Zvedáme kotvy!

Neděle v 17:35 |  Maršálci jdou do světa
Ta Padesátka... dokopala k článku nejdříve Klávesnici... a teď mě! Zvláštní sílu má tato žena! :D

Přitom se dalo o čem psát, ale nebyla chuť, síla ani čas.
Kde bych začala... že už zase rozprodávám majetek, protože se budeme stěhovat!! Ne, není to opožděný apríl!

Je to tak. Nad naší zahradou ční jeden strom. Což o to, krásný strom s červenými bobulkami (babička říká, že je to kalina), na který se dobře dívá... ale jinak je to úplně debi*ní strom (Promiň, kalino). Za prvé zastiňuje celou zahradu a slunko se tak dostane jen na určitou část- na tu vydlážděnou. Za druhé ty červené bobulky jsou všude. Za třetí na té kalině vysedávají kočky, které nám pak hopsají od sousedů na zahradu a vyprazdňují se... a protože úklid po kočkách nikdo neřeší, snaží se ho řešit Ketynice prasnice. A za čtvrté, na kalině vysedává milion a jeden holub, které krmí soused... a holubi co?? Holubi se taky vyprazdňují. Co vyprazdňují, oni se*ou, a se*ou o stošest. A kam? No přece na naší zahradu. Pověsit prádlo nebo se usadit na židli do stínu kaliny je tak přinejmenším riskantní. Jak jsme zjistili, riskantní je už i zaparkovat u nás před barákem auto. Automobil včerejší návštěvy schytal dva přímé zásahy, na každou stranu jeden.
S kalinou dál žít nemůžeme (a nezachrání to ani ten krásně vonící jasmín na druhé straně zahrady), a tak jsme se rozhodli přestěhovat!
No dobře, tak teď už kecám, nestěhujeme se kvůli stromu, ale chybět nám rozhodně nebude!

Poslední měsíc tedy znovu obchoduji s movitostmi.
První šla postel. Slečna se ptala, jestli neprodávám i naše matrace...ne neprodávám. Kdybych jí řekla, že stály asi pětkrát tolik, co teď ta postel, asi by mi nevěřila. Jo, naše matračky, na ty si jednou budem nechávat zhotovit i rakve na míru! (No jo, blbej humor, ale představa vtipná, no uznejte.)
Policový díl putoval ke Slovence, zdravotní sestře žijící zde už 12 let.
Pro zrcadlo si přijela blondýna v nablýskaném sportovním Mercedesu...tak, že bych hádala to zrcadlo, ale ne second hand.
Všechny stolní hry si odvezl milý postarší Angličan, prý potřebuje zabavit děti.
Pro sekačku dojel pán, kterému jeho sekačka zrovna vypověděla službu.
Pro sedačku, konferenční stolek a židle si přijel Moldavan. Už při mailové komunikaci se tázal na slevu. Dostal ji, zbavit se tří věcí najednou bylo fajn i pro mě. Komunikace s ním byla dosti odlišná, než komunikace a Angličany. Chybělo please nebo thank you. Když změnil dommluvený čas přijezdu, neptal se, prostě to oznámil (žádné "mohl bych přijet v..." ale prostě "přijedu v..." a basta). Nakonec si s kumpánem naložil věci do dodávky a ještě zkoušel "50, že jo..". Ale to zkoušel špatně. "Naval 55 a padej." No dobře, takhle přesně jsem to neřekla, přeci jen to byl Moldavan s kumpánem, že jo.
Můj psací stůl měl zájemce dneska. Hádám Pakistán. Přijeli a zase odjeli, bez stolu. Paní se zdál moc velký. Jasně, proč se ptát na rozměry předem. Ihned znovu inzeruji. Naštěstí do dvou hodin přijíždí pán až z Londýna. Také s dodávkou a kumpánem- osmiletou dcerkou, pro kterou je stůl určen. Prodáno.
Večer prodávám matraci pro hosty a zítra kolobrndu. Kolobrnda poputuje k mé kolegyni z restaurace, jednadvacetileté Jennnifer, která žije s rodiči, má dvě práce a chodí do nich pěšky. Z mojí koloběžky byla tehdy úplně nadšená, a stejně nadšeně teď souhlasila s jejím odkoupením.
Jen to umělecké dílo, stůl s dírou v každém rohu nikdo nechce...

Na řadu přišlo také loučení. Paní Julie nejdříve přijela ještě k březnu k nám, mimojiné Martinovi dopřála nový, kratší sestřih. Minulý týden jsme dorazili my k ní a poprvé vyzkoušeli skutečně anglické barbeque, tedy grilování.

Včerejší návštěvou s pokakaným autem nebyl nikdo jiný, než Jitka a Mike. Shledání po roce. Dostala jsem nádhernou kytici tulipánů a Jitce pro změnu darovala mou orchidej... stěhovat jí nemůžu a co vám budu povídat... ač jsem dělala co mohla, nebyla u mě šťastná. Improvizovaně jsme seděli v obýváku na matraci a zahradních židlích, zahráli si Uno i Buzzův kvíz a užili si spoustu legrace :)


No...možná si říkáte, že to nejdůležitější jsem Vám neřekla... kam se budeme stěhovat.
Tož to já Vám říct nemohu, protože to vlastně ještě tak ouplně nevím... se ještě uvidí :D
Proč a kam Vám tedy povím později...
Každopádně ale... pokud v květnu uvidíte v Praze nebo v Litoměřicích někoho, kdo mi je strašně podobný... tak to budu s největší pravděpodobností já :D
 

Psí život v Anglii

22. března 2017 v 19:00 |  Psí život
Nejeden český pejskař už jistě přemýšlel, jestli někde za hranicemi náhodou neroste psům tráva zelenější.
Co třeba v Anglii?

Poplatky
Místní poplatek ze psů. V ČR jedna z pejskaři nejvíce diskutovaných záležitostí. Někdo platí poctivě, někdo nepoctivě píše psa na babičku na vesnici, kde je poplatek menší, někdo ho neplatí vůbec.
V Anglii ho neplatíte vůbec, ovšem nedopouštíte se tak žádného přestupku. V Anglii totiž žádný takový poplatek neexistuje- byl zrušen už v roce 1987, jelikož ho většina lidí stejně neplatila…


Čipování
Zatímco v Čechách je čipování (nebo tetování) povinné pouze v některých městech, v celé Anglii je čip od dubna roku 2016 povinností danou ze zákona, stejně tak jako jeho registrace v databázi. Logicky je tak čip i jednou z podmínek, které musí být splněny už při vstupu do země. Bez čipu cesta do Anglie zkrátka nevede.
Pokud se zjistí, že pes čipován není, vystavuje se majitel pokutě ve výši 500 liber, pokud do 21 dnů psa dodatečně neočipuje. Vašeho psa můžete nechat očipovat nejen u veterináře, ale dokonce i v některých psích salonech nebo zverimexu, přičemž cena čipu se pohybuje v rozmezí 10 až 20 liber.
Zajímavostí je, že povinností je i mít psa označeného známkou s vyrytou adresou. Pokud pes známku nemá, vystavujete se jeho majitel pokutě až 5 000 liber!


Pes v MHD
Oproti ČR, kde vás pravidelné cestování hromadnou dopravou se psem vyjde poměrně draho, psi v Anglii jezdí zdarma. Autobusem, vlakem i metrem. Ovšem je třeba si říci, že samotné anglické "člověčí" jízdenky jsou několikanásobně dražší, než ty české.


Zakázaná plemena
V České republice žádný z návrhů omezující chov tzv. "bojových plemen" neprošel a tak občan ČR může vlastnit jakékoli plemeno se mu zamane.
Ve Anglii je tomu ovšem jinak. Je totiž v rozporu se zákonem vlastnit určité typy psů, kterými jsou: pitbulteriér, tosa inu, brazilská fila a argentinská doga. Jde skutečně o typ, nikoli přímo o rasu, jelikož o tom, jestli je pes zakázaný rozhoduje hlavně jeho vzhled. Z logiky věci jsou tak zakázáni i kříženci výše zmíněných plemen.
Pokud máte psa, jehož vlastnictví je zakázáno, váš pes může být zabaven i přesto, že nic nezpůsobil. V případě, že je pes na veřejném místě, k jeho zabavení nepotřebuje policie ani povolení soudu. Poté bude rozhodnuto, o jaký typ psa se jedná a zda je nebezpečný veřejnosti. Pes pak bude buď propuštěn nebo držen v chovatelské stanici dokud nerozhodne soud. Do rozhodnutí soudu nemáte povolení svého psa navštěvovat. U soudu je pak důkazní břemeno na vašich bedrech, vy musíte prokázat, že váš pes není zakázaný. Pokud to prokážete, pes vám bude navrácen. Pokud nikoli, budete souzen za trestný čin, za nějž můžete dostat pokutu v neomezené výši nebo si jít sednout až na 6 měsíců do vězení. Případně obojí a a jako bonus bude Váš pes utracen.
V případě, že pes je shledán zakázaným, ne však nebezpečným veřejnosti, může soud udělit výjimku, která platí po celý život psa. Váš pes pak ale musí být: kastrovaný, čipovaný, na vodítku a s náhubkem kdykoli je na veřejném místě.


Ztracený pes
Co dělat, když najdete psa bez pána a jakékoli identifikační známky? V ČR zavoláte městskou policii nebo třeba dojdete na nejbližší veterinu, kde se pokusí načíst čip.
V Anglii však existuje osoba, které se říká "Dog Warden", tedy jakýsi "Psí Správce", jenž má na starosti psí problematiku obecně. Každá městská část má svého psího správce, na kterého se můžete obrátit právě v případě nálezu toulavého psa nebo například i v případě obtěžujícího psího štěkotu ze sousedství.


Čistota prostranství
Psí výkaly všude. Znak české země. Lehnout si do trávy, aniž byste předtím místo pečlivě rekognoskovali, je velice, velice riskantní. A to i přesto, že leckde jsou instalovány pytlíky na exrementy a když ne ty, tak odpadkové koše jsou všude a vzít si do kapsy pytlík od rohlíků je to nejmenší...
V Anglii koše s přidělanými sáčky nevedou. Nevedou skoro ani ty odpadkové koše, jejichž hustota na km2 se přibližuje hustotě obyvatel Grónska. Statisticky má Anglie dokonce mnohem víc psů, než ČR, a to i vzhledem k rozloze!
Přesto všude, kde jsem měla doposud možnost v Anglii bydlet (a že jsme se stěhovali čtyřikrát), bylo ve srovnání s ČR opravdu čisto.
Anglie má od roku 1996 povinnost uklízet si na určitých místech po svém psu přímo legislativně zakotvenou v "Dogs (Fouling of land) Act", tedy v nařízení o znečišťování psími výkaly. Dohled nad touto oblastí má opět již zmiňovaný psí správce (Dog Warden), kterému můžete nahlásit jak určitou zněčištěnou oblast, tak konkrétní osobu, která si po svém psu neuklidila.
K nahlášení můžete použít i online formulář. Pokud osobu znáte a poskytnete své svědecké prohlášení, osobě bude udělena pokuta (nejčastěji 50-100liber). Pokud osobu neznáte, psí správce se pokusí na základě vámi dodaných informací (vzhled, kdy a kde venčí...) přistihnout osobu při činu. Stejně postupuje i při nahlášení osoby, kterou neznáte. Vedle toho se Anglie může chlubit jedním z nejlepších kamerových systémů na světě...
Pokud hříšník pokutu do dvou týdnů nezaplatí nebo bude znovu lapen v budoucnu, bude stíhán. Psí znečišťování je trestný čin a přináší sebou další pokutu až do výše 1000 liber.
Ale protože i v ČR vám hrozí pokuta, zakopaný pes bude ale podle mě úplně v něčem jiném. Prostě a jednoduše v lidech.


Osobnost pejskařů
Jako majitelka ne zcela bezproblémové fenečky co se týče cizích psů jsem se v Čechách dostala do několika nepříjemných i nebezpečných situací. Občas jsem si vyslechla i nadávky a to jen a pouze kvůli tomu, že jsem slušně žádala o odvolání nevychovaného psa bez vodítka vzdáleného od pána na sto honů. Z venčení už nebyla příjemná zábava, ale spíše "snad zas nepotkám nějakýho vola…" s pepřákem a kamerou v kapse.
Již rok a půl žijeme v Anglii…a již rok a půl nás nikdo nenapadl. Ani pes, ani člověk (ano, i to se nám v ČR stalo). Pokud se mi situace nelíbí a požádám o odvolání volně pobíhajícího psa, nedostane se mi odpovědi "Ale on je hodný." ani "Jdi do pr*ele, ty k*ávo blbá", nýbrž je pes okamžitě odvolán, leckdy ještě s omluvou.
Angličtí pejskaři se mi zdají vychovanější, slušnější, respektující druhé.


Pes mimo majitelovu kontrolu
Z výše popsaného lze vyčíst, že mnoho českých pejskařů si z venčení hlavu nedělá a psovi dává absolutní volnost. Bohužel nad nezodpovědným pejskařem nevisí ani nějaká větší hrozba, které by se snad mohl zaleknout.
Podle anglických pravidel by možná spousta českých pejskařů dávno seděla.
Pokud je váš pes v Anglii nebezpečně mimo kontrolu (Což znamená, že nejen někoho zraní, ale postačuje, že se někdo bojí, že by ho mohl zranit! Soud navíc může rozhodnout, že je to i pes, který zranil zvíře nebo si majitel zvířete myslí, že by mohl být zraněn při pokusu zastavit útok na jeho zvíře), můžete dostat pokutu v neomezené výši, sednout si do chládku na 6 měsíců, nebo rovnou obojí. Váš pes může být uspán a jakékoli další vlastnictví psa do budoucna vám může být zakázáno.


Rekordní výhra

8. března 2017 v 13:20 |  Maršálci jdou do světa
Je to tam! Vyhráli jsme, vyhráli! Nejvyšší výhra v historii. V naší historii! V naší Maršálkovic historii! Rovných 30 liber!

U nás v rodině se vždycky vsázelo. Táta vsázel. Vytrvale jednou za čas Sportku. Vytrvalost se mu vyplatila, co vím, tak jednou skutečně vyhrál padesát tisíc. Ale to už je let. Vzhledem k tomu, že naši stále jezdí ve dvacetileté Felicii, mám za to, že znovu už se nepoštěstilo.
Vánoce mají své tradice. U nás byly takovou tradicí stírací losy. Každý člen domácnosti, i ten psí, našel pod stromečkem los se svým znamením.
Někde tam mohla má malá vášeň pro sázení a stírací losy zakořenit....

S Martinem jsme se jeden čas rozhodli, že budeme pravidelně vsázet Sportku. Nejdřív častěji jeden sloupeček s našimi šťastnými čísly. Bohatství nám ovšem nepřinesla, změnili jsme tedy taktiku. Mnohem méně častěji vsadíme plný tiket. Sami si domyslíte, že jako milionářka bych asi nechodila umývat nádobí. Naše rekordní výhra byla kolem dvou set korun, přičemž kolem stovky stál tiket.

V Anglii Sportku sázet neumím, koupit si los je mnohem jednodušší. A navíc si mohu koupit společně s objednávkou potravin z Tesca. Tak ho tam občas lupnu. Ta chvíle napětí a naděje, než odkryju všechna políčka...mě prostě baví :D Přiznám se, že když jsem si koupila svůj první za 3 libry, hned jsem vyhrála 5, to mě nabudilo ještě víc! Jak se ovšem později ukázalo, tak všechny losy opravdu výherní nebyly, ale já vytrvám k rekordní výhře!

Když si objednáte dovážku zboží do domu, stane se, že občas něco nemají a přiloží místo toho jiný obdobný výrobek, který samozřejmě můžete ihned řidiči vrátit. Dnes mi obyčejný květák nahradili bio květákem a los v hodnotě dvou liber nahradili losem v ceně tří liber! A ještě že tak! Po setření první části s výhrou 5 liber si říkám, že to je konečná. Při stírání druhé však nevěřím vlastním očí- výhra, výhra, výhra, výhra a ještě jednou výhra! Dalších 5x5 liber! Neuvěřitelné, čistý zisk 28 liber! Já vím, že to moc není, pořád budu mýt nádobí a pořád budu jezdit na koloběžce, ale ta radost, ta radost! :D

Sázíte? Kupujete stírací losy nebo jinak soutěžíte?
Co nejhodnotnějšího nebo nejzajímavějšího jste vyhráli?
 


Smoothie nás baví!

6. března 2017 v 15:04 |  Mimo mísu
Určitě to znáte. Existují věci, které víte, že byste měli, ale neděláte je. A přesně takhle jsem to měla s pitným režimem a přísunem ovoce a zeleniny. Moje tělo je mrška jedna nevychovaná, které si o vodu prostě neřekne a požívání zeleniny a ovoce jako takové je pro něj vopruz, než se to oloupe a vůbec, tamhle jádřinec, tamhle ta nedobrá dužina... je to mrška nejen nevychovaná, ale taky trošku líná a rozmazlená, co si budem povídat. A tak byly časy, kdy jsem vypila třeba jen dva doušky na zapití prášku a snědla ty dvě broskvový kostičky v jogurtu. Ale těmhle časům už odzvonilo! Za poslední půlrok jsem snědla tolik ovoce a mrkve, jako za posledních několik let. A co že způsobilo ten zásadní převrat?

Můj manžel je softwarový inženýr a tak se nesmím divit, že jde s dobou. Občas se mu pozdává, že nám rozhodně doma chybí to, tohle a tamto. Vzpomeňte třeba na vystřelovač míčků (Zde se výjimečně vlk nažral a koza zůstala celá- vstřelovač dostřílel a vrátili nám peníze.) Ovšem nevyhýbá se ani oddělení domácích spotřebičů. To takhle v létě přišel, že potřebujeme mixér na smoothie. Nejdříve jsem vzdorovala, přišlo mi to jako blbost a už jsem smoothiovač viděla po dvou týdnech stát netknutě v koutě. Ale nakonec co, proti vystřelovači byl za babku, tak ať si to koupí. První týdny byl smoothiovač z mé strany netknutý, mám nějakou hrdost, ne?! Když jsem s ním ale jednou zůstala sama doma, zvědavost zvítězila. Oloupala jsem jablka, mrkev, přidala banán a kiwi, zalila vodou a umixovala si své první smoothie. Nejen, že mě to bavilo, ono to vůbec nebylo chuťově špatné! A od té doby jsme mixovali a mixovali, dokud jsme neumřeli...nééé, dokud neumřel mixovač :-D I tento přístroj se porouchal a vrátili nám peníze. Jenže my už si život bez něj neuměli představit a tak jsme hledali náhradníka.

První smoothiovač byl tak trochu chcípáček s výkonem pouze 300W. Za nějakých 20 liber. Jablka jsem loupala, pomeranče jsem se snažila zbavit i bílé slupky. Nebylo to špatné, ale třeba mrkev se na miniatomy nerozbila. Navíc plastové lahve musel navrhovat chlap, protože věřím, že ženská, která je pak stejně bude mejt, by to neudělala. Díky jejich zúženému tvaru se nedali pořádně vymýt a za čas se tak utvořila i plíseň. Protože donutit chlapa, aby si to po sobě oplachoval hned je prostě u nás bez šance, naprosto.
A tak jsem vlastně měla i trochu radost, že musel na reklamaci a mohli jsme se poohlídnout po lepším. Požadavky: Větší výkon a široké lahve! Po přečtení recenzí jsem vybrala smoothiovač o výkonu 1000W. Za 35 liber. A rozhodně všem doporučuji si trochu připlatit, protože ten rozdíl za to stojí. 1000W už je peknej fičák, smoothie je opravdu jemné, leckdy až do pěny. Jablka již neloupu, "to bílý" u pomeranče taky neřeším (jestli to má nějakej název, tak mi ho řekněte :-D).

Přede všemi zde přiznávám, že Martinem navrhovaná koupě spotřebiče pro výrobu smoothie, byla skvělý nápad a šla bych do toho znovu. Howgh.

Škoda lásky

1. března 2017 v 13:41 |  Maršálci jdou do světa
Dnes opět z kategorie (tý)deníček. Věřte, že bych radši, aby byl můj život (týden) tak nudný, abych neměla o čem povídat. Ale to by mi tehdá nesměla do cesty vkročit ta malá nenažraná čůza.

No nic, vezměme to popořadě, protože hlavní část příběhu pustila kořeny již v pátek, tedy v den mých narozenin.
Letos jsem byla překvapivě hojně obdarována. Dorazil balíček z Čech od kamarádky a v práci jsem ke klasickým blahopřáním od všech dostala od mých dvou kolegyň orchidej! Já! Já, které pojde i kaktus. Tak vlastně nevím, jestli v mých očích bylo vidět zděšení nebo radost. Ale pak jsem si uvědomila, že mám přeci kontakty! Vedle babičky zahradnice i blogerku, která má orchidej přímo v názvu! Nechala jsem si tedy poradit i od naší Simči, alias Beallary :-)

Martin přišel z práce včas, aby se mnou mohl jít do mé práce. Tentokrát nikoli umývat nádobí, nýbrž pořádně se nadlábnout.
Protože podnik je dog friendly, šli jsme všichni tři. Ketynka dostala protekčně dvě mističky uzené šunky a opět bezchybně ukázala význam slovního spojení "udav se". Kdyby nebyla tlustá, tak si stoprocentně musí všichni myslet, že jí nedáváme nažrat.
Ovšem vedle společné večeře v restauraci jsem překvapivě byla obdarována ještě dalšími dary. Dvěma kusy Kinder Joy (jsme ještě tak úplně nedospěli, no) a krásným velikým čokoládovým srdcem s nápisem "Z lásky". Veliké překvapení a veliká radost. Srdce jsem si schovala do dárkové tašky, nechala na stole a moc jsem se těšila, až ho ochutnám. Nestihla jsem to.
Ještě teď je mi ouzko, když se na fotografii dívám a uvědomím si, že už není mezi námi...

V pondělí jsem se na druhý pokus vydala do Wokingu do banky, změnit adresu bydliště. PIN už mám totiž nový, a ten si fakt pamatuju, poslali mi takový, který bych si sama navolilaSmějící se Ještě pár nutností a už jsem seděla v autobuse domů. Výjimečně jsem tak dorazila už po dvou hodinách. Naštěstí.

Má představa klidného odpočinkového odpoledne se rozplynula ve vteřině, ve které jsem vstoupila do pracovny. A do p*dele! S posledním špetkou naděje jsem se rozhlížela po pracovně, jestli někde neleží mé čokoládové srdce... že by si ho třeba madam rozbalila, okoštovala a nezachutnalo. Jediné, co tam leželo, byl prázdný obal.
Rychle vyhledat složení. Do p*dele, to musel kupovat takovou kvalitní čokoládu! Takže holka sorry jako, ale to v(yzv)rátíš!
Před dvěma lety už jsme zvracení vyvolávali, a tak vím, že u nás funguje slaná voda. Namíchat roztok a jdeme na to! V kuchyni sice potopa, pacient dostatečně nespolupracoval, ale účinek se dostavil. Celkem čtyři várky slaného čokoládového roztoku zrcadlově rozprostřené po zahradě- holka je puntičkářka!
Zbytek dne se odehrával ve stylu pozorování příznaků, co kdyby. ("Hele, je hyperaktivní! Ne není, takhle si chce hrát každý večer..." ," Hele, zrychleně dýchá! Ne, je jí jenom vedro, protože je pod peřinou, jako vždycky...")

Ač věřím, že to většina lidí ví, tak kdyby se snad někdo ptal, proč jsem chudáčkovi tu čokoládu nenechala a trápila jí zvracením... čokoláda je pro psy toxická! Samozřejmě záleží na jejím složení, na velikosti psa i snězené čokolády. Pokud by ono srdce bylo například z hořké čokolády, s modlitbami bych Ketynku okamžitě dopravila k veterináři.

A tak přišlo nazmar jedno srdce " Z lásky." Škoda. Škoda lásky. Doslova.


A jestli si myslíte, že té smůly už bylo dost, tak nebylo! Včera, v úterý, jsem se pěšky vydala do vedlejší obce do jednoho konkrétního obchodu, do galanterie, jediné široko daleko. Po třech kilometrech, tři minuty před dvanáctou, dorazím k obchodu, který je sice zavřený, ovšem má na dveřích ceduli s otevírací dobou: Pondělí, úterý a sobota. Od devíti do pěti. Ach, mám radost, že jsem se zrovna trefila v to úterý, to má prodavačka určitě přestávku na oběd, přijdu později. Tak nevím, asi žiju v jiném časoprotoru, jelikož i po půl jedné byl krám zavřený! Protože jsem do krámu opravdu moc chtěla, odhodlala jsem se tam i zatelefonovat! Ale nikdo to nezvedal. Ptala jsem se i ve vedlejším obchodě a sám pán se divil a povídal, že přestávku na oběd nemají a když něco, vždy vyvěsí ceduli. Jasně, proč ne! Klidně přijdu příště, velice ráda chodím na sedmikilometrové zdravotní procházky podél hlavní silnice!

Tak Vám ani nevím, jestli dneska vycházet s Ketynkou z domu, včera jsem četla, že nám tu už vylézaj zmije a jsou ještě nějaký zpomalený, že se nestihnou odplazit! Nerozhodný

Letos medovník

21. února 2017 v 18:04 |  Maršálci jdou do světa
Za pár dnů budu zase o rok starší, věřili byste tomu?! A to neříkám proto, abyste mi přáli, z Facebooku jsem si nedávno dokonce smazala datum narození, to bude letos ticho po pěšině :D

Jedna z velkých nevýhod dospělosti je ta, že musíte pracovat a z toho se odvíjí další nevýhoda, že oproti dětství, kdy jste dorty dostávali darem, se teď předpokládá, že nějakou tu dobrotu přinesete právě do práce. Nebo se to možná nepředpokládá, ale já předpokládám, že u mě to každý přepokládá, protože já blbka vždycky mezi řečí vykecám, že tak trochu nejsem úplně marná v pečení.

Včera jsem si naťukala pravidelnou týdenní objednávku potravin a přihodila ingredience na medovník. Ještě večer jsem se zděsila, že jsem zapomněla naťukat, aby v případě, že něco nebude na skladě, přihodili obdobný výrobek. Fakt se mi nechtělo ještě do krámu. Dnes dopoledne nákup přivezli. Naštěstí nebyl na skladě jenom polskej chleba a ten do medovníku nepřidávám. Vše probíhalo v poklidu, dokud nepřišel na řadu pečící papír. Mylně jsem se totiž domnívala, že mi postačí nepřilnavá pečící folie. Háček byl v tom, že folie byla nepřilnavá až příliš a rozetřít na ni medovníkové těsto nešlo ani po několika výhružkách.

Víte, já jestli něco nesnáším, tak když peču, něco nemám a musím pro to skočit do obchodu. Strašně se mi nechce, jsem v domácím módu. Ale nebylo zbytí a do toho krámu jsem nakonec stejně musela. Abych to měla rychle za sebou, v rychlosti jsem na sebe hodila mikinu, šusťáky, kecky a rozhodla jsem se, že poběžím! Po prvních pěti metrech jsem si uvědomila, že jsem něco zapomněla! Ne, klíče to nebyly, díkybohu! Víte, můj domácí mód vypadá asi takto: tepláky na sebe, vlasy nahoru, podprdu dolu... Nedoběhla jsem ani za zatáčku, určitě za to mohlo to nezpevněné prsní svalstvo.

U nás v obci jsou dva obchody. Jeden jsem nedávno zavrhla, protože měli o rovných 39 pencí dražší mléko, než o konkurence! Nyní se hluboce omlouvám, čert vem mlíko, hlavně, že měli pečící papír. Ten totiž u konkurence, kam jsem si to nakráčela napoprvé, neměli vůbec! Alespoň, že jsou ty obchody asi tak 30 metrů od sebe. Stírací losy mají ale všude a jako takovému malému gamblerovi mi přišlo, že teď je ten moment... teď mi vesmír naznačuje, že vyhraju.... že vyhraju prd, zas nic :(

Medovník se mi nakonec podařilo sestrojit, ovšem poprvé se mi stalo, že jsem měla nedostatek krému (nebo přebytek těsta?)! A tak má o jednu vrstvu méně... ale nebojím se, že by přišla nazmar.

Vypadá trošku jinak, než když jsem ho dělávala v Čechách, tak doufejme, že mi neudělá v pátek ostudu.

Den blbec aneb jsem to ale pitomá

13. února 2017 v 19:47 |  Maršálci jdou do světa
Den je krásný, říkám si dopoledne.
Den je totálně na hov*o, říkám si odpoledne.
Omlouvám se za vulgarismy, nicméně Anglie mě dělá sprostší. A začínám si myslet, že i čím dál blbější.

10:00 Den je krásný. Slunce svítí, obloha vymetená, neprší, nemrzne- co víc si takhle při únoru přát. Beru Ketynku a vydávám se k restauraci, kde pracuji. Mám volno, ale s bývalou šéfkuchařkou Androu jsme domluveny na společné venčení našich psů a jako startovní bod byla zvolena právě restaurace. Den je krásný. Paničky si rozumějí, psíci si rozumějí. Ketynka si dokonce vybírá svou hravou chvilku, která na ní přichází odhadem jednou za rok.

Po hodině a půl se vracíme domů a já mám v plánu jet ve 12:13 do Wokingu. Musím si konečně změnit adresu v bance. Jenže, co já mám v plánu, to je dneska vesmíru úplně, ale úplně u prde*e.
Dorážím na zastávku. Na náhradní zastávku, přímá silnice do Wokingu je rozkopaná. Přijíždí autobus. Číslo sedí, svítí mu Woking. Sice jede po druhé straně a na druhou stranu, ale přesto mávám. Nic. Nic, nic, nic, projíždí kolem mě a já se považuji za blbku. Po půl hodině to vzdávám a jdu domů. Na druhý pokus o další půlhodinu později si zkušeně stoupnu na křižovatku, abych viděla na obě zastávky. Na tu, na které už jsem stála, přijíždí autobus. A ze správné strany. Vítězoslavně ho dobíhám a se šťastným úsměvem si chci koupit zpáteční do Wokingu. Ani hov*o. "Já nejedu do Wokingu, já jedu do Staines". Již bez úsměvu (výraz v obličeji koreluje s výrazy padajícími z mých úst) se vracím na původní zastávku. Přijíždí autobus. "Zpáteční do Wokingu?" Ano, ptám se už nejistě otázkou. "5liber." Uuuufffff, oddechnu si a posadím se v autobuse dozadu. Řidič jede po silnici, která má být uzavřená. Asi se chce ujistit, jelikož dojíždí k zátarasu, otáčí autobus a jedeme zpátky. Jedeme někam a nevím kam. Že to nevím já, mě nijak neznepokojuje, ale když už se lidé začínají ptát jeden druhého, jestli jedeme do Wokingu a se slovy "Co to do prdele dělá?" se jeden z nich zvedá a kráčí k řidiči, už sestrojuji teorie o únosu autobusu a kdybych měla kredit, píšu smsku na rozloučenou. Dojeli jsme někam. Někam ma úplně jinou zastávku, než normálně a jenom díky díky, že mám ten chytrej mobil a mapy fungujou ofline.
Kapitola autobus mi zase sežrala skoro dvě hodiny života. Až by z toho člověk začal řídit.

Říkám si dobrý, už to bude jenom lepší. Nebude, Martinko, nebude.
Hned jako první si to štráduju do banky. S úsměvem žádám o změnu domovské adresy. Mám takovou radost, že stačí jen strčit kartu do terminálu. Strkám tedy kartu do toho terminálu. V tom mi úsměv ztuhne. "Kur*a, co já mám za PIN??!!" Omluvám se paní na přepážce, a snažím si vzpomenout. Ani ťuk. Abych trapně nezdržovala na přepážce, beru si kartu a odcházím k bankovnímu automatu. První pokus: "Zadali jste špatný PIN, zkuste to znovu". Druhý pokus:"Zadali jste špatný PIN, zkuste to znovu". Drž hubu!
Beru si kartu, abych si jí nezablokovala a jako hromada neštěstí opouštím banku. Naštěstí mám dostatek peněz v hotovosti. Ještě aby ne, když jsem kvůli nim zapomněla PIN! V práci vyplácí na ruku a já tak PIN od té doby nepoužila.
Ale mám ještě třetí pokus, určitě si během nakupování vzpomenu.

Jako první jdu očíhnout místní polský obchod. Maličký, ale lepší než drátem do vokna. S Goralkami se mi zase vrací úsměv do tváře.
Ve Sport Directu ho zase ztrácím, když se mi ze skladu vždy vrací se slovy "Tyto boty máme největší 39." Musím vypadat jako by se mi právě zhroutil svět, jelikož se najednou vrací ze skladu s krabicí. S krabicí s velkýma botama! S botama, kterýma jsem si vybrala. Prej je někdo dal na špatný místo. Protože situace, kdy si vyberu boty a oni je mají v mé velikosti se stává zhruba jednou za rok, ten přestupný, beru je.
Jen tak ze stereotypu ještě vlejzám do Poundlandu a můj nákup vlastně vypovídá o mé náladě. Potřebuji si obalit nervy. Protože jestli si nevzpomenu na ten PIN....

Jak to kurňa bylo. 4 čísla. Asi vím jaký, ale nevím v jakým pořadí. Jo takhle. ADBC. Jo, takhle to určitě bylo...nebo ne? Ne, ADCB. Jo, jdu do banky. Mladého pána na přepážce se ptám, co se stane, když si zablokuju kartu. Prej když doma pak ten PIN najdu, tak v pohodě. Tak to jdu zkusit. Karta zajíždí do terminálu. V pozadí hraje tajemná hudba a já s výdechem ťukám PIN. Napětí by se dalo krájet. Enter rozhodne o tom, jestli jsem přestřihla ten správný kabel nebo.... BUM!!!!!BUM, BUM, BUM!!! Bomba bouchla a já si zablokovala kartu :D

V důsledku těchto okolností jsem si ještě cestou ze zastávky domů koupila 2 stírací losy. Vyhrála jsem přesně to, za co jsem je pořídila, takže nic, ale zas lepší, než tím drátem, že jo.

Nicméně....vraťme se k tomu PINu. Prej, když najdu doma PIN.... jo, to by na tom papírku, kterej mi s tím PINem tenkrát poslali, nesměli psát, že ho mám ihned zničit a že si ho rozhodně nemám nikam zapisovat! Mám živě v hlavě tu situaci " Jó, to je v pohodě, to si pamatuju."
O domácí úkol na mých pár dnů volna mám tedy postaráno. Hlavně se naučit písmenka. Když jsem volala naposled, pro mou identifikaci chtěli znát část mého hesla. "B jako.......banán! B jako....... další banán!" Asi jsem vtipná, páč pán na druhé straně se smál.

V protisměru

8. února 2017 v 18:19 |  Téma týdne
Konec cesty si v životě určujeme sami. Jediným koncem, který neovlivníme, je smrt. A to bůhví jestli...

Bylo mi 19, stála jsem se na křižovatce a chtěla odbočit doprava. Jenže cesta byla uzavřená a jedinou možností bylo vydat se doleva. A tak jsem jela... jela jsem po hlavní, nebylo se kde otočit a za jízdy se hodně špatně vyskakuje. Většinu cesty propršelo, ale díky stopařům, které jsem na cestě nabrala se cesta dala jakžtakž snést. Dojeli jsme do cíle. Na místo, ze kterého ovšem všichni pokračovali dál, rovně. Stalo se to, co jsem dlouhou dobu tušila. Prudce jsem stočila volant. Vjela jsem do protisměru. Pořád jedu v protisměru. Dlouho jsem nevěděla kam. Ale v protisměru se přeci můžu vrátit na začátek, ne? Možná dojedu a pravá cesta už bude otevřená, možná dojedu a bude pořád uzavřená... nebo nedojedu, protože se nechám sestřelit- jedu přeci v protisměru... kdo ví.

Nikdy není pozdě zastavit, odbočit na vedlejší nebo to prostě otočit. Je sklenice poloprázdná nebo poloplná? Je život dlouhý nebo krátký? Záleží jenom na Vás a Vašem úhlu pohledu. Nikdy není pozdě alespoň se znovu pokusit dosáhnout toho, co jste si vždycky přáli, ale z nějakých důvodů se Vám to dříve nepodařilo. Jenom Vy sami rozhodujete o Vašich cestách a o tom, jestli jsou ukončené nebo jen dočasně uzavřené.

"Je lepší litovat toho, co jsme udělali,
než toho, co jsme neudělali."

"Budeme mít psa." Proč?

4. února 2017 v 17:34 |  Psí život
Když si takový obyčejný člověk usmyslí, že by si rád pořídil psa, měl by se zcela nekriticky zamyslet, co ho k tomuto rozhodnutí vlastně vede. Lidé si totiž psy pořizují z různých důvodů. Potíž je v tom, že si je někteří nepřiznají nebo na nich nevidí nic špatného. Já na některých však ano.
  • Dárek. Pro mě osobně naprosto postavené na hlavu. Vždyť tolik lidí si dárky vybírá nejradši samo, protože vy byste jim určitě koupili stříbrný náušnice s ametystem a oni si přáli zlatej prsten s obsidiánem. A to jsou to věci! Věci, který nemusíte ani krmit, ani venčit, ani s nima chodit k veterináři. I když víte, že babička nebo kdokoli jiný si pejska opravdu přeje, musí si ho přeci vybrat sama, vždyť zásadní roli zde hrají vzájemné sympatie! Psa si má zásadně koupit ten, s kým bude žít a solidní chovatel nikdy psa jako dárek neprodá! Ale ne vždy to tak dopadne a pak máme bazoše plné "Daruji psa. Nevhodný dárek."

  • Pes jako hračka pro dítě. Znáte to. Děti rostou, chtějí zvířátko, chtějí pejska. Oni se o něj přeci budou starat! Jenže lidé často zapomínají, že děti jsou děti, některé nemají ten správný cit v rukách, jiné v srdci. Pes je stále zvíře a dítě je dítě, nelze je ponechat spolu bez dozoru a nelze v žádném případě spoléhat na to, že se dítě bude o psa starat. Možná bude, záleží na věku, ale s největší pravděpodobností ho pravidelná péče o pejska omrzí. Nikdy, opravdu nikdy, nepořizujte psa k dětem, pokud obě strany nezvládnete vzájemně usměrnit a pokud si pejska vlastně nepořizujete pro sebe!

  • Nácvik na mimino. Aneb " Pořídíme si štěňátko, abychom věděli, jestli zvládneme dítě." Ach bože. A pokud pejska nezvládnete, tak dítě nebude? Haha. Hahaha. Ale kolik je inzerátů "Darujeme pejska z důvodu pořízení mimina", to se nedopočítáte. Nácvik totiž skončil a pejsek je jaksi navíc. Chce chodit ven, chce si hrát....ale na to přeci už není čas! Stejně tak když přijde rozchod, nebude logicky mimino a pejsek ztrácí svůj účel. A tak se dočteme "Darujeme pejska, z důvodu rozchodu s partnerem/partnerkou".

  • Já chci psa. A prostě chci. Slyšíte v té větě tu sobeckost? Já chci. Takto založení lidé vidí jen sebe, vidí své "já chci"a to stačí. Už se nezeptají: "A chtěl by ten pejsek mě?" Často chtějí určité plemeno, často módní. Nezeptají se sami sebe, jestli s nimi může být třeba taková border kolie nebo jiné akční plemeno šťastné v malém bytě uprostřed sídliště. Nejsem z těch kteří tvrdí, že (velký) pes do bytu nepatří. Nepatří tam žádý pes, pokud nejste schopni uspokojit jeho potřeby, přičemž tyto potřeby jsou u loveckých, ovčáckých nebo třeba pasteveckých psů někde trochu jinde, než u psů společenských. V tom případě by vaše "Já chci." mělo ustoupit, jelikož vede přímou cestou do pekla, vašeho i psího. Místo toho se ptejte sami sebe, zcela nekriticky, na co máte- situačně, finančně, psychicky i fyzicky.

  • Samota ve stáří. Jako takový důvod k pořízení pejska jistě není zavrženíhodný, ovšem je třeba si opět uvědomit, že ze štěněte maďarského ohaře nejspíš gaučáka neuděláme. Aniž bych se chtěla někoho dotknout, nerada vidím štěňata u sotva mohoucích starších lidí. V republice je tolik starších pejsků k adopci, kteří z různých důvodů přišli o domov, třeba když po smrti majitele skončili jako nechtěné dědictví.

  • Psí altruisti. Takoví lidé se psa ujmou. Z útulku, z druhé ruky, z ulice (Zde připomínám, že každý nález, i nález psa, musíte ohlásit! Pejsek může někomu patřit! Nikdy nemůžete čapnout psa na ulici a prostě si ho nechat!). Nepotřebují nutně štěně nebo módní plemeno, hlavním důvodem je u nich podání pomocné tlapky.

  • Honění si ega. Takové to "Já jsem king, můj pes je king a nám patří svět." Vodítko bývá sprosté slovo, protože Rocky (zásadně 30kg a víc, často typu bull) je hodný. A i kdyby něco, tak váš pudlík na vodítku proti němu stejně nemá šanci, takže pohoda. A zkuste se v případě konfliktu bránit, ať už slovně nebo se nedejbože hrubě dotknout jeho psa! Oni jsou king, vy jste nula.

  • Náhlé hnutí mysli. Nikdy nad pořízením psa nepřemýšleli, ale "Heléééé, kamarád udává štěňata, no jezusky, ten je roztomilej, to já si jednoho rovnou vezmu." A je to. Před pořízením si nezjistí lautr nic (ani co je to takové to malé domácí množeníčko), takže po počátečním vzrušení přichází fáze rozčarování. "Ty bláho, co je to vlastně za plemeno?! A ty blechy asi nebyly v ceně, co... Ty bláho, ono to čůrá doma a štěká! No to ne todleto...". A tak jak stejně rychle k pejskovi člověk přišel, stejně rychle se ho někde snaží pozbýt.

  • Na hlídání. Věřte, že inzerátů s odůvodněním "nehlídá", najdete dost. K tomu mohu říct jen to, že pes domácí není stroj, pes je společník. Živý společník! Kupte si radši alarm, kamerovej systém a basebalovou pálku.

  • Stereotyp. Vemte,prosím, na vědomí, že rodina je úplná ve složení rodiče plus dítě (děti). Rozhodně není ze zákona ani z ničeho jiného dáno, že rodina prostě musí mít zlatýho retrívra nebo že na každé zahradě o rozloze větší než 50m2 prostě musí být pes. Nemusí. Mít psa je privilegium, ne povinnost!

Tyto důvody se mezi sebou navíc často kombinují. Na některých by opravdu nemuselo být nic tak moc špatného, pokud by byly až druhotné, pouze jako jakýsi případný bonus.
Při pořízení psího společníka by na prvním místě vždy měla být nehynoucí láska k tomuto zvířeti
a z ní plynoucí ochota se pro něj obětovat.
Obětovat svoje pohodlí, svůj čas, svoje peníze.
Pokud něčeho z toho nejsme schopni, nejsme psa hodni.

Maršálci a Julie

30. ledna 2017 v 14:17 |  Maršálci jdou do světa
Nevím, jak vy, ale já miluji návštěvy. Tedy ty zvané, návštěvy lidí, kteří mi nejsou cizí, ba jsou mi milí. Od takové poslední návštěvy už zase uplynulo několik měsíců a tak jsem se na další moc těšila. Ne tak Martin, ten je vždy z vidiny jakékoli návštěvy otráven. Ale nakonec vždy uzná, že se to dalo přežít, co víc, že čas s návštěvou byl moc fajn.

Tentokráte nás svou návštěvou poctila Julie, paní, u které Martin měsíc bydlel, než se nám podařilo najít a vyřídit naše bydlení, náš nynější domeček.
Již jsem psala o nezapomenutelných náhodných setkáních, a toto je vlastně jedno z dalších. Martin tehdá vytrvale tvrdil, že chce bydlet na hotelu. Bude mít soukromí a bude to jednodušší. Nevymlouvala jsem mu to, ale přeci jen jsem trvala na tom, ať se alespoň podívá na airbnb (místo, kde lidé nabízejí k pronájmu právě například třeba pokoj u sebe v domě, na různě dlouhou dobu). Společně jsme předběžně podle výborných recenzí vybrali postarší paní s kocourem. Po zjištění měsíční hotelové ceny, která by byla téměř dvojnásobná, bylo rozhodnuto- jde se do toho.

Martina přivítala nesmírně milá dáma, povoláním kadeřnice, s kterou si měli co říct. Obýval pokoj její devatenáctileté dcery, která studuje na univerzitě. Kocour Thandi mu spal každou noc u nohou. A jaká náhoda, že Julie během Martinova pobytu odletěla poprvé s kamarádkou na víkend do Prahy!

Julie chtěla poznat mě a já zase jí. Vyšlo nám to tuto sobotu odpoledne.
Julie dorazila před čtvrtou s nádhernou květinou, naprosto v mém stylu. Tak krásnou, že je mi strašně líto, že už předem je odsouzena k předčasnému zániku, moje zahradnické neschopnosti jsou známé široko daleko.
Martin umlel kávu, Ketynka byla jako při každé návštěvě totálně vyměněná za nevychované psisko s ADHD.
Nejdříve jsme si povídali o Praze. Julie z ní byla naprosto unešená a určitě tam nebyla naposled.
A pak už jsem se dozvěděla, jak odjela do Jihoafrické republiky. Na otázku "Proč?" ihned odpověděla "No přeci kvůli počasí, kvůli sluníčku!" Rozumná paní, to jen my museli do sychravé Anglie Smějící se
Když jí bylo kolem dvaceti, prostě žádala o práci v různých zemích u moře, kde je teplo a v JAR jí přijali. Zůstala zde dalších 20 let. Poznala zde i jednoho muže, se kterým měla vztah, ale rozešli se. Nebylo jí občas dobře, asi nějaká viróza, říkala si. Trošku přibírala na váze, tak si šla zaběhat... vůbec neměla ponětí, že jí za čas doktor řekne, že je v pátém měsíci těhotenství! Po dlouhých úvahách se Julie rozhodla si dítě ponechat. Otec se o dítěti dozvěděl, ale nejevil příliš zájem. Julie se tak bez výčitek mohla za pár let odstěhovat zpět do Anglie.

Rozhodně se nejedná o dámu, která sedí doma s kocourem na klíně. Přes den nejen jezdí k zákaznicím domů (nemá salon, je mobilní), ale někdy i učí náctileté kadeřnice ve škole. Večer chodí pravidelně tančit se sousedem jive.
Takže jsme vlastně vůbec nebyli překvapeni, když si s námi se zápalem zahrála karetní hru UNO. Samozřejmě na počítání! Hráli jsme dlouho. Julie říkala, že má večer program (něco s Elvisem Presleym), tak jsem chtěla hru ukončit, abychom nezdržovali... načež mě zastavila se slovy:" Ne, to dohrajeme!" Smějící se Dohráli, s potupou musím přiznat, že vyhrál Martin. Nevychovanci jsme nechali návštěvu na posledním místě!

Jen si tak trochu zašmírovat

16. ledna 2017 v 19:12 |  Maršálci jdou do světa
Už je to přes měsíc, co jsme se nastěhovali do "našeho", již čtvrtého, anglického domu. Slibovala jsem fotky, tak tady jsou.
Souhrn vývoje našeho bydlení

Domeček stojí v ulici s průměrným provozem- ani hlavní, ani slepá.
3 minuty do krásného lesa na venčení.
5 minut chůze od autobusové zastávky, z které jste ve Wokingu busem do 10 minut. Případně v Londýně za dalších 30minut.
7 a půl minuty koloběhu do restaurace, kde pracuji já.
Do 20 minut jízdy na skládacím kole do McLarenu, kde pracuje Martin.
Paráda.

Jak jste si všimli, ve výčtu dopravních prostředků chybí auto. Jsme asi téměř jediní, kteří si v Anglii za více než rok a více než tři stěhování nepořídili automobil, ale my šetříme životní prostředí. No tak prdlajs, prostě nám přijde, že ve stávajícím stavu by nám zase bylo spíš na obtíž, než k užitku. Ale ózonovou díru šetříme samozřejmě taky!
A tak naše dvě parkovací stání před domem zejí prázdnotou (garáží pro naše odrážedla se stal obývák), zatímco všichni sousedi mají odpoledne imrvére natřískáno.

Když jsme u těch sousedů, v podstatě máme jen jednoho, dům je polořadový. Tím jedním sousedem je jakýsi Peter. Postarší velmi milý, elegantní a zajímavý pán, který v minulosti například doprovázel Miss World na stupně vítězů nebo vlastnil veliký hotel. Postupně pronikl do psího světa a již několik mnoho let je světově uznávaným a oblíbeným rozhodčím, přičemž nyní posuzuje leonbergery. Nicméně vzhledem k tomu, že často jezdí kvůli výstavám po světě, vlastního psa už nemá.

A teď již k samotnému domečku. Dispozičně je velice podobný, jako dům minulý, pouze o něco málo menší a o něco hodně dražší- to ten Londýn na dojezd.

Po přejití našich prázdnotou zejících parkovacích míst vstoupíte do minimini předsíňky, ze které vedou rovně schody do prvního patra nebo projdete do obýváku dveřmi vpravo. V obýváku jsou ve zdi ještě jedny dveře, za kterými je kumbál. Malá místnost, kde se dá ukrýt ledacos, jen ne potraviny, jelikož v kumbále vedou trubky od topení. A navíc neradno chodit do kumbálu příliš často, jelikož výška futer je přímo hobití a způsobila mi již několik otřesů mozku (No tak zase přeháním, ale boule mi přivodila, to jako jo!) Obývák je tapetovaný a barem propojený s kuchyní, což se nám moc líbí (mně obojí, Martinovi se nelíbí tapeta).



Samotná kuchyň má dostatek pracovních ploch a řešení mi naprosto vyhovuje. Pračka má navíc speciální program na odstraňování psích chlupů, který sice moc nefunguje, ale pro ten pocit...

Z kuchyně můžeme vyjít na zahradu, která zahradníkovo oko nepotěší, ale pro pejskaře ideál. Nemusím si dělat starosti s tím, jestli nám Ketynka nevyhamtá trávník, jelikož už vyhamtaný je. V rohu zahrady se nachází dlažba, kam v létě vyhážeme sezení a gril- vše doposud schované v malé zahradní chatce.

Vraťme se do předsíňky a pojďme do patra, kde na náš čekají troje dveře.
Jedny do koupelny... (Mimochodem, všimněte si lodi... jeden z mých bazarových úlovků, ještě z Newcastlu. Za pouhých pět liber jsme získali něco, co i Martin pasoval na naše budoucí rodinné dědictví)

Druhé do první ložnice, kterou opět využíváme jako pracovnu (v případě nouze si můžete všimnout, že díky matraci by posloužila i jako trucovna)...

A třetí do ložnice, kterou vážně využíváme jako ložnici.

Zrovna včera jsme měli možnost seznámit se s majitelem domu, který s tatínkem přijel mrknout na bojler a vyřešit nějaké další malé záležitosti. Majitelem je třiatřicetiletý instalatér, takže se o vše postaral sám. Ťukám na zuby nebo sahám na dřevo (tak se to dělá po anglicku), ale vypadá to, že jsme zase kápli na seriózní a milé pronajímatele, které případné problémy ochotně řeší.

Suma sumárum, domeček je až na hobití dveře do kumbálu a špunt v umyvadle samozašpuntovávací se pod tíhou i minimálního množství vody, téměř dokonalý! :-)

Klenoty bazoše

8. ledna 2017 v 18:38 |  Mimo mísu
Už jste někdy přemýšleli o tom, co všechno se dá najít na bazaru? Tak já Vám to povím. Všechno! Úplně všechno! Jakože fakt úplně všechno...

Není novinkou, že velká část vybavení naší domácnosti je z druhé ruky.
Při posledním projíždění webovek zdejšího bazoše jsem se nestačila divit. Nestačila divit, co všechno jsou lidé schopní prodávat. Nebo jak to (ne)jsou schopni prezentovat.
Tak se na to podívejte spolu se mnou...

Začneme anglickým bazošem, alias gumtree.
Základem úspěšného prodeje je dobrá fotografie. Dobrá znamená za tři, i ta by stačila. Tady vidíte příklad fotografie nedostatečné, tedy úplně na *****. Dovedu si představit, že s normálně osvětlenou fotografií by prodejce nestíhal odmítat zájemce.
Ale to byl jenom takový pomalý rozjezd....
Pak tu máme prodejce, kteří se ani neobtěžují si uklidit. Tak jako kdyby neumytý nádobí někde v pozadí... ale tohle??! Smějící se

Existují také prodejci, kteří prodávají věci nekompletní. Tak dá se... taky jsem si koupila stolní hru, ke které jsem si za libru dokoupila plastelínu... ale sedačku bez matrací?? Jakože cože?? Jednalo se skutečně o prodej, nikoli o darování... a prodejce se jmenoval Jaroslav... pak nemaj mít Češi takovou pověstSmějící se


Máte doma staré boty, které už chcete hodit do popelnice nebo rovnou do kamen? Zadržte, zkuste je nejdřív prodat!

Můžete dokonce prodávat i peníze!
Británie přechází na nové papírové bankovky, vyrobené z polymeru. Nedávno byly vydány pětilibrovky. Sběratelé jsou ochotni zaplatit za takovou pětibábu několikanásobně víc, pokud je z první várky- pozná se dle sériového čísla.
Nejpyšnější je na svou pětilibrovou bankovku na gumtree prodejce, který si ji cení na 250 liber.
(Kecala bych, kdybych řekla, že jsem se nešla podívat do peněženky....co kdyby! )


Pojďme se však podívat také do českého rybníčku...
Začneme taktéž sedačkou a nekvalitní fotografií. A když fotografii vložíte vzhůru nohama, dílo je dokonáno....


Potřebujete novou matraci? Jednu bych pro vás měla. Cena dohodou! (Tak jo, milý pane, dohodnu se, že si ji vezmu a vy mi za to ještě zaplatíte, ju?)

Existují věci, které pro mě osobně jsou již neprodejné... tak jako třeba opotřebovaný zubní kartáček nebo onošené spodní sprádlo (no jo, jsem hroznej cíťa).
Mimochodem máme ve skříni několik starých spoďárů a já semtam řeším, že už jsou jako zaprané a jestli bych je neměla vyhodit. Díky této paní vím, že nemusím, že z nich klidně mohu udělat předmět prodeje!

Ani dámy nepřijdou zkrátka. Stáří těhle spoďárů si ani netroufám odhadovat. Ale dyť je to Calvin Klein, no nekupte to!

A jestli si ještě doteď myslíte, že existují věci, které prostě nikdo prodávat nemůže, tak pozoooor, oddělení elektro českého bazoše vám nabízí... no však se podívejte sami!
A baterky v ceně! Smějící se

Všechny fotografie jsou různě postahované z gumtree či bazoše. Nicméně většina inzerátů už není aktivních! Přiznejte, kdo jste koupil tu fialovou anakondu? Smějící se

Vnímejte složení psích granulí! Aneb pes nebo slepice?

3. ledna 2017 v 13:35 |  Psí život
Od doby, co jsme si k sobě připoutali Ketynku, se stalo součástí našeho vědění mnoho nových věcí. Jednou z těchto věcí je i vědomost, že takové Pedigree nebo Chappi nejsou krmiva pro psy, ač jsem si i já v počátcích myslela, že právě s takovými krmivy přeci nemůžete šlápnout vedle. Omyl. Pokud se podíváte na složení, zjistíte, že tato krmiva můžete jít směle vysypat do kurníku slepicím a ani pro ně to díky umělým barvivům a nadměrnému množství soli to nejlepší nebude.

Situace je bohužel taková, že v podstatě jakékoli krmivo, na které běží reklama v televizi a které najdete na pultu supermarketu, nestojí ani za starou bačkoru. Zaslechla jsem, že někde se mělo objevit alespoň krmivo značky Brit, které sice stále není tím nejlepším, ale díky bohu alespoň za tyto dary.

Nejsem inženýrka přes psí výživu, vlastně nejsem inženýrka přes nic. A tak se spoléhám hlavně na svůj selský rozum kombinovaný s poznatky, které jsem vyčetla od zkušenějších. A v neposlední řadě se spoléhám na to, jak můj pes na tom či onom prospívá nebo neprospívá.

Existuje mnoho diskuzí, zda je pes masožravec, či všežravec. A světe div se, v posledních dobách někteří dokonce dělají ze psů vegany! Inu, zase ty peníze. Jak jinak obhájit krmivo se směšným procentuálním zastoupením masa, než říci, že pes ho vlastně nepotřebuje, že.

Obecně je třeba při koupi krmiva dodržet několik jednoduchých zásad.
  • Maso na prvním místě! Pokud je na prvním místě pšenice či jiná obilovina a masíčko se nesměle krčí daleko v závěsu, běžte o pytel dál. Ovšem není maso jako maso, výrobci jsou mršky vynalézavé. Nenechte se nachytat! Příklad: Na jednom obalu vidíte psáno 40% čerstvého masa a na druhém obalu 35% masa sušeného. Jako naprostý laik si patrně vyberete první značku, jelikož to je přeci čerstvé masíčko a je ho tam dokonce víc! Chyba lávky. Pokud výrobce uvádí maso čerstvé, musíte si ho ještě vydělit třemi, abyste zjistili, kolik masa ve skutečnosti zbyde po vysušení. Rázem se tak maso z první příčky řítí nezadržitelně dolů a druhý výrobce vyhrává v poměru 35:13, tedy krmivo obsahuje téměř třikrát více masa, než konkurence, což už je sakra rozdíl.
  • Bez barviv! Barevné granulky....to je základní znamení krmiv, na které byste neměli ani koutkem oka pohlédnout. Pes barvičky stejně nevidí (a i kdyby je viděl, věřte, že by mu to bylo u ohonu). Jedná se pouze o reklamní tah na neznalé zákazníky, kteří tak bohužel nevědomky svému psovi spíše uškodí, než přilepší. Zde opravdu platí, že méně je více!
  • Co nejméně obilovin a sóji! Hlavním znakem nekvalitních krmiv je nízké zastoupení masa. Z něčeho se ale skládat musejí. Z obilovin! Krmivo tak není masité, ale pšeničné, ječmenné, kukuřičné a tak dále... Problém spočívá v tom, že obilniny jsou pro psa velice těžko stravitelné a navíc mají téměř nulovou výživovou hodnotu. Vedle toho jsou navíc i častým zdrojem alergií. Pokud můžete, sáhněte tak nejlépe po granulích bezobilných (grain free).
  • Hledět na cenu denní krmné dávky, nikoli pytle! Z důvodu výše zmíněné velice nízké výživové hodnoty musí být krmná dávka nekvalitního krmiva vyšší, než krmná dávka krmiva kvalitního. Pytel kvalitního krmiva vám tak vydrží déle. Skutečný cenový rozdíl je ve výsledku například pouze dvě koruny za den, ba dokonce kvalitní krmivo může vyjít i levněji.
Obrázek Vás po rozkliknutí nasměruje na zoom.iprima, odkud je stažen a kde se můžete o problematice psího krmiva dozvědět ještě více.

Někdo si řekne: "Ale mému psu ty levné granule chutnají a prospívá".
1. Samozřejmě , že mu chutnají, protože jsou plné soli a ochucovadel!
2. Nikdy nemůžete vědět, zda pes prospívá, pokud jste nikdy nevyzkoušeli jinou možnost.
Příklad ze života: Když jsme se Ketynky ujali, s její výbavou jsme dostali i pytel nejlevnějších marketovek, kterými byla krmena celý život. Můj dojem: obézní, hodně líná a to celoročně- ale je to přeci pes, hodně prdí-je to pes..., žere h***a - je to prase,no..., po veliké procházce je hodně unavená, ale je to přeci senior....
Houby s voctem! Po pomalém přechodu na opravdové psí krmivo se nám měnila před očima. Zeštíhlela a "ožila", srst se zkvalitnila, chlupů v domácnosti ubylo (v zimě ani chloupeček), únik smrdutého plynu ustal a h***a neměla potřebu žrát, protože její tělo doma dostalo, co potřebovalo.
Máma se mi později svěřila, že když jsme jí prvně přivezli, tak si jen říkala, co jsme si to vzali za ošklivého tlustého psa. Ale pak sama musela uznat, že jsme z ní udělali nádhernou psí dámu. A za všechno může správná strava. Je to jako u nás, u lidí...

Stejně tak můžete slyšet: "Ale můj pes z těch kvalitních dostal sr*čku."
1. Opět jako u lidí. Pokud budete jíst celý život jenom kořínky a pak si dáte steak, hádám, že vaše útroby to také v klidu nenechá. Při přechodu na nové krmivo někdo doporučuje hladovku, někdo postupné přimíchávání.


Ptáte se, kde tedy taková krmiva koupit, když v supermarketu je nenajdeme?
Existuje několik možností, kde krmivo zakoupit

a) u veterináře- což nedoporučuji, jelikož žijeme v době "peníze až na prvním místě" a téměř každý veterinář vám doporučí značku, na kterou má s dodavatelem podepsanou smlouvu… čím víc prodaných pytlů, tím víc penízků se mu přihrne- jednoduchá matematika, jejíž výsledkem je doporučení značky bez ohledu na její složení.

b) ve zverimexu- naleznete již zpravidla větší výběr krmiv, než u veterináře, ovšem výběr byste nikdy neměli nechat jen na prodavači, jelikož praxe bývá leckdy obdobná, jako u veterináře.

c) na internetu- Za cé je správně! :-) Žijeme v době internetu, na kterém nalezneme vše, včetně nesčetného množství internetových obchodů s velikým množstvím psích krmiv. Konkurence je veliká a tak nejenže ceny bývají lepší, než v kamenných obchodech, ale také můžete tuhle dostat barel zdarma, tamhle nějaký pamlsek, onde slevu na další nákup… ale hlavně si v klidu doma můžete prostudovat složení vybraných krmení a zvolit to správné. Pokud objednáváte velký pytel, poštovné neplatíte. S tímto pytlem se navíc nemusíte tahat, protože Vám ho doručí až domů.


Tento článek jsem měla rozepsaný už dlouho. Impulsem pro konečné dopsání a zveřejnění je mi Tobík, něcojakobišonek od rodičů, který se brzy díky mým radám bude těšit z lepší stravy. A z toho mám velikou radost :-)

Prostě Vánoce

26. prosince 2016 v 14:19 |  Maršálci jdou do světa
Už dávno jsem se zřítila do kategorie (tý)deníčkářů, tak co jiného, než Vám povyprávět, jak u nás letos probíhaly Vánoce.
(Původně jsem touto dobou chtěla lovit v povánočních výprodejích, nicméně po půlhodině čekání na autobusové zastávce jsem zjistila, že bych tam mohla čekat do zítra. A to teda ne... to já radši šla domů a zítra si tam půjdu stoupnout znova.)

Vedle kategorie (tý)deníčkářů jsem se rovněž zřítila do kategorie lidí, kteří pracují i ve Štědrý den. To víte, zločinci loupí neustále (policisti), nemoc si nevybírá (lékaři) a lidi žerou pořád... žerou a žerou a žerou... a to máme nádobí, nádobí, nádobí.... a tak meju, meju a meju.
Ráno jsem donesla na ochutnání cukroví, ať pořádně vědí, co jsem zač! Zmizelo do posledního kousku! Vedle cukroví jsem ještě večer předem zasedla ke stroji a ušila obojek se zimním motivem. Pro černého labradora, jenž nám v práci dělal společnost a patří šéfkuchařce, která odchází. Normálně jí to dojalo k slzám!
Domyla jsme ve tři odpoledne, moje milé kolegyně věděly, že u nás slavíme Vánoce 24. večer, tak mě poslaly dom a chopily se houbičky za mě. A dostala jsem od nich dáreček- přání, malé víno a balení 16ks Ferrero Rocher. Letos máme Vánoce obzvlášť sladké :-)

Z práce už jsem si to koloběžela přes místní koloniál domů. A než jsem vyvenčila, uklidila, stromeček vyrobila, salát připravila, řízky obalila, sebe ustrojila... bylo moc. Večeřeli jsme snad kolem deváté.
Co se týče stromečku, letos jsem chtěla trochu větší. A tak jsem ještě před večeří vystříhala stromeček ze čtvrtek, přimalovala pár ozdob a nakonec chtěla, aby do něj své kreativní já vložil Martin. A on skutečně ochotně vložil!

No a co jsme pod ním záhy našli? Já klasicky nějakou kosmetiku, kterou jsem zrovna potřebovala a sama si koupila.
Ale také dva dárky navíc, které jsem prvně spatřila až pod stromečkem.
Mou druhou oblíbenou vůni, kterou jsem si od Ježíška vyprosila.
(Mimochodem, Ježíšek měl zase Alzheimera. Jak jinak si vysvětlit tuto situaci:
Martinka téměř 3 týdny před Vánoci : "Přála bych si vůni Mexx Fly High"
Ježíšek: "Ale oni jí nikde nemaj...."
Martinka zapíná internet a záhy říká "Mají ji na blablabla.co.uk. Vůni Mexx Fly High. Hele. Mexx Fly high, na blablabla.co.uk. Vidíš,jo? Mexx Fly high na blablabla.co.uk. Tak to bych byla moc ráda, kdybych to našla pod stromečkem. Mexx Fly high, na blablabla.co.uk. JO???"
O 2 týdny později...
Ježíšek: "Já jsem hroznej, já toho zase moc nemám..."
Martinka: " To nevadí, mně úplně stačí, že tam bude ta vůně..."
Ježíšek: "Ale oni jí nikde nemaj..."
Poté, co jsem to Ježíškovi do tý palice namlátila paličkou na maso, byla zásilka 23. doručena)

Vedle vůně pak ještě knížku o pletení z paracordu ve které byl vložen ručně vyráběný dárkový voucher! Konkrétně na odběr česání vlasů (10x), hraní Buzzova kvízu (10x), snídaně do postele (3x) a jakéhokoli přání (3x). Když jsem zmínila, že tam postrádám mytí nádobí, bylo mi řečeno, že tam jsou jen věci, které běžně nedělá.... jak mě voucher dojal, tak toto mě pobavilo, asi mi spadnul do kádě s vtipnou kaší :-D

Pan domácí pak našel třeba balení výběru anglických piv, sluchátka, pánskou kosmetiku a nějaké další drobnosti. Ale jako největší překvapení byla kniha. Když jsme v létě byli na bleším trhu, hledal knihu "Catch 22" (Hlava 22). A protože paní Ježíšková žádným Alzheimerem netrpí, knihu mu pod stromeček doručila.

Společně jsme pak našli třeba veliké balení Ferrero Rocher nebo 4 společenské hry, z nichž jednou je například UNO, které jste mi zde doporučovaly! Už jsme hráli a hra skutečně předčila naše očekávání!
No ale nesmím zapomenout na sedačku, která se do Vánoc rozhodně také počítá, vždyť nám ji přivezli 23. večer! Za 30 liber včetně dovozu jsme získali starší koženou měkoučkou sedačku, ale ne ledajakou! Sedačka je polohovací- můžete si zvednout nohy nebo se můžete položit celí. Kdo nevyzkouší, nepochopí. Je tak pohodlná, že když odejdete, byť jen na záchod, už si nemáte kam sednout.

Jak jsem nehledala práci

22. prosince 2016 v 18:05 |  Maršálci jdou do světa
Kdo sleduje Facebook ví... kdo nesleduje, tak hádejte co? Chodím do práce!
Do práce, ke které jsem přišla jako slepá k houslím.
V průběhu minulých měsíců jsem hledala práci jako divá, rozesílala a roznášela životopisy jako ještě divější.... a nic. Když jsme se teď na začátku prosince stěhovali, říkala jsem si, že teď to nechám být... práce doma bude jako na kostele, dyť jsou přeci Vánoce. Jenže....

Co nám ještě v domečku chybí je sedačka. A jako vždy jsem brousila po bazarovém portálu gumtree...abych nakonec místo na sedačku narazila na inzerát, že v naší obci hledají kolegy do zdejší vyhlášené restaurace. Poslala jsem pouze zprávu na Facebooku a napříští den už mířila na pohovor. A z pohovoru jsem šla domů s naplánovanou první směnou. Bez životopisu, bez čehokoli. Ale tak, co si budem povídat, k mytí nádobí a krájení zeleniny a blábláblá.... není třeba býti Einstein.

Pro mě osobně v práci nejsou nejdůležitější peníze nebo abych se moc nepředřela... důležitý je pro mě kolektiv. Pohodový
kolektiv. A když se k tomu přidá stejně pohodové vedení, i mytí nádobí může být "bezva job". (Navíc jsem se už několikrát přistihla, že mě to fakt baví! Buď jsem divná nebo si vynahrazuji deprivaci z dětství a mládí, kdy pro mě mytí nádobí bylo kvůli ekzému tabu.)
Kuchyň je maličká a běžně jsme na směně tři. Dlouholetými stálicemi z kuchyně jsou tři ženy (původem z Rumunska)-mamka s dvěma dcerami, z nichž jedna je šéfkuchařkou a za pár dnů bude u nás končit- bude vařit ve škole.
Musím říct, že všechny tři jsou moc hodné, pochválí, nekřičí, nepovyšují se...naopak jsou velmi přátelské.
Majiteli restaurace je manželský pár v pokročilém věku, který se i sám někdy vypomáhá v kuchyni nebo při pinglování. To oni jsou ti, kdo nastavují podmínky. A tak je jedno, kterým vchodem do práce chodíte (jste lidé, stejně jako hosti) nebo jakou barvu mají vaše boty. Nebo, že je v restauraci pes. A jídlo máte v práci zdarma, přičemž se nejedná o oschlé zbytky, které by se jinak vyhodily... a tak si mohu objednat třeba bagetu nebo sendvič s jakýmkoli obložením, hranolky, salát... postupně zkouším :-)
Na mé první večerní směně jsem si pak mohla vychutnat čokoládový dortík s vanilkovou zmrzlinou... za chvíli jdu na večerní zase, i kvůli sladkému občerstvení se těším :-D
Zmínila jsem večerní směny. Protože kuchyně v určitý čas odpoledne nevaří, směny jsou obědové (cca 9:30-15:00), a večerní (cca 17:30- 21:30). Někdy jdu na obě, někdy jen na obědovou. Ale protože do práce jezdím na koloběžce a jsem tam za 7-8 minut, nijak mi to nevadí, a Ketynka z toho těží :-D Není doma sama dlouho a v mezičase se venčíme. Krásné lesy máme kousek od domu!

Tak já běžím do práce!
Jo, a zítra večer nám přivezou sedačku, tak držte palce, ať projde futrama bez obtíží :-D

PS: Maršálci Vám přejí krásné Vánoce!

Stěhování po osmé!

14. prosince 2016 v 15:30 |  Maršálci jdou do světa
Tak kdepak jsme to minule skončili? Jo, tady. Vyprávěla jsem Vám o tom, jak jsme našli skvělý domeček a čekáme na výsledky administrativního kolečka.

Lustrace dopadla dobře, baráček nám "přiklepli". Už nás čekalo "jen" několikatýdenní odloučení. Jsem si nikdy nemyslela, že bych byla schopná přečkat v domě sama tak dlouho, a ještě navíc v cizí zemi. Jsem strašný posera, víte. Ale když musíš, tak musíš. Ovšem na tom, že jsem každý večer nevolala policii, protože se strašně bojím, má zásluhu Ketynka. Kdo nemá psa, nepochopí, jak moc velký je rozdíl v tom být doma sám nebo být doma se psem. Ona navíc spí v posteli a chrápe (jako jediný člen naší domácnosti), tudíž dokáže perfektně navodit společnickou atmosféru.

Pomalu jsem znovu začala rozprodávat náš majetek, abych toho neměla oproti minule moc navíc. No, s dřevěným konferenčním stolkem jsem se rozloučit nedokázala, a nakonec se rozhodla si ho ponechat stejně jako psací stůl. Ale pračku, ledničku a mikrovlnku jsem poslala dál, v novém všechny kuchyňské spotřebiče jsou. Tentokrát mi ani nevadilo těch pár dnů bez lednice, mléko stačilo dát ven, za dveře. Mám nyní perfektní srovnání severu a jihu a fakt je tam větší zima Smějící se Tady dávám bod rozhodně jihu.

Den před stěhováním jsem všechny věci nanosila dolů do obýváku, včetně matrací. Nahoře byly totiž koberce, které bylo třeba nechat profesionálně vyčistit. (Tak si jako říkám, jak to budeme dělat, až se budeme stěhovat odsud, když tady je koberec i v tom obýváku...další důvod zůstat tu pokud možno, co nejdéleSmějící se ).

Den před stěhováním se udála ještě jedna věc... překvapení! Šla jsem ke kadeřnici! To bylo vážně překvapení. Martinovi jsem neřekla ani slovo, původní záměr byl, že mě uvidí s novou palicí až přijedu. Záměr zmařen kadeřnicí. Překvapivě jsem tak volala ještě tentýž večer Martinovi, přičemž telefonát zněl asi takto: "Já jsem byla u kadeřnice, béé, mělo to být překvapení, vzlyk vzlyk, ale ono je to hnusný, bééééé".
Mým přáním bylo vrátit se k blond. Jakože blond tón v tónu. A ne, že mi do tmavých vlasů napráská pár bílých proužků. Po prvním umytí to už naštěstí nebylo tak výrazné a teď už byste možná leckteří nepoznali, že jsem někde byla. Co se týče střihu, přála jsem si délku zkrátit o 15 cm zhruba a sestříhat. Délku díkybohu trefila, ale všechny vlasy ostříhala rovně, na stejnou délku. To by asi zvládl i Martin. Tak jsem si vynutila aspoň to setříhání kolem obličeje.
Někdo se bojí zubařů, já se bála kadeřníků. A díky této zkušenosti se nic nezměnilo.
Nicméně ještě než jsem do kadeřnictví šla, vyfotila jsem si fotku "před", na památku a pro porovnání. Mně ty selfíčka moc nejdou, ale tahle je myslím dobrá.

Ihned jak jsem se dozvěděla, že bydlení klaplo, sháněla jsem stěhováka. No, sháněla. Rovnou jsem napsala Mikeovi z minulého bydliště. Protože když se stěhujete, stěhováci vám pěkně osolí každý kilogram nákladu i každý váš kilogram. Stejně tak vám osolí každý kilogram , který by vám měli pomoci naložit. Psa vám neosolí, to vás pošlou rovnou do řiti. Ale Mike, to je třída... cenu má tak parádní, že na dýžkách jsme mu za ty tři společná stěhování nechali v přepočtu dva tisíce. Vážně nevím, kdo jiný by vzal všechno a všechny, pomáhal s nakládkou a vykládkou, s Ketynkou se dělil o každou svojí svačinu a ještě vám na benzině koupil hořkou čokoládovou tyčinku, protože jste říkali, že hořkou čokoládu máte radši, než mléčnou. A to všechno za pakatel.
Ve středu přijel oproti plánu později, po druhé hodině- na dálnici se bouralo. Společnými silami jsme naplnili dodávku až po strop a kolem třetí vyrazili. Dorazili jsme v půl desáté večer. Mike byl na cestě od osmi ráno a ještě ho čekala hodina do jeho domova. Tohohle chlapíka, který nám naše stěhování o tolik usnadňuje, nám fakt seslalo samo nebe.
Můj první dojem z nového domova byl nezapomenutelný. Krásně to vonělo dřevem a koberce hýčkaly má chodidla. Ve srovnání s dosavadním bydlením je tento domeček rozhodně nejlepší, nejkrásnější, nejútulnější. Na přivítanou mě čekal adventní kalendář a můj 15 let vysněný parfém! Vážně, bylo mi snad kolem 12, když babička dostala maličké lahvičky toaletních vod od Diora. A já se tenkrát zamilovala do té červené. Hypnotic Poison. Moje lahvička je temně rudá, jelikož je to parfém.
Ihned ve čtvrtek, první den, kdy jsem sama doma vybalovala, se udála nemilá věc. Už jsem šilhala hlady, vydala jsem se tedy do obchodu. Zabouchla jsem domovní dveře, klíče měla v ruce a měla divný pocit. Pocit "Hele, to by bylo blbý, kdyby ty dveře už nešly otevřít". Bylo to blbý, už nešly otevřít. Volám Martinovi, kaju se, že jsem určitě něco udělala blbě. Prej neudělala, s tímhle klíčem to jde jenom blbě, musí se to zkoušet. Zkoušela jsem to čtvrt hodiny, a prostě nic!! Martin se musel kvůli mně vrátit dřív z práce, neměl radost. Odevzdala jsem mu klíč. Strčil ho do zámku a on se zlomil! Martin neměl radost na druhou. Naštěstí se podařilo zbytek klíče vyndat a Martinův klíč bez jakýchkoliv problémů odemkl! Jenže další háček byl v tom, že kvůli tomu, že musel jet Martin domů, nemohl jít hrát na fotbal. Neměl radost na třetí... No a jak to vypadá, když chlap nemá radost a ještě nemůže jít na fotbal, vám asi nemusím vysvětlovat.

Fotky domečku budou, až bude všechno uklizeno. Ještě není, čekáme na šrouby. Kdo nečetl na Facebooku- udála se nám totiž nemilá věc číslo dvě! Smontovala jsem všechen nábytek, a zbývala jen postel s úložnými prostory, kterou jsem přenechala na víkend muži. Jenže šrouby se buďto do země propadly nebo je někdo sežral. Jednotlivé fáze této události jsou popsány na zmíněném Facebooku.Smějící se
Kontaktovala jsem Ikeu, která téměř obratem odpověděla, že šrouby do týdne zašle, a bez poplatku!

A tak doufejme, že s těmi nemilými událostmi je na nějakou delší dobu konec!

No a na konec Vám řeknu, že.... někdo se ještě ani pořádně nerozkoukal a už jde zítra na pohovůrek do zdejší vyhlášené restaurace, kterou má 10 minut pěšky od domu Nevinný To znamená 3 minuty na koloběžce! Samozřejmě po rovince, další úpravy mého obličeje rozhodně neplánuji!

Jak jsem poznala lásku svého života

9. prosince 2016 v 16:34 |  Kdo, co, jak a proč?
Jak víte, součástí mého života je už nějakou dobu chlap. Bezva chlap. Ale kde se vzal??
Protože já sama historky o tom, jak se lidé vzájemně hledali, až se našli, poslouchám strašně ráda, podělím se o tu mou historku i s Vámi. Symbolicky dnes, v den našeho šestého výročí.

V té době jsem druhým rokem studovala vysokou a s kamarádkou obývala pokoj na plzeňské koleji. Nevím, jestli je to tak všude po republice, ale v Plzni se chodili studenti bavit do barů ve středu. Samozřejmě ne všichni. Někteří vůbec, někteří občas, některé jste ve středu večer prostě na pokoji neměli šanci zastihnout. Mě jak nebavila škola, tak večerní středeční socializace mě bavila moc! Moji spolubydlící z koleje jsem tenkrát špatně, velmi špatně odhadla. Jedničkářka na entou, řekli byste šprtka (zkouška, jestli to čteš, Jani!)... a mně vůbec nepřišlo, že by takováto zábava byla i pro ni. Chyba lávky, s postupem času mohu říct, že neznám větší pařmenku, než je tahle šprtka! (Pořád zkouším, Jani...)

Ale tehdá jsem to nevěděla a za zábavou vyrážela s jinou kamarádkou. Jako dvěma veselým komunikativním blondýnám nám bylo věnováno pozornosti víc, než dost. Chodili jsme často do kolejní hospody a vůbec nejčastěji do jednoho známého tanečního baru v centru města. Tančíme si uprostřed parketu poslouchajíc oslavné ódy na naší osobu až mi o půl jedné hodině ranní zrak spočine na dvou mladících na baru. Jen stojí, popíjejí a nesměle se rozhlížejí. Už jsme je párkrát viděly v kolejním baru i tady, ale nikdy jsme s nimi nemluvily. Křičím na kamarádku: "Hele, to jsou zase voni, póóójď, jdem jim něco říct!" Tak jsme šly. Tady je třeba dodat, že jak mi bylo později sděleno, mladí pánové se rozestoupili, jelikož měli za to, že si jdeme objednat něco k pití! Vůbec je nenapadlo, že si to k baru nemíříme kvůli alkoholu, ale kvůli nim!
Konverzace plynula svižně, ve chvíli, kdy nám sdělili, že jsou v páťáku jsme je měli za lháře a nedali si vymluvit, že to nejsou prváci, druháci maximálně! Zatančili jsme si a jelikož mě druhý den čekal po ránu zápočet, na naše poměry jsme se rozloučily poměrně brzy. Mladík vyžadoval telefonní číslo! Dělala jsem ofuky, fakt se mi nechtělo mu to číslo dávat! Ale nakonec ho vyžádal úspěšně.

SMS přišla hnedle druhý den, přičemž jsme zjistili, že bydlíme na stejné koleji, jen každý na jiném patře... jela jsem tehdy zrovna na víkend domů a když jsem se vracela, chtěl mi příjít naproti, pomoci s taškou. Odmítla jsem, jezdila jsem vždycky umytá, nenamalovaná, pomalu v teplákách! :-D

Ale v pondělí... v pondělí byla akce na kino. Film za 50Kč. Znáte, jak já to mám s těma slevama... toho jsem musela využít. Nebylo ale s kým jít a samotné se mi samozřejmě nechtělo... no jo no, napsala jsem SMSku mladíkovi do devátého patra, který využil své šance. Film se jmenoval "Na doraz" a já vůbec, ale vůbec nevím o čem byl, hlavou se mi honilo "Hele on je fakt hezkej, hele a on hezky voní, ježíiš hele, teď se mě dotknul.." a nešlo to zastavit :-D

A pak pravidelně chodil k našemu pokoji a dobýval. A dobýval hezky... Jednou přinesl hořkou čokoládu, jindy heřmánkový čaj... vždy si pamatoval, o čem jsem se zmínila. ( Což byla pěkná habaďůra na mě, páč teď si nepamatuje nic! :-D)

A tak jednou v noci v tanečním baru vznikla jedna láska, která nám oběma změnila život. Láska, která hory, řeky a kanály přenáší... a i když mě zase včera pěkně nas*al (to aby té romantiky nebylo moc!), tak ho miluji tak, že bych se kvůli němu stěhovala klidně každý týden, kdyby si to přál... (ale chraň Tě ruka páně, Maršál!)

Návštěva anglického útulku

29. listopadu 2016 v 19:22 |  Psí život
Ve čtvrtek večer jsem dopletla a došila posledních pár hraček a obojků, abych si je v pátek mohla strčit do batůžku a odvést potřebným. Potřebným pejskům z anglického útulku, který se konkrétně jmenuje Brysons Animal Shelter a nachází se na severovýchodě Anglie ve městě Gateshead. Toto město možná nikomu nic nenapoví, ale když řeknu, že hnedle za řekou leží město Newcastle upon Tyne, mnozí už možná "budou doma" (zejména fotbaloví fanoušci).

Do cílové rovinky už jsem vcházela s knedlíkem v krku... štěkot mi napovídal, jakým směrem se útulek nachází. Do recepce jsem vcházela společně s dvěma bíglíky, kteří se právě vraceli z procházky s dobrovolníky. Nejistě jsem těkala očima po místnosti a čekala, až se na mne dostane řada. Paní ve středním věku se mě ptá, proč přicházím. Otevírám batůžek a jako z klobouku z něj vytahuji mé skromné dary. Ale i za tyto dary se mi dostalo nejen nadšeného slovního poděkování, ale i žádosti o zanechání poštovní nebo jiné kontaktní adresy. Paní mi popsala cestu k první aleji kotců, dál jsem šla sama.... a knedlík v krku se pomalu začal proměňovat v kapičky slané vody.

Hned v prvním kotci jsem spatřila stafordku Bellu. Jako dárek na přivítanou mi hodila její bůvolí kostičku a vyzývala ke hře. Jen těžko uvěřit, že ona je ta s tím nechtěným prvenstvím... to ona je tu nejdéle. Do útulku se dostala v jejím roce a můžu říct, že tam strávila půlku života... lehké počty. Tohle odrostlé štěně pořád nenašlo své doma, i přesto, že je nekonfliktní ke psům i lidem. Její jedinou nevýhodou je, že má příliš mnoho energie, kterou vypouští na vodítku nebo při hře s člověkem a které ještě nikdo nedal ten správný směr.

Vedle Belly se nacházel malý černý satan. Pardon, Sonny. Teriér, patterdale teriér. Pětiletá osobnost, jak už teriéři bývají. Tento mi na přivítanou pro změnu přitiskl jeho zadek na mříž a prý" Drbej, mladá dámo, drbej". Odkud já jen tohle znám... Sonny je malý tvrdohlavý sobeček a je doporučován do rodiny, kde bude jedináčkem.

V této části odhadem s 12 kotci byla ještě desetiletá černá prošedivělá střední kříženka Holly, které zemřel pán. I přesto tahle baby rozhodně neseděla v koutě... vesele opouštěla kotec míříc na procházku s dobrovolníky.
Dále dvouletý Bertie, kříženec ovčáka a staforda, nebo sedmiletá černobílá střední vořešinka Trudy nebo patterdale teriérka Meg.
A to bylo v této části vše. Ano, zbytek kotců byl, díkybohu, prázdný.

V jiné části čekali na své nové domovy Mo, sedmiletý lurcher (plemeno ze skupiny chrtů téměř neznámé v Čechách, ale tady velmi časté), vyvenčení bíglíci Ruby a Ben- matka se synem, subtilní kříženka border kolie Trix nebo sedmiměsíční Candy, nejumazlenější žíhaná kříženka boxera se stafordem. Zbylé kotce opět prázdné.

V poslední kotcové aleji byly obsazené kotce jen dva. Jeden obývali pospolu Rocky a Archie, nejroztomilejší páreček pod sluncem. Archie voříšek, Rocky čivava. Oba tříletí, i jim umřel páneček. Oba se sice třásli zimou, ale i přesto raději venku škemrali o mojí ruku. Hned vedle se o mou pozornost ucházel a své nádherné nevinné oči na mě upíral... Bruno. Vzala bych si všechny...ale kdybych mohla jen jednoho, byl by to právě Bruno. Nebudu Vám lhát. Způsob, jakým se na mě díval, mě rozplakal. Zanedbávaný, pravděpodobně týraný pětiletý kříženec s vylisalou srstí a smutnýma očima...okny do duše, která přese všechno stále věřila ve člověka a toužila po jeho slově a pohlazení. Seděla jsem před ním a přála si změnit svět nebo aspoň čas. Ale já to neumím.... a tak jsem musela odejít. Alespoň s přáním a nadějí v duši, že se brzy najde někdo, kdo sice nezmění celý svět, ale bude ho moci změnit alespoň Brunovi...
ÚNOROVÝ UPDATE: Téměř všichni psíci z doby mé návštěvy našli domov, včetně Belly! Zůstává Meg, Bertie a Rocky s Archiem, kteří byli vráceni z adopce na zkoušku.

Co se týče útulku jako takového....nemohu říci křivého slova.
Nejedná se o městský útulek, ale soukromý, který spoléhá na pomoc dobrovolníků a dary od občanů, až už peněžní nebo materiální, které si pak můžete koupit přímo v budově útulku či je útulek sám použije nebo třeba prodá v aukci.

Kotce jsou perfektní, já si hned vzpomněla na zoo- část výběhu je venku, část uvnitř, psi jsou tak chráněni před nepřízní počasí.
Dobrovolníci na venčení si mezi sebou podávali dveře, psi se tak často dostanou z kotce ven.
Zaměstnanci jsou moc příjemní a ochotně vám odpoví na všechny otázky. Tak jsem se třeba dozvěděla, že většina nynějších psů zde nepobývá příliš dlouho a mnoho se jich zde ocitlo z důvodu úmrtí majitele nebo že nikoli po Vánocích, ale právě nyní, před Vánoci, je pro ně ta nejhorší doba, kdy přichází psů nejvíce. Což bylo "milé" zjištění, když vezmu v potaz fakt, že útulek byl poloprázdný. A já si moc přeji aby zel čím dál větší prázdnotou...

Samotný proces adopce je trochu jiný, náročnější, než v České republice. (Níže popsaný proces je pouze adopčním procesem jednoho konkrétního anglického útulku, v jiném mohou být podmínky nastaveny odlišně.)
  • Nelze si prostě ukázat "Toho chci!". Pokud vám nějaký psík padne do oka, po rozpravě se zaměstnancem útulku bude rozhodnuto, jestli se k vám zrovna tento pejsek hodí a můžete přistoupit k dalšímu kroku.
  • Pokud nemáte vlastní dům, budete potřebovat písemné potvrzení od vašeho pronajímatele, že se psem v nemovitosti souhlasí.
  • Vyhlídnutého pejska musíte nejdříve přijít osobně nejméně třikrát vyvenčit a v určité chvíli musí osobně přijít i ostatní členové rodiny či domácnosti.
  • Poté si můžete pejska vzít na den domů, pokud si tak přejete.
  • Následně se domluví návštěva zaměstnance útulku u vás doma, pro kontrolu zda prostředí je vhodné pro toho konkrétního psa. Velice důležitá je zahrada nebo jiný uzavřený prostor u domu, jelikož bez zahrady vám pejska do adopce nedají!
  • V případě, že kontrola v domácím prostředí dopadne dobře, vezmete si pejska do adopce na zkoušku na několik týdnů či měsíců, po jejichž uplynutí pejska adoptujete nebo vrátíte.
  • Adopční poplatek činí 125 liber.
  • Psi odchází do adopce kastrováni, pokud jsou na kastraci ještě mladí, vrací se na kastraci později.
  • Útulek má svou Facebookovou stránku, kam zve všechny nové majitele a snaží se tak s nimi zůstat určitým způsobem v kontaktu.

Já vím, že pro některé už jsem možná trapná... ale české útulky prázdnotou nezejí... pokud si budete přát chlupatého společníka, běžte se tam podívat...jen podívat... pokud Vás žádné oči neuhranou, můžete zase odejít... ale aspoň jste to zkusili. Ale třeba uhranou... nikdy nevíte, kde potkáte lásku na celý život.

Náhodná setkání

26. listopadu 2016 v 19:11 |  Maršálci jdou do světa
Jedna z věcí, která mě na životě hrozně baví je, že s každou životní změnou potkáváte nové zajímavé lidi. Lidi, které byste nepotkali, kdybyste tu změnu neudělali. Nebo nová stvoření. Takhle nám spoustu nových přátel a známých nejdříve přivedla do života Ketynka. A poslední rok nám je přináší náš nový život v Anglii.

První dva měsíce našeho dobrodružství jsem neznala nikoho a češtinu slyšela jenom po Skypu od rodičů a přítelkyň. Vlastně mi to nevadilo, přeci nebudu vyhledávat Čechy, když jsem v Anglii...se tak říká. Nakonec jsem nikoho vyhledávat nemusela, přišlo to samo a nečekaně a bylo to jedno z nejpříjemnějších životních setkání. Z příšerného share housu jsme utekli do malého domečku v malém městečku, kde nás čekalo příjemné překvapení. Vánoční přání ve schránce. Od sousedů od naproti. Ihned jsem šla poděkovat. Ukázalo se, že naším sousedem je úžasný anglický starší pár, Frank a Janet. U šálku čaje jsme se dozvěděli, že Frank býval fotograf jednoho přírodovědeckého časopisu, Janet zase přírodovědkyně. Jak se poznali je tak asi více, než jasné. Žili spolu celý život ve Walesu, ale počasí jim přestalo dělat dobře a přestěhovali se více na jih.

Mimo jiné jsem se však dozvěděla, že v domě, hned vedle našeho, žije paní Jitka, původem z Čech. Srdéčko zaplesalo. Brzy následovala první společná večeře, první popovídání u kávy... a já jsem měla možnost dozvědět se celý její životní příběh, který by vydal na knihu. Jitka byla mladá, učila se anglicky a francouzsky. Odjela do Anglie na několik týdnů, aby se v angličtině ještě zlepšila. Jenže doba byla zlá, psal se rok 69. Na poslední chvíli přijeli i Jitčini rodiče a společně všichni začali žít od začátku. Z několika týdnů se stal celý život.
Jitka byla dvacetiletá krásná a chytrá blondýnka. Není divu, že okouzlila i zasnoubeného... Konala se nějaká událost, na kterou Jitka ani Mike původně vůbec nechtěli jít. Mike byl sice zasnoubený, avšak jeho rodina znala Jitčiny rodiče a Mikova maminka si vyloženě přála, aby na místě Mikeovy snoubenky byla Jitka... Nemusela proto však dělat vůbec nic. Mike s Jitkou se potkali a druhý den se zásnuby rušily. Jak jednoduché... jestli tohle není láska na první pohled a na celý život, tak co jiného?

Narodil se jim syn a dcera. Dcera krásná po mamince. Uplynulo mnoho let a dcera se také stěhovala daleko.
Za manželem do USA. A tak pravidelně skypovali s USA, stejně jako já s ČR.
Když přijela babička s mamkou, Jitka nás vzala na výlet do Windsoru a stavila se na kávu. I díky Jitce na svůj první pobyt v Anglii mamka s babičkou nikdy nezapomenou.
Když jsme se pak stěhovali, byla jsem pár týdnů sama doma. Ale nebála jsem se.
Vedle byla Jitka, kam jsem jednou zašla na večeři, jindy jsme spolu zase jely na výlet do malebného městečka.
Když jsem se pak už vážně stěhovala, z jedné strany mi mávali Jitka s Mikem a z druhé Frank a Janet... nezapomenutelný okamžik. A protože jsme dodnes v kontaktu, tak se možná brzy zase setkáme.... už totiž vůbec nebudeme bydlet tak daleko jako teď!

I v Newcastlu jsem si našla spřízněnou duši. Tentokrát skrz jednu známou sociální síť... na stránku, kde se sdružují Češi z Newcastlu a okolí, jsem položila pár dotazů. Odpověděla mi jedna slečna, kterou jsem poté kontaktovala soukromě a nakonec ji za její ochotu pozvala na kávu. Z kávy byl pak i výlet k moři nebo třeba grilování. I naši rodiče měli možnost k seznámení, protože tato dívka ochotně převzala funkci letištní taxikářky.Usmívající se
Maggie je 25 let a když byla malá, žila s rodiči několik let v Austrálii. Střední školu pak absolvovala v Čechách, ale vyloženě jazykovou, pro studenty, kteří s největší pravděpodobností odejdou na univerzitu v zahraničí. Poté vystudovala univerzitu v Sunderlandu, kde potkala i svého budoucího manžela, stejně starého Angličana Alexe.
A nedávno se jim narodil..... ale prdlajs, nikdo se jim nenarodil! Adoptovali psího seniora Dukea! A tak se tu náhodně sešly dva mladé páry s dvěma starými zachráněnými psy a navíc, jak se ukázalo, se společnou láskou k Bon Jovimu Smějící se
Duke, dříve zanedbávaný kříženec pravděpodobně švýcarského ovčáka, je mimochodem další naprosto ukázkový důkaz o tom, jak úžasní psi mohou skončit jako nechtění. Dokonalý povahou k lidem i psům. Takový salámista, že toho bych bez obavy pořídila i ke Ketynce, která je na cizí psy často dost protivná. Jako kamarád na venčení byl vážně bezchybný...

A tak znovu připomínám, až budete chtít domů zvířátko... podívejte se, prosím, nejdřív do útulku a obdobných organizací, za to nic nedáte. Já jsem zrovna včera v jednom útulku byla... ale o tom příště!

Srdce z kovu

22. listopadu 2016 v 17:15 |  Téma týdne
Říkám Vám to zas a znovu,
že maj lidi srdce z kovu.

Už se zase blíží Vánoce,
zvířátka jsou horké zboží,
protože jsou prostě boží.
Však po Novém roce,
kdo by to byl řek,
je s tím spousta práce,
potřebuje lásku, někdy drahý lék.

Lehce nabyl, lehce pozbyl,
takhle se to přeci říká...
uváže ho někde u vrat, debil,
tam ať si dál klidně kníká.

Říkám Vám to zas a znovu,
že maj lidi srdce z kovu.
Chceš mít srdce ze zlata?
Tak se naroď chlupatá!

Kam dál