dítětem to většině lidí přijde tak divné? Láska přeci ještě nikdy nikoho nerozmazlila.

Martin se bál. Bál se, jestli nejsem jenom švihlá psí máma. Bál se, jestli je tam někde ve mě i ta lidská. Já se bála. Bála jsem se, jestli se tím, že nebudu nejlepší právnička nebo myčka nádobí, nebudu cítit nenaplněná. Už se nebojíme ani jeden. Máma tam je. Ta nejlepší.

PS: Postýlku stále máme. Stejně jako tehdy rotoped plnil v domácnosti funkci nejdražšího stojanu na prádlo, ona nyní plní funkci nejdražšího odkladiště oblečení a hraček.

Obtloustlé dítě nebo spokojený kojenec?

10. dubna 2018 v 13:21 |  Já, rodič
K tomuto článku mě inspirovala debata vzniklá v jedné facebookové skupině, kde si maminky radí ohledně látkových plen. Mathiho fotografie všechny hned zaujala. Měl na sobě pouze krásnou látkovou plenečku a tílko, takže vynikly jeho namakaný bicáky a stehna, za který by se nestyděl ani Jarda Jágr.

Našlo se pár (skutečně jen pár, ale našlo) maminek, které na fotce neviděly spokojené plně vykojené mimino, ale slovy jedné netaktní dámy přímo obtloustlé dítě. Podotýkám, že se mě nijak její komentář nedotkl, naopak, jsem známá, že si s takovými netaktními jedinci (slangově vysírkami) dovedu velmi dobře poradit s elegancí a šarmem. Intelektu a slovní zásoby na to mám zatím ještě stále dost.

U komentářů, jež mě podezíraly, že své dítě snad dobrovolně nafukuju a láduju po nocích sušenkama, se však ozývalo mnohem více Mathiasových zastánkyň. Asi tři maminky mívaly dokonce miminka ještě větší, než je náš minimaxiMathi! A světe div se... z žádného nevyrostl sumo zápasník, ba naopak.

Už jsem naznačovala minule, že v oboru "miminka a maminky" snad na vše existují dva názory a to paradoxně naprosto protichůdné. Stejně je tomu i v tomto případě. Když vaše kojené miminko váží v necelých 4 měsících necelých 9 kg, buď dostanete pořádný palec nahoru, protože faldíky jsou zdravé a takové kojení je prevencí dětské obezity v pozdějším věku nebo si vysloužíte palec dolu, jelikož vaše dítě je obézní a tudíž nezdravé.

Je to opravdu bláznivé. To, že ani lékaři se neshodnou, zda pořádný buclík zastupuje tlusté nebo naopak pouze velice dobře prospívající miminko. A pak je z toho mnoho maminek (zejména těch, aniž bych to myslela jakkoli špatně, lehce ovlivnitelných a zmanipulovatelných) špatných. Velice často si do nich rýpnou i členové rodiny, jelikož minulé generace v sobě mají zakořeněny právě spíše ty konzervativní názory jako je striktní kojení po 3 hodinách a velké mimino = tlusté mimino. Vím o čem mluvím... "Ty už jdeš zase kojit? Dyť je tlustej dost!" :)

Ne tak já. Tedy, prvních pár týdnů mě číselník na váze trochu překvapoval a jak na potvoru jsem všude tak akorát četla, jak někomu někde nějaká pediatrička z Horní dolní vynadala, že má tlustý dítě a že takhle teda ne! Tytyty!
Provinile jsem tehdá volala své porodní asistentce, jestli není Mathi tlustej. A nebyl! Pediatr- starší pán; i mladý začínající doktor na stáži se jen usmívali a uklidňovali mě, že takových už viděli... a ze všech jsou naprosto normální děti.

Jako samostatně myslící svéprávná bytost se dále kloním k názoru, že dokud se miminko pořádně nehýbe, nemá smysl řešit nějakou váhu. Když budete jenom ležet na gaučit, spát a žrát, nabídky na předvádění spoďárů se vám taky asi zrovna nepohrnou.

Navíc prostě tak jako laicky a selsky nevěřím tomu, že jestli z vás bude modelka nebo zápasník neovlivní to, co zboucháte v dospělosti, ale to, že se kojíte v tom nejranějším dětství. Jistě se všechny modelky nenarodily jako žížalky a všichni chlapi s pneumatikami kolem pasu nejsou micheliny od mimin.

Navíc nasazovat dietu párměsíčnímu kojenci? A jakpak se to dělá? Ale prosím vás. :)

No ale... v neposlední řadě jen tak neošálíte genetiku. Když mi nedávno Martinova maminka poslala jeho fotky z mládí, tak jsem se z toho málem smíchem po....sadila na židli! Z vrozeného barokňáska žížalku neuděláte! (Všímáte si, jak rychle jsem vplula do maminkovského žargónu,jo? )
No podívejte se samy! A nemůžete říct, že z nej nevyrostl pěkný chlap :) Porovnávací koláž pouze mým důvěrně důverným blogerkám na požádání :)
To, že jsem si ho za manželství já vykrmila je věc druhá, ale novinkou mimochodem je, že mi ho doma už někdo vyměnil. Už přes měsíc mám doma muže poctivě dodržujícího odborníkem vytvořený jídelníček (takový ten, kdy se nehladoví, ale jenom správně žere) a tréninkový plán a kila jdou pomalu, ale jistě, dolů!

Takže maminy, buďte v klidu!
Babičky a prababičky, vy se hoďte do klidu! Vy se s tím nákladem tahat nemusíte :D

Žádosti se vyhovuje

4. dubna 2018 v 17:59 |  Já, rodič
Žádosti o další fotografie naší povedené rodinky se vyhovuje.

Vlasy se v naší rodině dědí z generace na generaci velmi kvalitní.


Kombinací kvalitních vlasů z obou větví nám rostou vlasy závratnou rychlostí a rostou dokonce i psovi.

Abyste neřekly, že se toho klučíka snažím pořád jenom zdiskreditovat, tak jedna seriózní!
(Z dob, kdy jsme doma ještě neseriózně neměli podlahový lišty. Teď, po půl roce, už je máme. Skoro všude. Chybí jenom tři kousky :D. Tyhle fachmany fakt doma nechcete.)

Tak to by zase stačilo. Pro víc zpráv a fotek mrkejte na Fejsbůk a nově i ten Instalagramofon!

S láskou s látkou

28. března 2018 v 14:46 |  Já, rodič
Propadla jsem. Nikoli peklu, ale látkovým plenám!
Před pár lety jsem neměla ani tucha, že látkové pleny zažívají svůj velký comeback. A i kdybych to věděla, těžko říct, jestli by mě napadlo, že zrovna já je budu pro svého caparta používat.
Jenže.... v momentě kdy se ten capart stal opravdu aktuálním, otevřely se přede mnou nové dveře. Co dveře, vrata jako kráva! A zpoza těch vrat se na mě vyvalil bambilion informací. Jak miminko nosit, jak ho nenosit, jak ho kojit, jak ho nekojit, jak s ním spát, jak s ním nespat, jak ho přebalovat a čím. Pořád se vidím, jak tam před těma vratama stojím a valím voči, protože na tohle mi ani dvě vysoký nestačej.

Z látkovek se prej děti neopruzujou. Z látkovek se prej děti opruzujou. Látkovky jsou ekologický. Látkovky nejsou ekologický. Látkovky jsou náročný na práci. Látkovky nejsou náročný na práci. Fakt je vtipný, jak na všechno najdete naprosto protichůdný názory. V týhle chvíli je nejlepší udělat si svůj názor. Jak jinak, než si koupit svoje pleny a prostě to zkusit. Jo. Já to prostě jenom zkusila, že uvidím a když mi to nepůjde, vykašlu se na to. Díky tomu myslím, že mohu tvrdit, že jsem poměrně objektivní.
První 2 měsíce jsem na nějaký látkovky ani nepomyslela, fakt jsem byla ráda, že jsem ráda. Pak jsem zkusila to, co na člověka na netu vybafne první- novosklad ze čtverců. Přišlo mi, že to bych u toho přebalováku mohla stát nonstop, vždyť to bylo hned mokrý. Díky naší drahé milé Klávesničce jsem objevila sklad na chlapečka, s látkovkami neskončila tento sklad doteď u čtverců používám.

Látkovky ale už dávno nejsou jenom o čtvercích. Když jsem to množství všemožných názvů viděla prvně, měla jsem pocit, že na to, abych to pobrala, by mi nestačil ani svaťák! A tak jsem zkusila od všeho něco a zjistila v praxi co je to kapsová plenka, AIO plenka, kalhotková plenka, vícevrstvá plena, vkládací plena, separační celulozová, fleesová nebo mikrovláknová plena nebo svrchní kalhotky.

Na trhu je asi trilion českých výrobců, jen potvrzuji, že je lepší objednávat postupně a přiobjednávat typy a střihy, které nám vyhovují nejvíce. S množstvím výrobců a eshopů je spjat konkurenční boj a nebojím se říci, že obchody s plenkami jsou momentálně obchody s nejlepším zákaznickým servisem v ČR. Já osobně objednávala z eshopu nezlobaspi.cz a latkacek.cz a oba naprosto skvělé. Majitelky skvěle komunikají přes email či FB a doobjednají i to, co zrovna není na skladě. Samozřejmostí je i dáreček nebo neúčtování produktu, který přišel chybně.

Kalhotkové plenky od celkem 7 různých výrobců. Je evidentní, že já preferuji suchý zip, ale vyrábí se i pleny na patentky.


Svrchní nepropustné kalhotky od 4 různých výrobců.

Vícevrstvé pleny, čtvercové pleny bavlněné a bambusové, SIO, vkládačky, separačky

A co teď říkám já?
Já říkám, že látkovky jsou fajnový na dětskou prdýlku. Už tak nějak z logiky věci. Pokud si můžu vybrat jestli na tu extra sensitive dětkou prdýlku naplácnu jednorázovku naplněnou chemií nebo čistě vypranou látku, látka jasně vede. Praxe mi teorii potvrzuje. Opruzeniny pápá.

Jasně, látkovky se perou a perou se každou chvíli. Ale ta spotřeba energie se pro mě ani zdaleka nemůže vyrovnat tuně nerecyklovatelného odpadu, který bych přivedla na svět s plenami jednorázovými.

Látkovky jsou jinak náročný na práci, než jednorázovky. Látkovku na miminko instaluji o pár vteřin déle než jednorázovku. Použitou (separační) plenku občas musím osprchnout od stoličky. Každý druhý den jdu do prádelny vysypat kýbl do pračky. Jenže do tý prádelny bych chodila tak jako tak. Moderní látkovky se nežehlí, ba dokonce se žehlit NESMÍ! A čtverce na blinkání máme asi každá, jestli si jich vyžehlím o 5 víc, který mám ve výbavě, ani nepostřehnu. Když připočtu u jednorázovek věčný vynášení odpaďáku a číhání na akce v obchoďáku, přijde mi to tak srovnatelný.

Látkovky jsou levnější, pokud se udržíte a nakoupíte fakt jenom to nejnutnější. Takže obyčejné čtvercové pleny a pár svrchních. Asi vám nemusím říkat, že já se neudržela. A neudržuju Smějící se Když se neudržíte, budete rádi, když nepřekročíte částku, kterou byste dali za jednorázovky na jedno dítě. I když nesmíme zapomenout na fakt, že se pak náklady ještě sníží, když po využití pleny prodáte.

Látkovky jsou krásnější! Jsou prostě strašně free, cool a in! Můžete vybírat z ohromného množství vzorů, kterým se prostě nedá odolat.

Látkovky jsou vzdušnější! Četla jsem, že v látce je údajně o stupeň nižší teplota, než v jednorázu. Dokonce se uvažuje, zda jednoráz má co dočinění s pozdější mužskou neplodností Překvapený Nejvíc větrací jsou vlněné svrchní kalhotky, na které už se třesu, mám vybraný samozřejmě strašně krásný, ručně pletený, stínovaný.

Ale....všechno má své ALE.
Pro mě osobně je tím největším "ale" objem. Když máte objemné miminko a objemnou plínu, horko težko dozapínáte dupačky a bodýčka. Spoustu overálků nosíme prostě na větráka :) Řešení na bodýčka však existuje, dají se koupit tzv. extendory, tedy prodlužováky. Ovšem cena není zrovna nízká vzhledem k náročnosti provedení a výrobní ceně, a tak se jeví jako dobrý nápad najít si levnou pracovní sílu. Třeba babičku a extendory jsou na světě!


Nikomu látkovky nevnucuju, ale myslím, že spousta mamin je odmítá, aniž by o nich něco věděla a nedejbože zkusila. Stále je jich dost takových, které je odmítnou kvůli představě nekonečného žehlení a přitom tenhle argument už vůbec nemůže obstát.
Já říkám: Vyzkoušejte, uvidíte!

Dopis

23. března 2018 v 14:01 |  Téma týdne
Téma týdne "Dopis" bude tentokrát krátké, ale vyjímečně rozhodně ne odlehčené.


Psal se rok 2003. Tehdy bylo malé M. 13 let. Ráda by si s někým dopisovala, je to docela v módě, inzeráty jsou v časopisech i na internetu.
Zasedá k počítači, ten internet už mají doma taky, ale email ještě ne. Nalézá mnoho inzerátů a z těch všech si vybírá jeden jediný. Ten, v němž mladá paní hledá kamarádku na dopisování pro svého postiženého bratra...

První dopis přichází na konci října. Psaný na počítači, ale podepsaný ručně. Michal má obavu, že by M. po něm dopis nepřečetla. Je z Jihlavy, nekuřák a abstinent, rád sportoval, dokud mohl. Studium střední školy musel však ukončit kvůli nemoci, se kterou již rok bojuje. Nemoc si říká rakovina jater... Michalovi je za dva měsíce 18.
V prvním dopise mimo jiné píše, že vše spěje k dobrému konci a později, že je na 95% vyléčený.

Píší si jak o věcech všedních i nevšedních. O výletech se sestrou, o psu Ronnym, ale taky třeba o tom, jak k nemoci vlastně přišel....Když bylo Michalovi 16, ležel v horečkách a všichni měli za to, že je to obyčejná chřipka. Nebyla. Z koloběhu nemocničních návštěv vyšla jediná diagnóza, rakovina jater.

Po půl roce dopisování se Michalovi přitěžuje a lékaři objevují nová rakovinotvorná ložiska. Dopisy jsou kratší, Michal nemá sílu. Absolvuje operaci za účelem odběru tkáně k vědeckým pokusům spočívajícím v pěstování tkáně v laboratořích a následného vytvoření protilátky- vakcíny.

V posledním dopise podepsaném jeho rukou píše, že následující den jede na první dávku vakcíny. Loučí se slovy : "Zatím se měj a příště Ti napíšu delší dopis."

Nenapsal.

Přesně o měsíc později přichází obálka s adresou psanou neznámým rukopisem a malá M. vytahuje arch papíru s černým okrajem...

Pro lepší náladu!

10. března 2018 v 18:22
Já říkala, že ten holomek bude mít smysl pro humor už od narození.

Beach boy, Žabák na suchu, Vězeň převlečený za pandu, Surfař na suchu

Intelektuální intelektuál, Mafikymafikymafián, Malý lumbersexuál

Potápěč, Méďabéďa, Afromaršálek, Růžobrejloun


Pirát Marshall, Pipina, Vopice, Hippina, Ještě jsem neměla čas použít pinzetu a takhle to dopadlo, Hlavně nezapomenout jednorožce a pořádně se našpulit

Dítě a pes

8. února 2018 v 15:11 |  Já, rodič
Příchod miminka do domácnosti se psem... řeší se to dnes a denně. Jak to tedy vypadalo u nás?
Tak, jak jsem očekávala. A to tak, že Ketynka je pošuk, ale v důsledku nejlepší pes, kterého jsme si mohli vybrat.

Pozdního večera 24.11. parkujeme před domem, já čekám v autě a Martin vybíhá do bytu pro Ketynku. Obejdou spolu blok, aby si aspoň uvolnila svěrače, když už ne emoční vypětí. Přebírám vodítko a Martin z auta vytahuje vajíčko s Máťulou. Z normálního pejska se během vteřiny stává magor pokoušející se za cenu ztráty vlastního života udušením zběsile přivítat návštěvu. Jako vždy. Akorát jindy stojí návštěva na dvou nohách a váží mnohokrát víc, takže nyní může Ketynka na návštěvníka pouze pohledět dusící se na postroji. Tento stav nadšení přetrvává pár hodin. Postupně Ketynce dochází, že tahle návštěva už nikam neodejde a není třeba směrem k ní projevovat nějaké přílišné nadšení či náklonost. Tenhle pinďa už je náš a možno pomaličku přejít k lhostejnosti stejně jako u ostatních stálých obyvatel bytu.

Ač by se snad z aktualizované fotografie na blogu mohlo zdát, že ti dva už si spolu hrajou v ohrádce, nenechte se mýlit. Fotografie je náhodná momentka nic nevypovídající o skutečnosti :)
Ketynce je Máťa jeden velký šumák. Ostatně tak, jako my, dokud nedržíme v ruce žvanec. Aspoň, že aspoň u kojení nesomruje!

Když si vzpomenu, že Ketynka měla být údajně žárlivá (než se dostala k nám, žila s malými dětmi...což se teď hodí, chůzi vedle kočáru nezapomněla), přijde mi to jako jeden velký vtip :)

Tehdy jsem říkala, že s příchodem miminka se pro ní ni nezmění. Změnilo. Chodíme víc ven, přeci jen v těhotenství se mi občas prostě nechtělo nebo nijak daleko. Teď chodíme na dlouhou procházku každý den, protože to je jediná doba, kdy je naše miminko schopné spát déle, než dvě hodiny.
Také nespí v posteli, ale tuto změnu jsem záměrně provedla už měsíc před porodem. Nutno říct, že jsme jí jako bolestné pořídili luxusní pelech, který mohu použít jako záložní spaní pro návštěvy.

Peču (na) mrkváč!

31. ledna 2018 v 17:53 |  Téma týdne
"Neztrácet naději". Takové jakože vážné a oduševnělé téma týdne, což? Podívejme se na něj však trochu nevážně a neoduševněle.

Vařím, peču. A dělám to většinou ráda. Ráda bych napsala, že jsem patrně jako majoritní část ženské populace, ale v téhle době už bych dost možná kecala.
Ne, že bych se chtěla chválit, ale většinou se to dá jíst. Někdy možná se sebezapřením a křečovitým úsměvem na tváři, ale dá.

Vařit mě nikdo neučil. V začátcích mě provázela dětská knížka, jejíž název si nepamatuji, ale byly v ní takové základy jako třeba jak oloupat cibuli, uvařit brambory nebo tureckou kávu. A pak s internetem už to šlo samo...

Jenže s internetovými recepty se vždy váže trocha experimentování. Receptů je milion, ale který v sobě skrývá něco nejen poživatelného, ale i nadmíru chutného?
A tak se stane, že uklohníte něco tak akorát nechutného. V paměti mám dva takové případy. Jeden právě z těch dětských začátků a jeden z právě uběhlého víkendu.
Tím prvním nezdařilým pokrmem byly medové řízky. Nutno dodat, že se nevyhodily, ale byly zkonzumovány. Žádný rodič nechce ranit křehkou duši svého dítěte a nedej Bože znechutit dceři vaření! Ale byly fakt hnusný, fakt jo.

O víkendu využívám chůvu zdarma, jmenuje se Martin. Prvně od porodu jsem se rozhodla, že upeču. Něco nového a sladkého. Přemýšlím a dostávám chuť na mrkvový dort, který mi v cukrárně tak chutnal!
Lezu na internet, a hned na první straně Kluci v akci, říkám si, že to je jistota. A tak sypu, liju, strouhám, míchám... nelíbí se mi to, ale neztrácím naději, určitě se to změní upečením!
Upečeno. Stále neztrácím naději, vychladnutí určitě přivede dort alespoň k poživatelnosti!
Vychladnuto. Je to furt hnusný, echt hnusný. Ani chůva Martin už to nežere! Sama navrhuji, že oškrábeme krém a zbytek vyhodíme. A protože fotit jídlo je cool a in, tady máte taky ochutnávku.

Ale víte co?! Stále neztrácím naději, čtvrtinu jsem dala do mrazáku! Po rozmražení očekávám chutný zákusek a pokud ne, přijede táta a rodič přeci nechce ranit křehkou duši svého dítěte... :D

Recenze fotoobrazu od Saal Digital

19. ledna 2018 v 15:21 |  Mimo mísu
Tak i já. I já jsem se nechala lapit do sítí Saal Digital. Ale můžete za to vy, blogeři. To u vás jsem na tuto společnost a jejich skvělou nabídku narazila. Už dávno, předávno... ale více než rok mi trvalo zasednout k počítači a zaslat přihlášku. Kdy jindy, když ne teď? Když teď mám tak překrásný objekt k fotografování a kolem sebe stále holé stěny bytu?

Takže jsem jednoho krásného dne hodila na gauč kojící polštář a naší tyrkysovou deku a do ruky vzala mobil. Ze začátku jsem byla trochu na rozpacích, jestli z toho vůbec vznikne něco koukatelného a v jaké kvalitě, přeci jen mobil je mobil a pořádný kanón je pořádný kanón. Samochvála sice smrdí, ale dovolím si tvrdit, že se mi to nakonec podařilo a koukatelné to je, a to dost, pro mě určitě! :)

To bysme měli. Naklikala jsem přihlášku. Za pár dní mi přišla odpověď s dotazem, kam bych si přála objednávku doručit. Zvolila jsem Čechy, jelikož v případě Německa bych musela pracovat s německým programem a víte, jak já jsem na tom s němčinou... nijak. Následně mi zaslali kód, který je třeba vložit, aby se vám odečetla poskytnutá sleva, v mém případě 1400Kč za fotoobraz. Tento kupón je třeba využít do 14 dnů. Vyjímečně jsem objednávku nedělala na poslední chvíli, měla jsem v úmyslu nechat obraz doručit k Martinovo rodičům a mít ho u sebe co nejdříve, navštívili nás o svátcích. Bohužel však s mým kódem byly potíže a systém mi ho prostě nebral. A nebral ani nově přidělený. Napotřetí už se však zadařilo. Želbohu řešení situace pár dní zabralo a z obavy, aby byl obraz doručen včas, jsem ho raději nechala poslat k našim a rodiče mi ho předali včera, když se přijeli podívat na vnoučka.
(Obavy byly nakonec zbytečné, obraz dorazil velmi rychle i v předvánoční době, ale pozdě bycha honiti.)

Co se týče samotné práce v systému, který si nejdříve musíte stáhnout do počítače, nemohu říci, že by mi to zabralo pár minut. Pachtila jsem se s tím dlouho, ovšem nutno říct, že to nepřisuzuji systému, ale mým (ne)schopnostem.
Navíc jsem dost času strávila už jen rozhodováním pro konkrétní variantu. Je libo fotoobraz, akrylátové sklo, alu-dibond nebo ještě něco jiného? Váhala jsem mezi alu-dibond a fotoobrazem, nakonec zvítězila klasika z naprosto jednoduchého důvodu. Jeden už doma máme (byl součástí sady z porodnice, vzpomínáte?), a já nerada styl "každý pes, jiná ves".

Obraz dorazil perfektně zabalený, milionkrát precizně obalený ve folii. Tak precizně, že vybalit ho z ní mi zabralo skoro tolik času jako ta práce v systému. Další vrstvu tvořil karton opravdu tvrdého kalibru a navrch ještě klasická placatá kartonová krabice. Skutečně za zabalení smekám klobouk, nebála bych se obraz poslat ani poštou, ani DHL....víme svý, že jo.

Obraz samotný je perfektně vypnutý, bez jediné chybičky. Jasný, počet řas nebo chloupků v nose bych nenapočítala, ale na to, že jsem zaslala fotografii z mobilu, je práce odvedena skutečně velmi dobře.

Možná si říkáte, že nejsem úplně objektivní. Máte pravdu, nejsem. Nejsem objektivní, protože obraz s takovým objektem pro mě bude krásný i vytisknutý na toaletním papíru.
Možná si říkáte, že tomu nerozumím. Ne, nerozumím, jsem obyčejný laik a je první mnou vytvořený fotoobraz.
Ale jako obyčejný neobjektivní laik Vám říkám, že bych si společnost Saal Digital vybrala znovu. Pro jejich jednání, kvalitu balení i obrazu.
Nakonec musím poděkovat a říci, že si vážím, že Saal Digital dává nám, pisálkům, a dalším lidem aktivním na sociálních sítích, takovouto šanci a že jsem tuto šanci mohla využít zrovna já. Děkuji!


Jak Mathias ke jménu přišel

15. ledna 2018 v 18:32 |  Já, rodič
O tom, jak se budou jmenovat naše děti, jsme se občas bavili víceméně od začátku našeho vztahu. A ne, nepřijde mi to uhozený.... jak nejnověji zpívaj Chinaski: " Někdy se to prostě povede, stačí vteřina a je jasný co bude dál...."
Jenže bavit se, když to není aktuální je jiný. Je to nezávazný. A pak to přijde. Závazně vybrat jméno. Jméno, které bude vaše dítě nosit do konce života (většinou). A aby toho nebylo málo, jste dva a dítě a jméno jen jedno (většinou).

Když to nebylo aktuální, Martin odmítal mnou navrhovaná jména, já zase ty jeho. Vlastně on navrhoval stále jen jedno. Jako kolovrátek. A já mu dlouhou dobu říkala, že to jen přes mojí mrtvolu. Pod tím jménem se mi vybavoval tlustý pihovatý zrzavý kamarád z dětství a tak vůbec...prostě jméno zastaralý.
Pak to bylo aktuální a ten kolovrátek se kolem mě začal obmotávat. Vždyť to vlastně je docela pěkný... jo, bude to Antonín. Tonda, Toníček.

Téměř 9 měsíců jsme náš poklad oslovovali "Tondo". Všichni to věděli!
A tak byli všichni velice překvapeni, když se týden před termínem porodu dozvěděli, že Tonda se nekoná! V dobré víře radím všem rodičům i příbuzným, nikdy nekupujte žádné věci se jménem, dokud neuvidíte rodný list!

Týden před termínem jsem stála ve sprše mi jakýsi vnitřní hlas říkal, že to není to, co chci. To, co chceme. Že to bylo nepromyšlené, unáhlené, prostě pouze smířené...
Ten hlas byl tak silný, že jsem se rozhodla, že s tím půjdu ven. Martin byl samozřejmě šokován, ale postupně se červíček zahlodal. Toho dne jsme si poprvé sedli k internetu a poctivě pročítali všechna mužská jména. Česká. Nic. Prostě to tam nebylo. Tedy, bylo by, kdybychom se nejmenovali oba tak, jak se jmenujeme. Martínek je krásné jméno, ovšem k našemu případnému dalšímu potomkovi mi to přišlo nefér.

Ale kurňajs, kdo jiný má dát dítěti cizí jméno, než ten, kdo žije v cizině? Bude to jméno mezinárodní. Bez háčků, bez čárek. Ulehčí to život nyní nám i našemu pokladu v budoucnu pro případ, že by se jednou rozhodl jít hledat štěstí do světa.
Našli jsme ho. Přitom bylo celou dobu tak blízko.... Mathias se totiž vyslovuje jako Matyáš bez diakritiky, což byl vždy můj český favorit. Svátek přesně na mé narozeniny a narozeniny téměř na Martinův svátek. Navíc tohle jméno bez problému přijaly i babičky, je to prostě Matýsek nebo pro mě také Maťulka.

A kdo se může podepisovat takhle....?
Zdraví Vás M+M+M!

A jak jste ke svému jménu přišli Vy nebo Vaše děti?
(Mimochodem máma říká, že moje jméno vybíral táta a že to byla jeho bejvalka, velká láska...to je tolerance, že :D )



Adventní kalendář Rituals

10. ledna 2018 v 19:39 |  Mimo mísu
To, že poslední léta prožívám Vánoce bez stromečku většího, než 30 cm, není nic nového. Letos to však bylo poprvé bez čokoládičkového adventního kalendáře. To, že jsem dospělá neměřím podle porodu, ale právě podle adventu bez čokokalendáře. Aby psychické trauma nebylo tak veliké, hledala jsem jiný kalendář. Pro velký holky.

Samozřejmě jsem netrajdala po obchodech, když jak už jsem stokrát říkala, téměř všechno se dá najít na Amazonu. Tolik kalendářů pohromadě jste ještě neviděli. Nevěděla jsem přesně jaký hledám, ale když jsem viděla tenhle....očička se mi rozsvítila a musela jsem ho mít, na cenu nehledě.

Balíček tělové kosmetiky Rituals jsem jednou, asi před osmi lety, dostala darem a okamžitě se do ní zbláznila. Nicméně cena jejich produktů mi nikdy nedovolila si ji znovu sama koupit...
Takže letos jsem si přála od manžela darem k porodu adventní kalendář! Už název Rituals mi říká, že z toho udělám každoroční rituál... ovšem budu to muset nějak zaonačit, páč novodobou Marií Terezií se stát určitě nechci :)

A tak, kdybyste byli s námi na porodním sále, pochopili byste, proč se mě v těch nejhorších kontrakcích Martin snažil podpořit mimojiné větou "Mysli na krémy!" (V té chvíli mi ale kalendář byl úplně víte kde a tak jsem svého muže poslala víte kam.)

Kalendář je zabalen v krásné dárkové krabici s červenou mašlí a samotný má tvar vánočního stromečku. V každém okýnku je vedle produktu samotného navíc něco napsáno, což ho dělá ještě zajímavějším a užitečným třeba k tréninku angličtiny :)

A co na mě tedy v kalendáři čekalo??? :)

1.12. Hydratující krém na ruce s vůní indické růže a mandlového oleje
2.12. Sprchová pěna s vůní růžového dřeva a borovice
3.12. Adventní svíčka
4.12. Tělový peeling s mořskou solí obsahující eukalyptus a zázvor
5.12. Tělový krém s vůní rýžového mléka a třešňového květu
6.12. MiniŘasenka
7.12. Odličovací ubrousky s aloe vera a lotosovým květem
8.12. MiniŠampon s mořskou řasou a bambusem
9.12. Uklidňující miniSprchový olej s bílým lotosem a yiyi ren (slzovka obecná)
10.12. Adventní svíčka
11.12. MiniParfém na tělo a tkaniny s bílým lotosem a yiyi ren
12.12. Zjemňující tělový peeling s vůní třešňového květu a rýžového mléka
13.12. MiniMýdlo s mandarinkou a yuzu (japonský citrus)
14.12. Osvěžující sprchová pěna s vůní eukalyptu a rozmarýnu
15.12. Relaxační minisérum s čínskou mátou a yiyi ren
16.12. Šampon a sprchový gel 2v1 s bambusem a hlubokomořskými minerály
17.12. Adventní svíčka
18.12. MniSprchový gel s vůní indické růže a mandlového oleje
19.12. Vánoční hořčíkové krystaly do koupele
20.12. Peelingová rukavice
21.12. Sprchová pasta s eukalyptem a olivovým olejem
22.12. Sprchová pěna s vůní indické růže a mandlového oleje
23.12. Noční balzám na ruce s bílým lotosem a yiyi ren
24.12. Adventní svíčka




Jednotlivé výrobky vždy patří do určité produktové řady. Mé nejoblíbenější řady jsou Rituals of Ayurveda- indická růže a mandlový olej, a Rituals of Sakura- rýžové mléko a třešňový květ.
Nejoblíbenějšími kousky jsou určitě sprchové pěny, kdo nevyzkouší pěnu místo gelu, nepochopí.
Co považuji za obrovské plus této značky? Že opravdu voní. Žádný, že po dvou minutách nevíte, že jste se myli.

Celkově mi kalendář způsobil opravdu lavinu radosti, akorát ten Štědrý den vyšel tak blbě, že tam byla čtvrtá svíčka... tedy žádné překvapení. O to víc se těším na příští rok :D

A co u vás? Vedete adventní kalendář?

Jak jsem v Německu rodila česky - 2.část

31. prosince 2017 v 16:12 |  Já, rodič
Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do soboty odpoledne. Ležíme všichni na posteli, Mathias na Martinovo hrudníku, všichni se držíme za ruce a povídáme si, jak se těšíme domů. Zaklepání. Vstupuje doktorka v modrém plášti. Určitě mě jde zkontrolovat a říci, že můžem zítra domů. Mýlila jsem se.... nešla mi ani říct, že můžeme domů a ani nepřišla kvůli mně...

Náš čerstvě narozený syn má infekci. I přes během porodu podáváná antibiotika. Normální hodnota je 5, kdežto on má 30. Konec kontaktu 24 hodin denně, konec spaní na stejné posteli, na stejném pokoji. Odvážíme ho na oddělení neonatologie, kde musí strávit týden! Pokládáme ho do boxíku a s potlačovaným pláčem usedám na židli vedle. Připojují ho na monitory a zavádějí kanylu s antibiotiky. Do hlavičky... dvakrát se to doktorce nepodařilo, jako by toho nebylo málo. Napotřetí už se spokojí s ručičkou. Během následujícího týdne však hadičku několikrát přepíchávají, až se z nás stejně stává náčelník Velký medvěd z kmene Maršounů.

Na neonatologii panuje přísný hygienický režim a za miminkem mohou pouze a jen rodiče. Sice kdykoliv, opět 24hodin denně, ale pokud nejste robot...
Až do pondělí mohu zůstat na svém poporodním pokoji. Za Mathiasem docházím tak často, jak mi síly stačí a v noci mě sestry budí na kojení. Martin za námi jezdí na skoro celé odpoledne.
V pondělí mě propouštějí a stěhuji se na pokoj určený pro matky v mé situaci. Už obyčejný, skromný, bez lékařské péče. Další kritický den, místo abychom šli domů, máme před sebou pět nekonečných dní. Jediné pozitivum je to, že se konečně najím. Až doteď mi jídlo nosili na pokoj bez možnosti výběru. Samozřejmě přesně takové, které bych si nikdy nevybrala, tak se vždy najedl aspoň Martin. Nyní si na začátku "pobytu" zaškrtávám můj jídelníček ze seznamu. A zaškrtávám dobře, Martinovi vždy nechám jen ždibík na ochutnání, aby se neřeklo, že jsem lakomá.
Pokoj je dvoulůžkový, první noc jej obývám sama. Druhý den už mám společnost. Paní, dlouhovlasá mladá štíhlá blondýna, řekla bych skoro já... a nakonec se dozvídáme, že naše porody byly téměř identické... takže není ani divu, že naši synové mají na chlup stejnou diagnózu.

Dny se vlečou, jeden jako druhý, až do čtvrtka. Probouzím se pozitivně naladěná, těším se na druhý den domů. Odpoledne však ve sprše objevuji na svém těle vyrážku. Pozitivismus je tatam. Navíc stehy mě bolí desetkrát tolik. Skoro hodinu čekám s pláčem na chodbě na doktora. Nevím, jestli je pláč důsledkem zoufalství nebo bolesti. Konečně se mě ujali. Vyrážka je nejspíš alergie a tak můj odchod domů díkybohu nijak neohrožuje. Stehy se hojí dobře a dostávám doporučení na léky proti bolesti a sedací koupele. V té době bych vůbec neřekla, že za tři týdny už víceméně žádnou bolest neucítím a dnes si myslím, že tehdy velkou roli sehrála psychika a stres.

V pátek ve tři hodiny nás konečně propouští! V porodnici si můžete domluvit focení (tzv. newborn), které probíhá přímo na pokoji nebo v našem případě na pokoji pro hosty. Nechtěla jsem o tuto možnost přijít a tak se ještě ve čtyři hodiny díváme do objektivu. Z focení vám do pár dnů přijde domů mnoho produktů, jako např. fotoplátno, fotokniha fotokarty a mnoho dalšího, které si za zvýhodněnou cenu můžete zakoupit anebo prostě zaslat zpět. I vzhledem k tomu, že náš byt stále potřebuje zútulnit a navíc jsou Vánoce a fotoprodukty jsou pro babičky báječným dárkem, celou fotosadu kupujeme.

Jedeme domů za tmy. Po týdnu vycházíme na čerstvý vzduch a denní světlo, respektive tedy noční tmu. Zvláštní pocit. Radost, ale zároveň strach, už nás nikdo nehlídá, to malé miminko už není v boxíku hlídané 24/7. A i když je to zvláštní, trochu i stesk, jelikož erlangenská porodnice a personál, který se o mě staral byl naprosto dokonalý. A jestli mi bude dopřáno rodit znovu, pokud to bude možné, rozhodně to bude opět tady. Protože zdejší přístup a servis je nepřekonatelný. Jak to tady chodí se ode mě určitě v budoucnu dozvíte v samostatném článku.


Jak jsem v Německu rodila česky

17. prosince 2017 v 15:35 |  Já, rodič
Je středa a stejně jako poslední dny sjíždím několik dílů seriálu Chirurgové. Den ukončuji dílem, v němž Meredith rodí. "To by byla prča, kdybych v noci taky začala, co?"
"A co Ohnivý kuře, myslíš, že ještě stihneš čtvrteční díl?"
"To určitě, doktor přeci říkal, že tenhle týden to nevidí a já se pořád vůbec necejtim, že bych jako měla rodit..."
Žádné otoky nohou, noční spánek každodenně krásných nerušených 12 hodin, žádný hnízdící syndrom- pokud se nepočítají pokyny manželovi "Až tu nebudu, převlíkni postel a vytři." Zkrátka, stejně jako moje máma před lety, vagony bych mohla skládat. Ona ve skutečnosti sbírala vokurky na poli, já aspoň vyloupávám vořechy.

Po půlnoci uléhám do postele a za dvě hodiny jdu čůrat. Nic neobvyklého. Ovšem, že bych si hned na to čůrla do postele? To už přeci jen trochu neobvyklé je, aspoň v tomhle věku teda určitě. Odcházím tedy, už s předtuchou, opět na toaletu a za chvíli volám "Lásko, ASI jedem do porodnice. Nebo ne, počkej, já nevím. Nevím, jestli je to TA voda." Jelikož v televizi, když praskne TA voda, může se vyhlašovat první povodňový stupeň, volám kamarádce s na chlup stejnou zkušeností, jako je ta moje. "Tak jo, je to TA voda, jedeme!"

Do porodnice přijíždíme ve třičtvrtě na tři. Na recepci odevzdáváme těhotenský průkaz a mluvíme anglicky. Po shlédnutí průkazky slyším: "Vy jste z Česka?" Česky! Česky, česky, česky! Porodní asistentka je původem Češka! Nad přesympatickou atraktivní blondýnkou se přímo rozplývám štěstím. Při vyšetření se dozvídám, že se jmenuje Jana a pochází z moravského Hulína, ovšem v Německu žije už přes dvacet let. Později se také dozvídám, že je jen o měsíc mladší, než moje máma :) A co víc, domluvili jsme se, že se stane i mojí hebamme! (Kdo je hebamme, o tom jindy...)
Během vyšetření už se může vyhlašovat ten povodňový stupeň a není tak třeba testovat, zda je to opravdu plodová voda. Jestli do následujících dvanácti hodin od odtoku plodové vody nezačnu rodit, napíchnou mi oxytocin na vyvolání porodu a antibiotika kvůli možné infekci.

Martin jede domů a já dostávám pokoj. Janě končí směna, další má zase noční, a já doufám, že při té už se neuvidíme.
Přes pravidelné bolesti nemohu spát, tak jsem ráda, že je se mnou na pokoji Iqin s třídenní holčičkou. Taky nespí, odstříkává mléko. Rozumíme si parádně, je původem z Malajsie, v podobném věku. Je ze mě unešená. Z toho, jak snáším bolesti. Že ještě nikdy nikoho takového neviděla. Taky jsem ze sebe unešená. Bolesti přicházejí pravidelně, tak to je asi ono. Ty kontrakce. Během nich si trošičku zadýchám, a je to cajk. V pohodě si jdu na snídani. Takový velký menstruační bolesti, jak psali na internetu. Už jsem na takový bolesti zvyklá, tak to asi lépe snáším, mám radost. (Krávo blbá naivní)

V jednu po poledni přichází Martin a už dostáváme instrukce, kam se dostavit. Uléhám na lehátko. Připojují mě na monitor a zavádí kanylu do hřbetu ruky. Bolí to jak čert, mnohem víc, než ty kontrakce. Celoživotní obrovská viditelnost mých žil má jednu výhodu. Netrefit se napoprvé může jenom úplnej debil a tak nemusím skuhrat víckrát, než je nutné.
Kurňa, ty kontrakce jsou nějaký silnější. Kurňa písek, jako o dost silnější. Do p*dele, co to je???? Smích mě přešel. Přemisťujeme se na porodní sál.

Po třech hodinách utrpení prosím, škemrám, žebrám. "Dejte mi epidurál, prosím, dejte mi ten epiduráááál!"
Anesteziolog je ovšem vedle na sále u císařského řezu, prý přijde za chvíli. Fajn, chvíli to ještě vydržím...
Nakonec se dozvídám, že chvíle znamená neurčitý časový údaj, přijde až vedle skončí a to se neví kdy! Kácím se, všechny hračky padaj do hodně hlubokýho kanálu. Dostávám aspoň rajský plyn. Který po několika pokusech vracím, bolest mi dovolí se svíjet, ale fakt ne dejchat z masky.
Ještě před epidurálem si nechávám provést klystýr. Velice ochotně. Přiznávám, že před porodem jsem neřešila vůbec nic, největší obavy jsem měla akorát z toho, že se při porodu poto... no co, každej máme jiný priority!
V sedm hodin konečně přichází dva pánové, aby mi ukázali, že na světě je ještě pořád hezky a dneska ještě neumřu. Podepisuju papír. Ať tam je cokoli, je mi to jedno, klidně ať mi hlava upadne! Přeochotně nastavuji páteř, račte, prosím! Do ruky dostávám ovladač a každých 15 minut si můžu zmáčknout a poslat do sebe dávku... Posílám!
Jééééééééé. Koukám na monitor, kde vidím, že mám právě obrovskou kontrakci. Ale vůbec jí necítím, zázrak! Jsem unešena a vůbec nezávidím ženám v době dávno minulé. Doufám, že toho, kdo tuhle věcičku vymyslel, nominovali aspoň na Nobelovku.

Jana přichází na noční, vítám ji radostně, zase vtipkuji a na sále je veselo. Ne nadlouho. Ve dvě hodiny ráno, že prý jako jdeme na to. Jana na chvilku odchází. Přestávám si mačkat epidurál, abych cítila kontrakce a věděla, kdy tlačit. Píšou na netu. Jana je furt pryč. Furt. A furt. Kontrakce nejsou pryč. Ty podělaný kontrakce se vrátily jak bumerang přímo mezi voči. Konečně přichází Jana. Ptá se mě jak chci rodit. Nevím, ještě jsem nerodila. Zkoušíme různé polohy. Na netu taky píšou, že poloha na zádech je nejpohodlnější jenom pro doktora. Tak tam prosím připište, že pro doktora a pro Maršálkovou.
A pak jsem dvě hodiny řvala, řvala a řvala. Co řvala, já vřískala tak, že jsem ani netušila, že to tak umím! Nicméně to ničemu nepomohlo. Německým sálem se rozléhaly české výkřiky "Drž hubu!", "Já už nemůžu!" nebo "Já chci umřít!".
Prosila jsem tentokrát o nástřih. Píšou přece na netu, že je to lepší, než...než se rozpůlit. Nicméně... v Německu, nebo alespoň na této klinice panuje názor opačný, tedy že lepší je přirozená ruptura. Tak fajn. Jdeme na pořádnou dávku masochismu! Pokud sháníte antikoncepci pro dceru, stačilo si jít stoupnout za dveře. I když...možná by vám nevěřila, že tam někdo rodí, ale myslela by, že jste na ní ušila boudu a běží tam film s brutálním mučením.
Řvala jsem při kontrakcích, řvala jsem mezi kontrakcema. Vono když vám skáčou na břicho a když pak máte mezi kontrakcí mezi nohama něco o obvodu 36cm plus horní končetina, držet hubu není tak úplně dobře možný.

v pátek, 17.11. 2017 ve 4:44 se nade mnou vesmír konečně slitoval. Průběh uplynulých několika hodin se na mě však podepsal. Položili mi toho malého človíčka na hrudník. Neplakala jsem, nebyla jsem šťastná ani pyšná (jak píšou na netu...) ...nic. Nebyla jsem schopná ničeho. Dívala jsem se na něj, ale skrz něj. Ztělesnění totální vyčerpanosti a odevzdanosti. Živá mrtvola. Když se pak šťourali v placentě jak já v zeleninový polívce, že bude možná potřeba kyretáž...ani mě to nepřekvapilo. Docela by to zapadlo. Tak aspoň šitíčko zevnitř, zvenku, zezdola, zeshora, zprava, zleva...
Během dvou hodin s malým na hrudníku jsem naštěstí obživla a na pokoj už mě převáželi s úsměvem a malým přisátým k prsu.

Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do soboty odpoledne. Ležíme všichni na posteli, Mathias na Martinovo hrudníku, všichni se držíme za ruce a povídáme si, jak se těšíme domů. Zaklepání. Vstupuje doktorka v modrém plášti. Určitě mě jde zkontrolovat a říci, že můžem zítra domů. Mýlila jsem se.... nešla mi ani říct, že můžeme domů a ani nepřišla kvůli mně...

Pokračování příště.

Narodil se Mathias, veselme se

4. prosince 2017 v 14:25 |  Já, rodič
A je (to) venku!
17.11. 1942 - Martin Scorsese - významný americký režisér, herec a scénarista, držitel Oscara
17.11. 1944 - Danny de Vito - americký herec a na Oscara nominovaný filmový producent
17.11. 1966 - Sophie Marceau - francouzská herečka a režisérka známá hlavně díky roli Bond girl v bondovce "Jeden svět nestačí"
17.11. 1978 - Rachel McAdams - kanadská herečka, též v minulosti nominovaná na Oscara
17.11. 1983 - Kateřina Emmons - bývalá česká sportovní střelkyně, trojnásobná olympijská medailistka
17.11. 2017 - Mathias Maršálek - již v nejranějším věku osobnost, Čech houbařící 3 měsíce v Anglii, 3 měsíce v Čechách a 3 v Německu, kde zároveň poctil lidstvo opuštěním matčiny dělohy, což učinil způsobem vskutku osobitým. Nejen, že si vybral významné historické datum, zvolil čas vhodný pro sklerotiky- 4:44, ale navíc na svět přilétl jako Superman s horní končetinou vpřed. Sláva mu!


Vybavujeme z bazaru!

11. listopadu 2017 v 14:30 |  Maršálci jdou do světa
Jistě si pamatujete na článek Klenoty bazoše, který kdybych mimochodem psala teď, přidala bych ještě použitou záchodovou štětku (ale pozor, ve velmi dobrém stavu!), kterou se momentálně pyšní bazoš německý.

Nicméně... na takovém bazaru lze najít i vážně bezva věci za pár fufňů- jen musíte být trpěliví, a někdy pohotoví. Když se na vás usměje štěstí, nemusíte ani umět německy (já zásadně komunikuji v angličtině). Navíc z hlediska ekonomie, ekologie i ochoty manžela řidiče je více než dobré využít základy logistiky a naplánovat tak postupně pokud možno více zastávek najednou.
Nejsem milovník věcí z druhé ruky ze své podstaty, ale dokud žijeme v nájmu a člověk nikdy neví, kdy se bude stěhovat, nerada kupuji nové drahé věci a raději koupím bazarové za pakatel, které za stejnou (nebo větší- byznys je byznys :D ) cenu poté prodám. V nákupu z druhé ruky nevidím problém- věci, které kupuji si předem prohlédnu a navíc vždy doma ihned nastupuji s parním čističem, Savem, pračkou nebo myčkou... a vsadím boty, že tak poctivě vyčištěnou kuchyň nikdo z vás nemá.
Za poslední skoro tři měsíce jsem nashromáždila docela slušný bazarový arzenál. Pojďte se něj se mnou podívat!

Jako úplně první jsme pořídili již zmiňovanou kuchyň. Byt byl stále neobyvatelný, takže jsme ji tehdy složili ve sklepě. Stála nás krásných 320 euro plus 80 za odvoz. Zahrnuje všechny spotřebiče jako troubu se sporákem, lednici, myčku i mikrovlnnou troubu. Prostě komplet. Je starší, ale plně funkční. Z této starší kuchyně jsme však vyrobili designovou kuchyň na míru. Vysvětlím. Kuchyň původně měla dřez na druhé straně, než my máme přivedený odpad. Což o to, koupili bychom prodlužovací hadice....jenže aby se tam hadice vešly, Martin by mi musel proděravět skříňky, ve kterých měly být hrnce. Hm... blbý blbý. A pak to přišlo! Osvícení. Při čištění zubů zničehonic mi vytanulo na mysl: "Tak obrátíme pracovní desku a všechno na ní!" To je důvod, proč vzadu ještě chybí lišta a je přední kraj takový nehezký, byl původně vzadu :) To se opraví časem.
Designový prvek naší kuchyně se pak nachází pod myčkou. Takový náš "podpis". :D Dřevo, které dole zakončuje celou linku bylo potřeba pod myčkou nějakým způsobem zmenšit, jelikož jinak o něj při otevírání zadrhávala. Martin má takový nástavec na vrtačku na dřevo, který ovšem dělá jenom díry ve tvaru kolečka. Nevadí, dyť je to krásný, nevšední, no ni?! A stejně to není vidět.
Součástí kuchyně byl i rohový stůl, ovšem poličky a židle nikoli, dokoupila jsem později. Obě poličky stály tuším 10 euro a židle jsem ukecala na 20 za obě.

Další výlet by se skoro mohl nazývat "Vše za 30". Rozkládací gauč za 30, stůl s židlemi za 30, postel za 30, skříň za 30.... jen rychlovarka za 10. No nekupte to!
S postelí se ovšem budeme loučit, je totiž větší, než naše matrace. Matračková story měla totiž pokračování. Ani výměna matrace za měkčí nepomohla a já snila o našich matracích, co zůstaly v pokojíčku v Čechách. Díky rodičům jsem však svůj sen mohla žít! Přeci táta superhrdina nenechá spát dceru, těhotnou, na nepohodlné matraci! Do tří dnů tu naši byli i s matracema v autě a já jim za to strašně děkuji. Nepohodlné matrace se bez problémů vrátily Amazonu.

Do ložnice mi scházely noční stolky. Aby ladily, přála jsem si černobílé. A našla velmi kvalitní, prostorné, které jsem ukecala na polovic..... jak jinak, než 30 za oba! (Jeden můžete vidět na fotografii vedle postele.)

Na zánovní pračku, která byla používaná jen párkrát do měsíce, jelikož nebyla v hlavním bydlišti majitelky, byl před námi jeden zájemce a za námi dalších 12! Zájemce před námi naštěstí nevyzvedl a tak za krásných 95 euro pereme nanejvýš ekonomicky (A+++), a až na 1400 otáček!

Pro Martina jsem hledala psací stůl, který by nám dekorem ladil k jídelnímu stolu v obýváku. Našla, a stál nás.... hádejte kolik! Zase jsem cenu srazila na 30, dyť to je takové krásné číslo :)

30 euro nás stála i komoda opět ve stejném dekoru "somoma eiche".

Do koupelny jsem sháněla menší skříňku, bílou o předem určené šířce. A našla ji za pouhých 10 euro.

V koupelně vedle umyvadla byl prostor, který vyloženě volal po přebalovacím pultu. Ovšem opět o předem určených rozměrech. Zprvu byly všechny moc veliké, ale nakonec jsem našla perfektní zánovní pult i s krásnou podložkou za 50.
Do koupelny jsme pořídili i vaničku se stojanem za 19.
Pro miniMaršálka máme i ohrádku a hrací deku, co nám minulý týden nabídli naši sousedé. 30 za obě, překvapivě :D
(Jinak máme pro miniMaršálka věci nové, pouze oblečení máme ve výpůjčce od kamarádky a sestřenice.)

Obývací stěnu jsme vybírali dlouho. Přes mnou požadovaný dekor prostě nejel vlak, navíc jsem příliš nechtěla stěnu navrtávací... a před 14 dny jsem jí našla. Bez vrtání, ani příliš prosklená, ani příliš opoličkovaná... prostě přesně podle našich představ. Jen jedny dvířka byly trochu vachrlatý, ale opravili jsme si. Jako mimořádný dar jsem pak od paní dostala parní sterilizátor značky Nuk, plně funkční ve výborné kondici... a ušetřila tak dalších 50 eur (cena nového), jelikož bych ho stejně nejspíš později kupovala.

Nádobí jsem původně kupovat nechtěla, ale nakonec...máme myčku, tak co! Navíc to se potom případně fakt stěhuje blbě. Nádobí je jeden z našich posledních úlovků. Předevčírem byl Martin poprvé pověřen vyzvednout sám. Měl to kousek od práce, bylo zbytečné zajíždět pro mě. Už ráno si málem zapomněl krabici, kterou jsem připravila na převoz. Pak mi píše z pracovního emailu, že zapomněl mobil... :D Napsala jsem mu tedy instrukce do emailu. Vrátil se mi domů s nádobím... ale povyprávěl mi, jak zapomněl jméno paní, ke které má vlastně jít... díky vesmíru se však situace naštěstí vyřešila i bez mobilu a beze jména a mohli jsme si zaplnit kuchyni touto více než 60tidílnou sadou nádobí, přičemž cena nové se pohybuje kolem 100 euro. A my máme za kolik? Za 30? Tsss.... za 5! :D

Poslední výprava se konala včera večer. Na spaní pro hosty byl u nás vhodný pouze gauč, kam se vejdou maximálně dvě osoby. Rozkládací matrace pro hosty za 5 euro se nám tak domů více než hodila. Jako bonus navíc konferenční stolek a obraz zdarma, nádhera!

Tak, to byly naše dosavadní úlovky. Neříkám, že byly poslední, ale na další už nějakou dobu nebude čas.
Co vy? Pochlubte se mi také svými zkušenostmi s nákupem z druhé ruky!

Kam dál