Stěhování po deváté!

13. září 2017 v 15:15 |  Maršálci jdou do světa
Po měsíci bydlení a kočování po pokojích v sharehousech (ne, že by to nebyl vopruz, ale do stěhování je nepočítám), je to dnes přesně týden, co bydlíme ve "svém". Naivně jsem si myslela, že když už se do bytu nastěhujeme, v řemeslnících se hne svědomí a potažmo hnou i svojí p*delí. Nestalo se tak. Za tento týden přišli jeden den na hodinu a půl, druhý na dvě, další dny vůbec. Akorát zbrousili podlahu v ložnici a připevnili lišty. Čemu se však divit, když vymalování bytu jim trvalo měsíc. A tak si připadám zase jako na koleji, kde jsme myli nádobí v koupelně a prali v suterénu.

Tedy sice bydlíme, ale na posteli zase nespíme. Pokud však bude progresivní vývoj pokračovat, dočkáme se jí též.
Prvních pár dní jsme uléhali na nafukovací postel. I přesto, že Martinovo váze jsem nyní skoro nejblíže v historii, rozdíl ve výšce ložné plochy je stále markantní. Tentokrát jsme si tak k "Není nutno, aby bylo přímo veselo..." mohli začít přehrávat ještě "Jednou jsi dole, jednou nahoře...". Aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že matrace uchází... průměrnou rychlostí "dvě hodiny/ležíš na zemi". Někdo budí v noci sousedy sexem, my šlapací pumpičkou.
Po pár dnech jsem matraci konečně zalepila vteřinovým lepidlem-progres č.1.
Po dalších dnech jsme přivezli rozkládací gauč- progres č.2.
Progres č.3 v podobě postele (i když zatím bez matrací), čeká smutně rozložený v koutě na hotovou ložnici a ty řemeslnický lenochody.

Jak jste mohli vyčíst výše, už shromažďuji nábytek. Což se mi povedlo naprosto dokonale, až na jeden černý puntík jménem Horváth. Vysvětlím níže.

Nábytek jsem klasicky hledala na internetu z druhé ruky- na ebay.kleinanzeigen. Dlouho nic. Buď bez odpovědi nebo neuměli anglicky nebo věc už nebyla volná... a pak najednou pic, v pátek večer jako kdyby se hnul vesmír a já nestíhala odepisovat. Tak jsme si v sobotu jeli do jedné stanice pro bezvadný přebalovací pultík s krásnou podložkou se sovičkami a do jiné mrknout na gauč, stůl se židlemi, postel a skříň. Vše za hubičku v perfektním stavu. Prodával mladý ruský pár, Andrej a Evženie, 27 let. Vzali se těsně před odjezdem do Německa, které po roce a půl opouštějí... jakoby mi to něco připomínalo... :)

Na neděli tak bylo třeba objednat dodávku. Po minulé rozpačité zkušenosti s kuchyní jsme se rozhodli dát šanci Čechovi jménem Horváth. Přeci nejsou všichni Horváthové stejní....se říká. Dohodli jsme, že přijede kolem půl dvanácté.
V neděli v deset jsme u mladých Rusů začali rozmontovávat. Tedy, kluci začali, já si povídala s Evžou a opravdu jsme si rozuměly. V 11 bylo rozmontováno a tak chlapci začali snášet nábytek na chodbu do přízemí. Ze třetího patra bez výtahu!
Hotovo. V prázdné kuchyni už jen čekáme na příjezd dodávky a přikupuji ještě krásnou rychlovarku! Všechno šlape jak na drátkách, říkám si. Dokud v 11:36 nepřijde zpráva od Horvátha, cituji: "Dobry den ale dnes mito nejde nebo nam dotoho neco prislo rodini problemi prominte gdiř tak jindi este jednou prominte". Víc komentovat asi netřeba. Před barákem nám stojí akorát náš kombík, kam se z tohoto nákupu vleze tak akorát ta rychlovarka. Jen si to představte...
Panu Horváthovi odepisuji, že jindy už rozhodně takovou situaci opravdu riskovat nehodlám.
Jeho odpověď opět stojí za citaci:" pani stalo se nam ze miho tati bracha cera umrela uz chapete gdiz takovou viec nevipe to pochopit a ja za to nemuzu ze voni dali nedavno vediet a tak sme sli richle na cz".

Když mi tep klesne na přijatelnou hodnotu, začínám přemýšlet. Voláme Rusovi od kuchyně, není jiná možnost. A jestli nebude moct, jsme v p*deli jak Baťa s dřevákama. Domluva trvala století jako minule, i přesto, že s ním v jeho rodném jazyce komunikovala Evža. Ale přijel! Akorát stál víc, než celej nákup. Neděle, urgence na poslední chvíli, a možná byl trochu nakrklej, že jsme mu nedali vědět rovnou. No co už.

Cestou jsme ještě zastavili na jedné stanici pro pračku. To jsme měli také štěstí, první zájemce před námi odpadl a za námi stálo v imaginární frontě dalších 12. Aby ne, za tuhle krásnou A+++ Boschku jsem dostala od Martínka speciální pochvalu!

A poslední krok... nanosit všechno do bytu. V druhém (a půl) patře. Zase bez výtahu! Beru rychlovarku a po zbytek času funguji opět jako odborný dozor. A jako odborný dozor odborně říkám, že Martin je borec, silák, machr a nejlepší chlap na světě. Takových schodů, a s nákladem! Já bych to nedala už v první stanici, po druhé cestě nahoru bych řekla, že nábitek si nechte, umrela miho tati bracha cera, musim jit!
 

Není nutno, aby bylo přímo veselo!

25. srpna 2017 v 16:06 |  Maršálci jdou do světa
  • Včera jsme se zase stěhovali. Ne však do našeho bytu.
  • Nemáme sice byt, ale máme kuchyň...
Tak kde začít?

Do Německa jsem za Martinem přijela s naivní představou, že náš pronajatý byt jistě bude za chvíli hotový. Říkali přece 10 pracovních dní. No... nevim na jaké planetě, v jaké době... ale v té naší už jsme měli dva tejdny spát na své posteli, vařit si v naší kuchyni a v neposlední řadě splachovat náš záchod a neprovádět přitom pětiminutovou modlitbu, aby ten miniproud na share housu konečně vykonal svou práci beze zbytku.

A tak jsme 14 dní trávili v pokoji paní domácí, která byla zrovna fuč. Minulý víkend jsme jeli do Čech, mimojiné konečně si odvézt naše hlavní zavazadlo. Byt přeci musí být za týden hotový! Ach, zase ta naivita.
Protože naše hlavní zavazadlo je chlupaté, museli jsme změnit pokoj. Z pokoje paní domácí jsme se přestěhovali do podkroví, z kterého se nedávno vystěhoval nájemník. Až na ty schody a nepohodlnou matraci nám pokoj vyhovoval víc- mnohem prostornější a vyklizenější. Nicméně jsme v něm setrvali pouhé 4 dny... než se měla vrátit paní domácí i se synem a Maršálci zase přišli o střechu nad hlavou.

Od noclehu v našem špinavém zdemolovaném holobytě nebo v našem krásném a čistém autě nás zachránilo Airbnb a jednadvacetiletý osobní trenér Marco. Shodou okolností jsme jeho první nájemnící přes tento portál. Bohužel opět jen na 4 dny, od neděle už je zase obsazený.
Marco je ze 3/4 Ital a je báječným hostitelem. Včera jsme byli dohodnuti, že mě s Ketynkou doveze Martin ještě před prací, v 8 hodin. Na stole bylo prostřeno ke snídani... což bylo velmi milé! Ale až příliš zdravé a suché :D Osobní trenér, víme.
Dokonce jsem ho poprosila, zda by mi večer nepůjčil jeho náčiní a on ihned svolil! Byl sice menší, a neměl takovou výdrž, ale lepší než drátem do oka. Na rozmontování kuchyně jsme prostě nějaký akušroubovák potřebovali.
Oproti velkému multikulturnímu share housu (Němec, Kolumbijec, Španěl a Íránka) na ty 4 dny příjemná změna. My obýváme ložnici a on se svojí kočkou má k bydlení zařízený obývák. U mladého atraktivního osobního trenéra bych kočkou mohla myslet i ženskou a klidně více... ale ne, je tam jen jedna a je to zvíře :) Umí si prý dokonce i otevírat sama dveře. Sám Marco řekl, že Ketynka může chodit v celém bytě, kočku zamyká u sebe. Jinak by taky z jedné kočky opravdu mohlo být koček více...

Už jsem dříve zmiňovala, že onen byt, do kterého se snad jednou nastěhujeme, nemá ani kuchyň (ve smyslu vybavení). Což není v Německu nic nenormálního, bez kuchyně se tu pronajímá bytů opravdu spousta. Výzva... jak víte, z druhé ruky jsem kupovala jsem spoustu věcí, ale kuchyň ještě ne. Tak jak se v Anglii nakupovalo přes Gumtree, tak v Německu jede ebay.kleinanzeigen. Nakonec se mi poštěstilo sehnat perfektní kuchyň ve skvělém stavu za skvělou cenu a o prodej se staral mladý Němec s perfektní znalostí angličtiny. Kuchyň se rozmontovávala hodinu. Ten, kdo jí tam přidělával patrně bral v úvahu i možné zemětřesení- co kdyby, že jo.

Převoz kuchyně jsem též zajistila přes ebay. Trochu porod- jak já neumím německy, tak pán neuměl anglicky... a jak já neumím německy, tak nepoznám, jestli se jedná o Němce nebo o jakoukoli jinou národnost...
Takže. V osm hodin večer dorazil pán a viděl mladé chlapce vyskládávající kuchyň na ulici.
Ptá se: "Kuchyň?"
Načež Martin s humorem jeho vlastním odpovídá "Ne, záchod..."
Radím vám dobře, nikdy si nedělejte šprťouchlata z někoho, koho jste si objednali, pochází z Ruska a má na sobě černé rukavice... a začíná se stmívat.
To, že se jedná o našeho řidiče s dodávkou došlo Martinovi až vzápětí.
Komunikace stála za prd a když se muž zničehonic otočil a šel do auta, oba jsme se domnívali, že jde určitě pro pistoli. Jeho výraz by tomu odpovídal.
Díky bohu se nakládka, převoz i vykládka uskutečnila bez jakékoli újmy na zdraví. Jen teda kuchyň se ze skvělého stavu proměnila na tosevšechnospraví stav....
Nicméně akce kuchyň stále není u konce. Prozatímně je složená ve sklepě, přijímáme dobrovolníky na odnos do druhého patra. Já nic, já pouze odborný dozor.

A co od neděle? Vracíme se do původního místa, pouze o dům dál. Stojí tam totiž dva share housy vedle sebe a paní domácí od vedle (Martin už u ní chvilku bydlel) nás vzala pod svá křídla.

Naší osobní hymnou, alespoň za probíhající období, prohlašuji tuto píseň. S klesajícím kurzem libry sedí textem dokonale opravdu do posledního slova!


Mimochodem, včera jsem to nevydržela a na Facebooku konečně odtajnila tu naší novou káru!

A ještě jednou mimochodem... dneska jsem se ráno probudila a kdo vedle mě neleží!! 30tiletý chlap! Přitom ještě včera jsem usínala s devětadvacetiletým :-o

Z pohledu malého človíčka...

12. srpna 2017 v 15:46 |  Maršálci jdou do světa
Už jste to četli, co, že už jsme zase někde za hranicema. Taky ty dva nemůžou sedět chvíli doma na zadku. Ale tak co, mně je to vlastně jedno, já si hovim, já se nosim. A kdo může říct, že je Čech počatý v Anglii a narodit se hodlá v Německu? A co teprve, kdybych se jednou odstěhoval ještě někam jinam... to bych skoro mohl napsat cestopis!

V Anglii to bylo fajn. Nic jsem neslyšel, neviděl, pohoda, klídeček. S mámou jsem chodil dokonce i mejt nádobí, tak uvidíme, jak to bude s tím slavným "Co se v mládí naučíš...."
Nakonec jsem i letěl letadlem. Všechno bylo úplně v klidu, jenom máma byla klasicky pos*aná až za ušima. Obrazně řečeno samozřejmě. Jak je to doslova, to jí já teprve ukážu.

V Čechách už jsem začal slyšet. Ale z toho uječenýho psiska by jeden zase ohluch. Aby bylo jasno, tím nemyslím Ketynku, to je kámoška. Ale ten pan Tobík, na toho bych poslal hygienu s hlukoměrem.
V Čechách se toho vůbec událo víc. Chvíli jsem těm dvěma dával naději, že bych byl holka...ale jak to šlo, nenechal jsem doktory ani nikoho jinýho na pochybách, že rod Maršálků nevyhyne. I máma zřetelně na tý telce viděla, že to, co tam visí, jsou mý kulky. A to je co říct, ona jinak přes ty obrázky moc není.
Naši si taky konečně koupili novou káru. Tak aby ne. Na to cestování potřebovali něco prostornýho a bezpečnýho. A máma hlavně hnědýho... ženská, no. Někdy vám jí prej ukážou. Mně taky budou pořizovat nějaký pěkný vozítko, tak to vezmou potom při jednom.

No a teďka v Německu nás čeká šichta. Zase se budou stěhovat do prázdnýho bytu, ale tentokrát echt prázdnýho. Fakticky echt echt prázdnýho. Místo světel ze stropu visí dráty a kuchyň poznáte tak akorát podle kachliček a trubky ve zdi. Si táta mákne. Ale tak co, dům asi stavět nebude, tak aspoň ten byt si postaví jakoby, že jo. Na naše malé políčko, které je u domu a náleží k bytu, vysází jahody, a o tu známou trojici činností pořádného chlapa bude vystaráno. Nová doba, lidičky!
Máma, ta si teda mákne taky. On totiž ten byt je tak trochu v patře. Tak trochu ve druhým a tak trochu bez výtahu. A pračka je tak trochu v suterénu v sušárně... trochu nepraktický pro mě a Ketynku, ale máma to zvládne, prej koupí nosítko a aspoň bude mít zas hezkou prdýlku!

Zdraví Franta James Helmut Maršálek!
(Netypický jména jsou prej v kurzu!)
 


Nejsme prašiví!

9. srpna 2017 v 16:20 |  Maršálci jdou do světa
Ještě před měsícem bylo vše úplně jinak. Tak, že jsem v Čechách sklesle hleděla do obrazovky počítače a s každou odmítavou odpovědí ještě sklesleji zaklapávala počítač. To jsme opravdu tak prašiví? Mladí Češi se psem, manželé, takže jistě v budoucnu vedle psa přibude i další malý člověk. A v sociální čtvrti bydlet nechtějí. To vše asi představovalo pro všechny německé pronajímatele jeden velký neřešitelný problém...

Obepsali nebo obvolali jsme skutečně mnoho inzerátů. Buď nepřišla odpověď vůbec nebo nám beze slova položili telefon nebo si psa nepřál buď majitel bytu či dokonce soused nebo byt byl údajně již obsazený (i když ho dále několik týdnů inzerovali) anebo byl podle pronajímatele pro nás malý (byt o rozloze 80m2...)... a možná jsem ještě na další výmluvy zapomněla. Podařilo se nám domluvit pouze dvě prohlídky. Ovšem v Německu je poptávka evidentně velmi vysoká... na prohlídku s vámi přijde třeba dalších deset zájemců. A to víte, že si vždy vyberou německý bezpsí pár, než nás. V takové chvíli si zkuste být pozitivní. A tak jsme skoro dva měsíce žili s Martinem opět odděleně a datum nastěhování valné většiny bytů bylo až v říjnu. Byli jsme rozhodnutí, že říjen je maximum a pokud nic nenajdeme, tak prostě "Auf Wiedersehen". Ano, skutečně je to tak, než abychom se zbavili psa, radši bychom odmítli práci a život v Německu a zůstali v Čechách! Až zase potkáte někoho, kdo se bude při odkládání psa vymlouvat na stěhování nebo práci v zahraničí, odkažte ho na mě.

Ale pak se to stalo. 17.7., tedy v den mého svátku, půl hodiny před půlnocí přišel email v angličtině, ovšem s českým pozdravem, jak roztomilé! Email se sdělením, že byt je volný a prohlídka je možná! Krotila jsem nadšení, byt byl totiž pro nás naprosto dokonalý, k nastěhování dokonce od srpna! Po všech těch peripetiích se však bojíte dalšího zklamání. Jenže pak se to stalo znovu! V den prohlídky, 20.7, mě pos*al pták! Naštěstí decentně, hlavní nadělení zachytil ořešák nade mnou, ale přece! Díky tomuto hov*u jsem znovu získala naději a už se jí nevzdala.
S Martinem na prohlídce byla pouze jedna další zájemkyně, naděje se zvětšovala. Pronajímatel pracuje ve stejném oboru jako Martin. Pronajímatel sám má psa. Pronajímateli na domě makali Slováci, proto umí některá česká slovíčka. Pronajímateli trochu hoří koudel u zadku, co se týče financí a potřeboval by spolehlivé solventní nájemníky. No haló, haló, tu jsme si spadli vzájemně z nebe asi!
Nebudu to prodlužovat, byt je "náš"! :)

Jenže to by bylo aby nebylo... to by bylo, abychom se naprosto normálně nenastěhovali do naprosto normálního bytu....
Předchozí nájemníci byli totiž, jak to říct slušně.... omlouvám se, slušně to nejde, prostě normální hovada, co neplatili a ještě byt zdemolovali. Díry v počmáraných zdech, bordel, špína... to jste neviděli. Jen pro informaci- byli to dva bezpsí Němci....
A protože několik měsíců se neobtěžovali platit nájem, bylo by naivní očekávat, že byt sami dají do pořádku. Nedali. A tak se teď v bytě bude spravovat, malovat, vyklízet, uklízet... a všechno bude cálovat majitel a bude doufat, že těch cca sedm tisíc euro od nich přes soud vůbec kdy dostane zpátky.

Nicméně i přesto, že byt ještě k bydlení přizpůsoben není, už jsme v Německu oba (Ketynka je zatím na prázdninách u mých rodičů.).
7.8. v 17:22 jsme poprvé společně přejeli německou hranici :)
Prozatím pobýváme ve sdíleném bydlení přes Airbnb, které Martin využíval celé dva měsíce. Dům je to opravdu čistý, naštěstí alespoň tady neprožíváme žádné martyrium. I když...majitelka domu je umělkyně a dovedu si představit, že některé její výtvory by v někom mohly vyvolat i noční můry. :D

Z Německa Vás srdečně zdraví M+M!

Debordelizace

1. srpna 2017 v 13:39 |  Mimo mísu
Když jsem se před pár měsíci zase ocitla v domě u rodičů, dočasně bez práce, našla jsem si program, který mě vždy bavil, tentokrát obzvlášť. Jedná se o takzvanou debordelizaci, neboli uklízení, třídění a vyhazování zbytečných věcí! Po debordelizaci obýváku mi bylo uděleno svolení k debordelizaci mámina šatníku! Samozřejmě společně, jelikož naše představy o tom, co je a není zbytečné, co se dá a nedá nosit, se nepatrně značně liší.
Protože však nejsem ras, přistupovala jsem k tomuto poslání se srdcem, citem a myslí otevřenou kompromisu. Tak došlo k rozdělení ošacení do několika kategorií.
  • "Uděleno povolení k dalšímu nošení" - jedna ze dvou kategorií, díky níž mámina skříň nezeje prázdnotou. Kategorie o kterou samozřejmě máma usilovala nejvíc. Něco se tam našlo, ba dokonce pár kouskům jsem udělila povolení ošatit mě samotnou, takže z mámina šatníku stejně zmizely.
  • "Památeční" - ona druhá kategorie, která nedostala padáka. Mám srdce. Přeci byste nevyhodili 30 let staré květované rifle, které jste měli na prvním rande s manželem, šaty z tanečních nebo sice příšerně kousavý svetr, ale darovala vám ho milovaná tchýně (to není fór, toto spojení se opravdu nemusí nutně vylučovat), která už tu s námi není!
  • "Blbý, ale na chatu dobrý" - přiznávám, že na chatě žádnou parádu neřešíme. Hlavně pohodlíčko! Stejně vycházíme jenom v plavkách k vodě nebo na hřbitov za prababi s pradědou a jim i jejich spolubydlícím už je fakt jedno, co máme na sobě. Vedle obligátních triček a tepláků jsme si na chatu odvezli i naprosto epesní zástěry nebo konkrétně já naprosto novou růžovou noční košili, ještě v pytlíčku s nápisem "módná novinka", takže v tomto případě vyjímečně půjdu s módou i na chatě....
  • "Na charitu" - Sem patří kousky, které už jsou totálně mimo, malé, nebo krátké, ale ještě by je někdo bez vkusu, bez peněz nebo bez domova klidně unosil. Nevěřili byste, kolik krátkých triček jsem musela vyřadit. Jak si je máma kdy mohla pořídit nebo jak se mohla takto hromadně srazit, je mi záhadou.
  • "Na hadr" - Věci takového kalibru, že se nevlezou do žádné z výše zmíněných kategorií. Tak třeba staré tmavé silné kousavé silonky po prababičce, s kterými můžete leda vykrást banku nebo vychytávat nečistoty z bazénu.
  • "Na látku" - Opět žádná z použitelných kategorií, ale na hadr škoda, je to přeci pěkná látka, z toho NĚCO NĚKDY ušijeme. Přiznám, že nezaručuji, že tyto látky nebudu po dalších dvaceti letech netknuté třídit znovu... ale co kdyby!

Na závěr musím mámu pochválit. Byla statečná a spolupracovalo se s ní překvapivě dobře.
To s babičkou by to bylo o dost horší (promiň, babi).

A co vy? Jste schopni bez mrknutí oka vytřídit svůj (nejen) šatník nebo, ačkoli jste to dvacet let nepoužili nebo nevzali na sebe, nic nevyhodíte, protože tohle se jednou přeci může hodit a do tohohle příští rok už určitě zhubnete ? :)

Ručníkáři všech zemí, vyližte si....

27. července 2017 v 17:50 |  Mimo mísu
Mnozí jste jistě postřehli na Seznamu článek o tom, jak v Chorvatsku na Makarské zatočili s ručníkáři, nebo se o to alespoň pokusili. Praxi ručníkářů totiž zakázali vyhláškou a rozhodli se ji vymáhat. Ve středu ráno tak nastoupili do akce pracovníci místních technických služeb a z pláží odvezli desítky lehátek a ručníků ponechaných tam přes noc. Bravo! Bez jakékoli ironie tleskám!

Kdo je to ručníkář? Je to člověk, který si myslí, že má na lehátko v první řadě u moře větší nárok, než vy. Večer nebo brzy ráno, asi tak kolem páté ranní, utíká se zalepenýma očima na pláž přehodit ručníčky celé své rodině přes ta "jejich" lehátečka, ke kterým přijdou, až se dospinkají a uráčí. Po snídani, po kafíčku, po šlofíčku, klidně po obědě....

A tak vy, protože si chcete moře užít co nejvíce, vyrážíte na pláž hned po snídani... a ejhle! Na pláži jste sami, pouze však ve společnosti 150 ručníků majetnicky přehozených přes většinu lehátek. A já si myslela, že takhle se chovají jen děti v mateřské škole, maximálně na zakládce. A ono nene. Naprosto narovinu vám povím, že takové chování považuji u dospělého člověka za trapné a ubohé.

Když jsme byli poprvé na takové dovolené, ručníkářské příkoří jsme snášeli do předposledního dne. Poslední noc jsme se s ještě jedním mladým párem odhodlali k boji, alespoň proti poddruhu "ručníkář noční". Vydali jsme se na pláž složit všechny ručníčky do jednoho komínku a navrch položit ceduli s výstižným nápisem "Ručníkáři všech zemí, vyližte si pr***!". Ten nápis jsem vymyslela já a jsem na něj náležitě pyšná. Nicméně k akci nedošlo, a radši vám řeknu, že přišla strašlivá bouřka, než že jsme se zalekli štěkajících toulavých psů...
Každopádně mise nevyšla a i poslední den jsme hleděli na ručníkové pole před námi. Tak jsme si v osm hodin ráno dovolili decentně odendat ručníky ze čtyř lehátek a tato lehátka jsme se směle odhodlali použít. Když pak za několik hodin slyšíte vyčítavé "Ale my jsme tu měli ručníky!" nezbyde vám nic jiného než se stoickým klidem odvětit "Ale ty ručníky nic neříkaly...".

Na závěr znovu říkám, že chorvatským úřadům fandím, a vroucně si přeju, aby se tato praxe rozšířila všude na světě, dokud se ručníkáři nechytí za ten svůj přizvednutý nosík!

Já, restaurátor

21. července 2017 v 17:43
Posledních několik dní stále netrávím v Německu, ale na chalupě v Čechách, o které jsem se zmiňovala už minule. Tentokrát jsem si dala za úkol vyčistit staré formičky na cukroví a drátěné kameninové hrnce, které byly několik let ukryty na půdě.
Formičky jsem vydrhla kartáčkem, povařila nadvakrát ve vodě s kypřícím práškem a už jsou připraveny k dekoraci. Ty nejhezčí zarámujeme a zbytek přijde do nějaké pěkné skleněné nádoby.

S hrnci už bylo o dost víc práce, odstranit zpod a okolí drátů desítky let staré sádlo už trvá trochu déle. Ale s pomocí vody, tekutého písku, Solviny, nože, rejžáku a kartáčku na zuby se jakžtakž podařilo a výstavka z hrnců je na světě.

Na půdě nebo ve stodole se dají najít i jiné poklady... tak třeba staré lyže, ošatky, lahve nebo původní vědro či mlýnek...no koukněte sami! Pozn.: fotky z půdy jsou zcela autentické:)

Jedeme dál!

13. června 2017 v 18:03
Dámy a pánové, držte si klobouky, jedeme dál! Jedeme dál! Deutschland volá.

V Německu se nám naskytly tři možnosti. Všechny měly své nesporné výhody. Jednou jsme tak byli rozhodnuti pro oblast Stutgartu se služebním bavorákem, podruhé pro malebné lázeňské městečko, až jsme naši blízkou budoucnost přiklepli zavedené firmě v Erlangenu u Norimberku, pouhé tři hodiny do Prahy!
Martin nastoupil včera, můj přesun závisí na tom, jak rychle se nám podaří najít bydlení. Samozřejmě se psem! :)

Ale jak jsme se vůbec měli doma, v ČR?
V prvé řadě jsme první týdny hodně ouřadovali. Vyřídit tohle, zařídit tamto... Ale mohu říci, že všichni úředníci, s kterými jsem se musela setkat byli neuvěřitelně ochotní a milí!

Chodili jsme po výstavách. Mnoho z Vás možná ví, že Litoměřice mají svou Zahradu Čech. Výstaviště, kde se konají nejrůznější akce. My jsme tak navštívili jeden víkend Autosalon a další víkend Mezinárodní výstavu psů. Přispěli jsme do kasičky útulku z Ústí nad Labem a pozdravili se s pejsky, kteří se na místě nabízeli k adopci. Byli dokonalí, všichni.

Hodně času jsme strávili ve vesnici u Libochovic. Mnoho let jsem tam jezdila s rodinou do pár set let starého domečku bez koupelny, s kadibudkou na konci dvora. Během těch mnoho let však táta měnil hospodářské stavení naproti v plnohodnotný dům. Už pár let na chatě tedy relaxujeme o něco moderněji. Ovšem samozřejmě stále bez internetu! :) Ale když se chcete dobře dovolat, nemusíte lézt za komín- jenom pod ořešák, který je velkou dominantou zahrady.
Nedávno rekonstruovali náves, a protože naše stavení stojí přímo u ní, máme to pár kroků od vrat na dětské hřiště, stolní tenis a petangue. Nutno říci, že jako správní soutěživci využíváme pingpong a petangue opravdu hodně!
Další bezvadnou vlastností naší vesnice je řeka. Ohře protéká asi tak minutu a půl chůze od vrat.

Letos jsme konečně ulovili pár turistických vizitek z okolí chaty. Nejdříve jsme vyrazili do vesnice Stradonice, u které se nachází rozhledna Stradonka se slunečními hodinami z kamenů. Vyzkoušela jsem, a jsou funkční :) Popis jednotlivých kopců kolem samozřejmě nechybí. Ze Stradonky můžete dohlédnout až na Krušné hory.


Oldřichův Dub naleznete u Peruci. U tohoto dubu se podle pověsti scházel kníže Oldřich s krásnou selkou Boženu, kterou poté pojal za ženu.
Nedaleko se nachází Boženina studánka, kde Oldřich Boženu poprvé spatřil "perúc prádlo....". Proto obec zřejmě později dostala jméno Peruc.
V Peruci naleznete také zámek, který je nyní v rekonstrukci. Zámeckým parkem však dojdete k Muzeu české vesnice, kde na třech podlažích můžete vidět staré zemědělské stroje, hračky, nádobí či školní třídu.


Z Peruce jsme se vydali na poslední zastávku. Do Panenského Týnce, kde stojí nedostavěný klášterní kostel. Toto místo je známé svou magickou silou, která má údajně odhánět depresivní, přinášet radost ze života a dokonce zlepšovat obranyschopnost organismu.

Tož tak...
sama jsem zvědavá, o čem a odkud bude příští článek!

Goodbye England. Co nám (ne)bude chybět?

24. května 2017 v 19:58 |  Maršálci jdou do světa
Před necelým měsícem jsme nadobro opustili Anglii. Po roce a půl. I přesto, že jsme žili v domečku se zahradou a Martin pracoval pro McLaren a měl tak práci snů. Mnozí se tak možná ptají PROČ.

Delší dobu jsme cítili, že Anglie není tak úplně země našemu srdci blízká, ale chyběl impuls. Do Čech se nám příliš vracet nechtělo. Ještě v únoru jsme byli přesvědčeni, že zůstaneme, ale pak najednou... jedna pozice v Německu odjistila spoušť a spustila lavinu dalších. Vždy jsem zarputile tvrdila, že do Německa NE. V životě jsem se učila 5 jazyků, ale němčinu? Je přece hnusná a nikdy jí potřebovat nebudu. Kdybych tehdá věděla...:D
Za pár měsíců tak budu psát o tom, jak se žije v Německu.
Jako malé rozloučení s Anglií však ještě o tom, co se mi v Anglii líbilo a co nikoli.

Bude nám chybět....
  • Pokud je státní svátek o víkendu, volný den si užijete v pondělí!
  • Antikoncepce je zdarma, stejně jako třeba léky pro osoby postižené onemocněním štítné žlázy.
  • Amazon.co.uk Možnost objednání čehokoli rychle a spolehlivě, stejně jako bezproblémové vrácení.
  • Lidé jsou obecně znatelně milejší, ochotnější a vychovanější.
  • Naprosté minimum psích exkrementů na ulicích či v parcích.
  • I nové auto zaparkujete na ulici, aniž byste se strachovali, že vám ho nějakej závistivej nýmand nebo nevychovanej parchant objede klíčem. Krásných drahých aut je v Anglii asi většina, takže nebudete vyčnívat.
  • Pošta chodí i v sobotu.
  • Minimum paneláků, typickým bydlením je dům.
  • Popelnice na tříděný odpad u každého domu.
  • Mini balení chipsů- nesežerete tak celej velkej balík! :D
  • Moc anglických potravin postrádat nebudu... ale jejich mléko a čedar ano. Mnohem chutnější.
  • Footpaths- přírodní cestičky (zkratky) mezi domy. Nemusíte chodit věčně podél silnice, se psem ideální a pohodové.
  • Ve srovnání s ČR lze mnohem více věcí vyřídit elektronicky, telefonicky nebo alespoň poštou.
  • Home delivery neboli doručení potravin až do domu. Mnohem častější a spolehlivější, než v ČR.
  • A co si budem povídat, anglické platy mají něco do sebe :)
Nebude nám chybět...
  • Libra, která s Brexitem citelně oslabila... dost na prd, když si těžce vydřené peníze chcete směnit za koruny.
  • Zdravotnictví obecně. Nemožnost jít přímo ke specialistovi, třeba takový gynekolog neexistuje. K obvodnímu lékaři se člověk musí objednat a někde jsou čekací lhůty takové, že se problém vyřeší sám. Buď se uzdravíte nebo umřete :D
  • Autobusová doprava. Nespolehlivá a ještě k tomu drahá.
  • Bez auta jako bys nebyl.
  • Pepřový sprej, obušek, paralyzér...vše protizákonné!
  • Domy často z papundeklu a problémy s vlhkostí. V interiéru nepraktická okna, která buď nelze otevřít vůbec nebo jen směrem ven a nelze je tak pořádně umýt zvenčí. Dále hodně koberců, které se mně osobně zdají často nepraktické.
  • Počasí.
  • Minimum odpadkových košů- jako pejskař toto vnímáte citelně.
  • Lesy a pole jsou velmi často oplocené (soukromý majetek) - málo možností k procházkám přírodou tak, jak známe z ČR.
  • Bydlení v pronájmu není úplně procházka růžovou zahradou. Ve srovnání s ČR jsme mnohem hůře jsme něco našli, veškeré papírování bylo mnohem složitější (a dražší), stejně jako opouštění a předávání bytu.
  • Kohoutkové baterie. Typické anglické umyvadlo má dva kohoutky- jeden na vodu studenou a druhý na horkou... asi si dovedete sami představit, jak praktické to je. Zlatý pákovky.
  • Je to daleko autem!
  • A nakonec typický rys Angličanů, na který jsem si opravdu nedokázala zvyknout. Každých deset minut odpovídat na to, jak se mám, jestli jsem v pohodě....
A teď už vážně uzavírám anglickou kapitolu.... :)

Stěhování číslo 8.5 v obrazech

9. května 2017 v 11:28 |  Maršálci jdou do světa
V úterý 25. dubna dorazila do malého městečka Ottershaw vzácná návštěva, balící a stěhovací výpomoc a psychická podpora při letu v jednom. Kdo by snad neuhádl, na fotografiiích je zobrazena mamka (moje) a mamka (Martinova).


Den před odletem, v sobotu, jsme navštívili Londýn. Prošli jsme přímo pod kolem London Eye přes Westminsterský most k Big Benu a Westminster Abbey. Přes střídání horských stráží a Trafalgar Square k Buckinghamskému paláci.


V St. James park, který se nachází u paláce jsme se kochali květenou.


Nakonec samozřejmě nesměl chybět slavný Tower Bridge.
Londýn jsem navštívila podruhé. Poprvé to bylo před rokem, na kole a v neděli. Tehdy bylo nádherně a aut minimum. Mamky byly letos poprvé a dojmy byly velmi rozpačité... auta, auta, auta.


V neděli 30.dubna odpoledne přijela červená dodávka s přívěsem. Ta samá dodávka, která nás do Anglie přistěhovala. Tenkrát všechno a všechny. Letos jsme naložili jen náklad a Ketynku... věděla jsem, že Ketynka je dokonalá, pro nás stvořená salámistka a tak jsem byla asi nejvíc v klidu. Ale máma.... nechápu, jak někteří lidé mohou svého psa odložit do klece a odejít napořád... když existují tací, kteří cizího psa nedokáží odložit ani na 16 hodin. Co vám budu povídat, obrečela to.
Já a mamky jsme ještě ten samý den, jen o pár hodin později, odletěly z letiště Gatwick. Martin zůstal ještě týden, chodil stále do práce. Stejně by letět nemohl, 30.dubna přeci létají jenom čarodějnice!


Na přistávací dráhu pražského letiště jsme dosedly po půl jedné ranní. Nocleh nám poskytla má kamarádka Anička.(Musím říct, že se opravdu hodí mít kamarádky každou na jiném konci Prahy:D ) Trochu vyspat a na půl devátou už jsme taxíkem dorazily na místo, kde už čekala dodávka i taťkové s auty a vozejkem. Ketynka vyskočila jakoby se nechumelilo a vysloužila si nálepku jednoho z nejhodnějších převážených psů vůbec.

Protože momentálně jsme tak trochu bezdomovci, věci se složily na chatě a v pokojíčku v Litoměřicích, kde dočasně budeme nejspíše převážně přebývat. Proto stěhování 8 a půl... Kde bude 9?? Německo nebo Praha?? Teď babo raď....

Zvedáme kotvy!

23. dubna 2017 v 17:35 |  Maršálci jdou do světa
Ta Padesátka... dokopala k článku nejdříve Klávesnici... a teď mě! Zvláštní sílu má tato žena! :D

Přitom se dalo o čem psát, ale nebyla chuť, síla ani čas.
Kde bych začala... že už zase rozprodávám majetek, protože se budeme stěhovat!! Ne, není to opožděný apríl!

Je to tak. Nad naší zahradou ční jeden strom. Což o to, krásný strom s červenými bobulkami (babička říká, že je to kalina), na který se dobře dívá... ale jinak je to úplně debi*ní strom (Promiň, kalino). Za prvé zastiňuje celou zahradu a slunko se tak dostane jen na určitou část- na tu vydlážděnou. Za druhé ty červené bobulky jsou všude. Za třetí na té kalině vysedávají kočky, které nám pak hopsají od sousedů na zahradu a vyprazdňují se... a protože úklid po kočkách nikdo neřeší, snaží se ho řešit Ketynice prasnice. A za čtvrté, na kalině vysedává milion a jeden holub, které krmí soused... a holubi co?? Holubi se taky vyprazdňují. Co vyprazdňují, oni se*ou, a se*ou o stošest. A kam? No přece na naší zahradu. Pověsit prádlo nebo se usadit na židli do stínu kaliny je tak přinejmenším riskantní. Jak jsme zjistili, riskantní je už i zaparkovat u nás před barákem auto. Automobil včerejší návštěvy schytal dva přímé zásahy, na každou stranu jeden.
S kalinou dál žít nemůžeme (a nezachrání to ani ten krásně vonící jasmín na druhé straně zahrady), a tak jsme se rozhodli přestěhovat!
No dobře, tak teď už kecám, nestěhujeme se kvůli stromu, ale chybět nám rozhodně nebude!

Poslední měsíc tedy znovu obchoduji s movitostmi.
První šla postel. Slečna se ptala, jestli neprodávám i naše matrace...ne neprodávám. Kdybych jí řekla, že stály asi pětkrát tolik, co teď ta postel, asi by mi nevěřila. Jo, naše matračky, na ty si jednou budem nechávat zhotovit i rakve na míru! (No jo, blbej humor, ale představa vtipná, no uznejte.)
Policový díl putoval ke Slovence, zdravotní sestře žijící zde už 12 let.
Pro zrcadlo si přijela blondýna v nablýskaném sportovním Mercedesu...tak, že bych hádala to zrcadlo, ale ne second hand.
Všechny stolní hry si odvezl milý postarší Angličan, prý potřebuje zabavit děti.
Pro sekačku dojel pán, kterému jeho sekačka zrovna vypověděla službu.
Pro sedačku, konferenční stolek a židle si přijel Moldavan. Už při mailové komunikaci se tázal na slevu. Dostal ji, zbavit se tří věcí najednou bylo fajn i pro mě. Komunikace s ním byla dosti odlišná, než komunikace a Angličany. Chybělo please nebo thank you. Když změnil dommluvený čas přijezdu, neptal se, prostě to oznámil (žádné "mohl bych přijet v..." ale prostě "přijedu v..." a basta). Nakonec si s kumpánem naložil věci do dodávky a ještě zkoušel "50, že jo..". Ale to zkoušel špatně. "Naval 55 a padej." No dobře, takhle přesně jsem to neřekla, přeci jen to byl Moldavan s kumpánem, že jo.
Můj psací stůl měl zájemce dneska. Hádám Pakistán. Přijeli a zase odjeli, bez stolu. Paní se zdál moc velký. Jasně, proč se ptát na rozměry předem. Ihned znovu inzeruji. Naštěstí do dvou hodin přijíždí pán až z Londýna. Také s dodávkou a kumpánem- osmiletou dcerkou, pro kterou je stůl určen. Prodáno.
Večer prodávám matraci pro hosty a zítra kolobrndu. Kolobrnda poputuje k mé kolegyni z restaurace, jednadvacetileté Jennnifer, která žije s rodiči, má dvě práce a chodí do nich pěšky. Z mojí koloběžky byla tehdy úplně nadšená, a stejně nadšeně teď souhlasila s jejím odkoupením.
Jen to umělecké dílo, stůl s dírou v každém rohu nikdo nechce...

Na řadu přišlo také loučení. Paní Julie nejdříve přijela ještě k březnu k nám, mimojiné Martinovi dopřála nový, kratší sestřih. Minulý týden jsme dorazili my k ní a poprvé vyzkoušeli skutečně anglické barbeque, tedy grilování.

Včerejší návštěvou s pokakaným autem nebyl nikdo jiný, než Jitka a Mike. Shledání po roce. Dostala jsem nádhernou kytici tulipánů a Jitce pro změnu darovala mou orchidej... stěhovat jí nemůžu a co vám budu povídat... ač jsem dělala co mohla, nebyla u mě šťastná. Improvizovaně jsme seděli v obýváku na matraci a zahradních židlích, zahráli si Uno i Buzzův kvíz a užili si spoustu legrace :)


No...možná si říkáte, že to nejdůležitější jsem Vám neřekla... kam se budeme stěhovat.
Tož to já Vám říct nemohu, protože to vlastně ještě tak ouplně nevím... se ještě uvidí :D
Proč a kam Vám tedy povím později...
Každopádně ale... pokud v květnu uvidíte v Praze nebo v Litoměřicích někoho, kdo mi je strašně podobný... tak to budu s největší pravděpodobností já :D

Psí život v Anglii

22. března 2017 v 19:00 |  Psí život
Nejeden český pejskař už jistě přemýšlel, jestli někde za hranicemi náhodou neroste psům tráva zelenější.
Co třeba v Anglii?

Poplatky
Místní poplatek ze psů. V ČR jedna z pejskaři nejvíce diskutovaných záležitostí. Někdo platí poctivě, někdo nepoctivě píše psa na babičku na vesnici, kde je poplatek menší, někdo ho neplatí vůbec.
V Anglii ho neplatíte vůbec, ovšem nedopouštíte se tak žádného přestupku. V Anglii totiž žádný takový poplatek neexistuje- byl zrušen už v roce 1987, jelikož ho většina lidí stejně neplatila…


Čipování
Zatímco v Čechách je čipování (nebo tetování) povinné pouze v některých městech, v celé Anglii je čip od dubna roku 2016 povinností danou ze zákona, stejně tak jako jeho registrace v databázi. Logicky je tak čip i jednou z podmínek, které musí být splněny už při vstupu do země. Bez čipu cesta do Anglie zkrátka nevede.
Pokud se zjistí, že pes čipován není, vystavuje se majitel pokutě ve výši 500 liber, pokud do 21 dnů psa dodatečně neočipuje. Vašeho psa můžete nechat očipovat nejen u veterináře, ale dokonce i v některých psích salonech nebo zverimexu, přičemž cena čipu se pohybuje v rozmezí 10 až 20 liber.
Zajímavostí je, že povinností je i mít psa označeného známkou s vyrytou adresou. Pokud pes známku nemá, vystavujete se jeho majitel pokutě až 5 000 liber!


Pes v MHD
Oproti ČR, kde vás pravidelné cestování hromadnou dopravou se psem vyjde poměrně draho, psi v Anglii jezdí zdarma. Autobusem, vlakem i metrem. Ovšem je třeba si říci, že samotné anglické "člověčí" jízdenky jsou několikanásobně dražší, než ty české.


Zakázaná plemena
V České republice žádný z návrhů omezující chov tzv. "bojových plemen" neprošel a tak občan ČR může vlastnit jakékoli plemeno se mu zamane.
Ve Anglii je tomu ovšem jinak. Je totiž v rozporu se zákonem vlastnit určité typy psů, kterými jsou: pitbulteriér, tosa inu, brazilská fila a argentinská doga. Jde skutečně o typ, nikoli přímo o rasu, jelikož o tom, jestli je pes zakázaný rozhoduje hlavně jeho vzhled. Z logiky věci jsou tak zakázáni i kříženci výše zmíněných plemen.
Pokud máte psa, jehož vlastnictví je zakázáno, váš pes může být zabaven i přesto, že nic nezpůsobil. V případě, že je pes na veřejném místě, k jeho zabavení nepotřebuje policie ani povolení soudu. Poté bude rozhodnuto, o jaký typ psa se jedná a zda je nebezpečný veřejnosti. Pes pak bude buď propuštěn nebo držen v chovatelské stanici dokud nerozhodne soud. Do rozhodnutí soudu nemáte povolení svého psa navštěvovat. U soudu je pak důkazní břemeno na vašich bedrech, vy musíte prokázat, že váš pes není zakázaný. Pokud to prokážete, pes vám bude navrácen. Pokud nikoli, budete souzen za trestný čin, za nějž můžete dostat pokutu v neomezené výši nebo si jít sednout až na 6 měsíců do vězení. Případně obojí a a jako bonus bude Váš pes utracen.
V případě, že pes je shledán zakázaným, ne však nebezpečným veřejnosti, může soud udělit výjimku, která platí po celý život psa. Váš pes pak ale musí být: kastrovaný, čipovaný, na vodítku a s náhubkem kdykoli je na veřejném místě.


Ztracený pes
Co dělat, když najdete psa bez pána a jakékoli identifikační známky? V ČR zavoláte městskou policii nebo třeba dojdete na nejbližší veterinu, kde se pokusí načíst čip.
V Anglii však existuje osoba, které se říká "Dog Warden", tedy jakýsi "Psí Správce", jenž má na starosti psí problematiku obecně. Každá městská část má svého psího správce, na kterého se můžete obrátit právě v případě nálezu toulavého psa nebo například i v případě obtěžujícího psího štěkotu ze sousedství.


Čistota prostranství
Psí výkaly všude. Znak české země. Lehnout si do trávy, aniž byste předtím místo pečlivě rekognoskovali, je velice, velice riskantní. A to i přesto, že leckde jsou instalovány pytlíky na exrementy a když ne ty, tak odpadkové koše jsou všude a vzít si do kapsy pytlík od rohlíků je to nejmenší...
V Anglii koše s přidělanými sáčky nevedou. Nevedou skoro ani ty odpadkové koše, jejichž hustota na km2 se přibližuje hustotě obyvatel Grónska. Statisticky má Anglie dokonce mnohem víc psů, než ČR, a to i vzhledem k rozloze!
Přesto všude, kde jsem měla doposud možnost v Anglii bydlet (a že jsme se stěhovali čtyřikrát), bylo ve srovnání s ČR opravdu čisto.
Anglie má od roku 1996 povinnost uklízet si na určitých místech po svém psu přímo legislativně zakotvenou v "Dogs (Fouling of land) Act", tedy v nařízení o znečišťování psími výkaly. Dohled nad touto oblastí má opět již zmiňovaný psí správce (Dog Warden), kterému můžete nahlásit jak určitou zněčištěnou oblast, tak konkrétní osobu, která si po svém psu neuklidila.
K nahlášení můžete použít i online formulář. Pokud osobu znáte a poskytnete své svědecké prohlášení, osobě bude udělena pokuta (nejčastěji 50-100liber). Pokud osobu neznáte, psí správce se pokusí na základě vámi dodaných informací (vzhled, kdy a kde venčí...) přistihnout osobu při činu. Stejně postupuje i při nahlášení osoby, kterou neznáte. Vedle toho se Anglie může chlubit jedním z nejlepších kamerových systémů na světě...
Pokud hříšník pokutu do dvou týdnů nezaplatí nebo bude znovu lapen v budoucnu, bude stíhán. Psí znečišťování je trestný čin a přináší sebou další pokutu až do výše 1000 liber.
Ale protože i v ČR vám hrozí pokuta, zakopaný pes bude ale podle mě úplně v něčem jiném. Prostě a jednoduše v lidech.


Osobnost pejskařů
Jako majitelka ne zcela bezproblémové fenečky co se týče cizích psů jsem se v Čechách dostala do několika nepříjemných i nebezpečných situací. Občas jsem si vyslechla i nadávky a to jen a pouze kvůli tomu, že jsem slušně žádala o odvolání nevychovaného psa bez vodítka vzdáleného od pána na sto honů. Z venčení už nebyla příjemná zábava, ale spíše "snad zas nepotkám nějakýho vola…" s pepřákem a kamerou v kapse.
Již rok a půl žijeme v Anglii…a již rok a půl nás nikdo nenapadl. Ani pes, ani člověk (ano, i to se nám v ČR stalo). Pokud se mi situace nelíbí a požádám o odvolání volně pobíhajícího psa, nedostane se mi odpovědi "Ale on je hodný." ani "Jdi do pr*ele, ty k*ávo blbá", nýbrž je pes okamžitě odvolán, leckdy ještě s omluvou.
Angličtí pejskaři se mi zdají vychovanější, slušnější, respektující druhé.


Pes mimo majitelovu kontrolu
Z výše popsaného lze vyčíst, že mnoho českých pejskařů si z venčení hlavu nedělá a psovi dává absolutní volnost. Bohužel nad nezodpovědným pejskařem nevisí ani nějaká větší hrozba, které by se snad mohl zaleknout.
Podle anglických pravidel by možná spousta českých pejskařů dávno seděla.
Pokud je váš pes v Anglii nebezpečně mimo kontrolu (Což znamená, že nejen někoho zraní, ale postačuje, že se někdo bojí, že by ho mohl zranit! Soud navíc může rozhodnout, že je to i pes, který zranil zvíře nebo si majitel zvířete myslí, že by mohl být zraněn při pokusu zastavit útok na jeho zvíře), můžete dostat pokutu v neomezené výši, sednout si do chládku na 6 měsíců, nebo rovnou obojí. Váš pes může být uspán a jakékoli další vlastnictví psa do budoucna vám může být zakázáno.


Rekordní výhra

8. března 2017 v 13:20 |  Maršálci jdou do světa
Je to tam! Vyhráli jsme, vyhráli! Nejvyšší výhra v historii. V naší historii! V naší Maršálkovic historii! Rovných 30 liber!

U nás v rodině se vždycky vsázelo. Táta vsázel. Vytrvale jednou za čas Sportku. Vytrvalost se mu vyplatila, co vím, tak jednou skutečně vyhrál padesát tisíc. Ale to už je let. Vzhledem k tomu, že naši stále jezdí ve dvacetileté Felicii, mám za to, že znovu už se nepoštěstilo.
Vánoce mají své tradice. U nás byly takovou tradicí stírací losy. Každý člen domácnosti, i ten psí, našel pod stromečkem los se svým znamením.
Někde tam mohla má malá vášeň pro sázení a stírací losy zakořenit....

S Martinem jsme se jeden čas rozhodli, že budeme pravidelně vsázet Sportku. Nejdřív častěji jeden sloupeček s našimi šťastnými čísly. Bohatství nám ovšem nepřinesla, změnili jsme tedy taktiku. Mnohem méně častěji vsadíme plný tiket. Sami si domyslíte, že jako milionářka bych asi nechodila umývat nádobí. Naše rekordní výhra byla kolem dvou set korun, přičemž kolem stovky stál tiket.

V Anglii Sportku sázet neumím, koupit si los je mnohem jednodušší. A navíc si mohu koupit společně s objednávkou potravin z Tesca. Tak ho tam občas lupnu. Ta chvíle napětí a naděje, než odkryju všechna políčka...mě prostě baví :D Přiznám se, že když jsem si koupila svůj první za 3 libry, hned jsem vyhrála 5, to mě nabudilo ještě víc! Jak se ovšem později ukázalo, tak všechny losy opravdu výherní nebyly, ale já vytrvám k rekordní výhře!

Když si objednáte dovážku zboží do domu, stane se, že občas něco nemají a přiloží místo toho jiný obdobný výrobek, který samozřejmě můžete ihned řidiči vrátit. Dnes mi obyčejný květák nahradili bio květákem a los v hodnotě dvou liber nahradili losem v ceně tří liber! A ještě že tak! Po setření první části s výhrou 5 liber si říkám, že to je konečná. Při stírání druhé však nevěřím vlastním očí- výhra, výhra, výhra, výhra a ještě jednou výhra! Dalších 5x5 liber! Neuvěřitelné, čistý zisk 28 liber! Já vím, že to moc není, pořád budu mýt nádobí a pořád budu jezdit na koloběžce, ale ta radost, ta radost! :D

Sázíte? Kupujete stírací losy nebo jinak soutěžíte?
Co nejhodnotnějšího nebo nejzajímavějšího jste vyhráli?

Smoothie nás baví!

6. března 2017 v 15:04 |  Mimo mísu
Určitě to znáte. Existují věci, které víte, že byste měli, ale neděláte je. A přesně takhle jsem to měla s pitným režimem a přísunem ovoce a zeleniny. Moje tělo je mrška jedna nevychovaná, které si o vodu prostě neřekne a požívání zeleniny a ovoce jako takové je pro něj vopruz, než se to oloupe a vůbec, tamhle jádřinec, tamhle ta nedobrá dužina... je to mrška nejen nevychovaná, ale taky trošku líná a rozmazlená, co si budem povídat. A tak byly časy, kdy jsem vypila třeba jen dva doušky na zapití prášku a snědla ty dvě broskvový kostičky v jogurtu. Ale těmhle časům už odzvonilo! Za poslední půlrok jsem snědla tolik ovoce a mrkve, jako za posledních několik let. A co že způsobilo ten zásadní převrat?

Můj manžel je softwarový inženýr a tak se nesmím divit, že jde s dobou. Občas se mu pozdává, že nám rozhodně doma chybí to, tohle a tamto. Vzpomeňte třeba na vystřelovač míčků (Zde se výjimečně vlk nažral a koza zůstala celá- vstřelovač dostřílel a vrátili nám peníze.) Ovšem nevyhýbá se ani oddělení domácích spotřebičů. To takhle v létě přišel, že potřebujeme mixér na smoothie. Nejdříve jsem vzdorovala, přišlo mi to jako blbost a už jsem smoothiovač viděla po dvou týdnech stát netknutě v koutě. Ale nakonec co, proti vystřelovači byl za babku, tak ať si to koupí. První týdny byl smoothiovač z mé strany netknutý, mám nějakou hrdost, ne?! Když jsem s ním ale jednou zůstala sama doma, zvědavost zvítězila. Oloupala jsem jablka, mrkev, přidala banán a kiwi, zalila vodou a umixovala si své první smoothie. Nejen, že mě to bavilo, ono to vůbec nebylo chuťově špatné! A od té doby jsme mixovali a mixovali, dokud jsme neumřeli...nééé, dokud neumřel mixovač :-D I tento přístroj se porouchal a vrátili nám peníze. Jenže my už si život bez něj neuměli představit a tak jsme hledali náhradníka.

První smoothiovač byl tak trochu chcípáček s výkonem pouze 300W. Za nějakých 20 liber. Jablka jsem loupala, pomeranče jsem se snažila zbavit i bílé slupky. Nebylo to špatné, ale třeba mrkev se na miniatomy nerozbila. Navíc plastové lahve musel navrhovat chlap, protože věřím, že ženská, která je pak stejně bude mejt, by to neudělala. Díky jejich zúženému tvaru se nedali pořádně vymýt a za čas se tak utvořila i plíseň. Protože donutit chlapa, aby si to po sobě oplachoval hned je prostě u nás bez šance, naprosto.
A tak jsem vlastně měla i trochu radost, že musel na reklamaci a mohli jsme se poohlídnout po lepším. Požadavky: Větší výkon a široké lahve! Po přečtení recenzí jsem vybrala smoothiovač o výkonu 1000W. Za 35 liber. A rozhodně všem doporučuji si trochu připlatit, protože ten rozdíl za to stojí. 1000W už je peknej fičák, smoothie je opravdu jemné, leckdy až do pěny. Jablka již neloupu, "to bílý" u pomeranče taky neřeším (jestli to má nějakej název, tak mi ho řekněte :-D).

Přede všemi zde přiznávám, že Martinem navrhovaná koupě spotřebiče pro výrobu smoothie, byla skvělý nápad a šla bych do toho znovu. Howgh.

Škoda lásky

1. března 2017 v 13:41 |  Maršálci jdou do světa
Dnes opět z kategorie (tý)deníček. Věřte, že bych radši, aby byl můj život (týden) tak nudný, abych neměla o čem povídat. Ale to by mi tehdá nesměla do cesty vkročit ta malá nenažraná čůza.

No nic, vezměme to popořadě, protože hlavní část příběhu pustila kořeny již v pátek, tedy v den mých narozenin.
Letos jsem byla překvapivě hojně obdarována. Dorazil balíček z Čech od kamarádky a v práci jsem ke klasickým blahopřáním od všech dostala od mých dvou kolegyň orchidej! Já! Já, které pojde i kaktus. Tak vlastně nevím, jestli v mých očích bylo vidět zděšení nebo radost. Ale pak jsem si uvědomila, že mám přeci kontakty! Vedle babičky zahradnice i blogerku, která má orchidej přímo v názvu! Nechala jsem si tedy poradit i od naší Simči, alias Beallary :-)

Martin přišel z práce včas, aby se mnou mohl jít do mé práce. Tentokrát nikoli umývat nádobí, nýbrž pořádně se nadlábnout.
Protože podnik je dog friendly, šli jsme všichni tři. Ketynka dostala protekčně dvě mističky uzené šunky a opět bezchybně ukázala význam slovního spojení "udav se". Kdyby nebyla tlustá, tak si stoprocentně musí všichni myslet, že jí nedáváme nažrat.
Ovšem vedle společné večeře v restauraci jsem překvapivě byla obdarována ještě dalšími dary. Dvěma kusy Kinder Joy (jsme ještě tak úplně nedospěli, no) a krásným velikým čokoládovým srdcem s nápisem "Z lásky". Veliké překvapení a veliká radost. Srdce jsem si schovala do dárkové tašky, nechala na stole a moc jsem se těšila, až ho ochutnám. Nestihla jsem to.
Ještě teď je mi ouzko, když se na fotografii dívám a uvědomím si, že už není mezi námi...

V pondělí jsem se na druhý pokus vydala do Wokingu do banky, změnit adresu bydliště. PIN už mám totiž nový, a ten si fakt pamatuju, poslali mi takový, který bych si sama navolilaSmějící se Ještě pár nutností a už jsem seděla v autobuse domů. Výjimečně jsem tak dorazila už po dvou hodinách. Naštěstí.

Má představa klidného odpočinkového odpoledne se rozplynula ve vteřině, ve které jsem vstoupila do pracovny. A do p*dele! S posledním špetkou naděje jsem se rozhlížela po pracovně, jestli někde neleží mé čokoládové srdce... že by si ho třeba madam rozbalila, okoštovala a nezachutnalo. Jediné, co tam leželo, byl prázdný obal.
Rychle vyhledat složení. Do p*dele, to musel kupovat takovou kvalitní čokoládu! Takže holka sorry jako, ale to v(yzv)rátíš!
Před dvěma lety už jsme zvracení vyvolávali, a tak vím, že u nás funguje slaná voda. Namíchat roztok a jdeme na to! V kuchyni sice potopa, pacient dostatečně nespolupracoval, ale účinek se dostavil. Celkem čtyři várky slaného čokoládového roztoku zrcadlově rozprostřené po zahradě- holka je puntičkářka!
Zbytek dne se odehrával ve stylu pozorování příznaků, co kdyby. ("Hele, je hyperaktivní! Ne není, takhle si chce hrát každý večer..." ," Hele, zrychleně dýchá! Ne, je jí jenom vedro, protože je pod peřinou, jako vždycky...")

Ač věřím, že to většina lidí ví, tak kdyby se snad někdo ptal, proč jsem chudáčkovi tu čokoládu nenechala a trápila jí zvracením... čokoláda je pro psy toxická! Samozřejmě záleží na jejím složení, na velikosti psa i snězené čokolády. Pokud by ono srdce bylo například z hořké čokolády, s modlitbami bych Ketynku okamžitě dopravila k veterináři.

A tak přišlo nazmar jedno srdce " Z lásky." Škoda. Škoda lásky. Doslova.


A jestli si myslíte, že té smůly už bylo dost, tak nebylo! Včera, v úterý, jsem se pěšky vydala do vedlejší obce do jednoho konkrétního obchodu, do galanterie, jediné široko daleko. Po třech kilometrech, tři minuty před dvanáctou, dorazím k obchodu, který je sice zavřený, ovšem má na dveřích ceduli s otevírací dobou: Pondělí, úterý a sobota. Od devíti do pěti. Ach, mám radost, že jsem se zrovna trefila v to úterý, to má prodavačka určitě přestávku na oběd, přijdu později. Tak nevím, asi žiju v jiném časoprotoru, jelikož i po půl jedné byl krám zavřený! Protože jsem do krámu opravdu moc chtěla, odhodlala jsem se tam i zatelefonovat! Ale nikdo to nezvedal. Ptala jsem se i ve vedlejším obchodě a sám pán se divil a povídal, že přestávku na oběd nemají a když něco, vždy vyvěsí ceduli. Jasně, proč ne! Klidně přijdu příště, velice ráda chodím na sedmikilometrové zdravotní procházky podél hlavní silnice!

Tak Vám ani nevím, jestli dneska vycházet s Ketynkou z domu, včera jsem četla, že nám tu už vylézaj zmije a jsou ještě nějaký zpomalený, že se nestihnou odplazit! Nerozhodný

Letos medovník

21. února 2017 v 18:04 |  Maršálci jdou do světa
Za pár dnů budu zase o rok starší, věřili byste tomu?! A to neříkám proto, abyste mi přáli, z Facebooku jsem si nedávno dokonce smazala datum narození, to bude letos ticho po pěšině :D

Jedna z velkých nevýhod dospělosti je ta, že musíte pracovat a z toho se odvíjí další nevýhoda, že oproti dětství, kdy jste dorty dostávali darem, se teď předpokládá, že nějakou tu dobrotu přinesete právě do práce. Nebo se to možná nepředpokládá, ale já předpokládám, že u mě to každý přepokládá, protože já blbka vždycky mezi řečí vykecám, že tak trochu nejsem úplně marná v pečení.

Včera jsem si naťukala pravidelnou týdenní objednávku potravin a přihodila ingredience na medovník. Ještě večer jsem se zděsila, že jsem zapomněla naťukat, aby v případě, že něco nebude na skladě, přihodili obdobný výrobek. Fakt se mi nechtělo ještě do krámu. Dnes dopoledne nákup přivezli. Naštěstí nebyl na skladě jenom polskej chleba a ten do medovníku nepřidávám. Vše probíhalo v poklidu, dokud nepřišel na řadu pečící papír. Mylně jsem se totiž domnívala, že mi postačí nepřilnavá pečící folie. Háček byl v tom, že folie byla nepřilnavá až příliš a rozetřít na ni medovníkové těsto nešlo ani po několika výhružkách.

Víte, já jestli něco nesnáším, tak když peču, něco nemám a musím pro to skočit do obchodu. Strašně se mi nechce, jsem v domácím módu. Ale nebylo zbytí a do toho krámu jsem nakonec stejně musela. Abych to měla rychle za sebou, v rychlosti jsem na sebe hodila mikinu, šusťáky, kecky a rozhodla jsem se, že poběžím! Po prvních pěti metrech jsem si uvědomila, že jsem něco zapomněla! Ne, klíče to nebyly, díkybohu! Víte, můj domácí mód vypadá asi takto: tepláky na sebe, vlasy nahoru, podprdu dolu... Nedoběhla jsem ani za zatáčku, určitě za to mohlo to nezpevněné prsní svalstvo.

U nás v obci jsou dva obchody. Jeden jsem nedávno zavrhla, protože měli o rovných 39 pencí dražší mléko, než o konkurence! Nyní se hluboce omlouvám, čert vem mlíko, hlavně, že měli pečící papír. Ten totiž u konkurence, kam jsem si to nakráčela napoprvé, neměli vůbec! Alespoň, že jsou ty obchody asi tak 30 metrů od sebe. Stírací losy mají ale všude a jako takovému malému gamblerovi mi přišlo, že teď je ten moment... teď mi vesmír naznačuje, že vyhraju.... že vyhraju prd, zas nic :(

Medovník se mi nakonec podařilo sestrojit, ovšem poprvé se mi stalo, že jsem měla nedostatek krému (nebo přebytek těsta?)! A tak má o jednu vrstvu méně... ale nebojím se, že by přišla nazmar.

Vypadá trošku jinak, než když jsem ho dělávala v Čechách, tak doufejme, že mi neudělá v pátek ostudu.

Den blbec aneb jsem to ale pitomá

13. února 2017 v 19:47 |  Maršálci jdou do světa
Den je krásný, říkám si dopoledne.
Den je totálně na hov*o, říkám si odpoledne.
Omlouvám se za vulgarismy, nicméně Anglie mě dělá sprostší. A začínám si myslet, že i čím dál blbější.

10:00 Den je krásný. Slunce svítí, obloha vymetená, neprší, nemrzne- co víc si takhle při únoru přát. Beru Ketynku a vydávám se k restauraci, kde pracuji. Mám volno, ale s bývalou šéfkuchařkou Androu jsme domluveny na společné venčení našich psů a jako startovní bod byla zvolena právě restaurace. Den je krásný. Paničky si rozumějí, psíci si rozumějí. Ketynka si dokonce vybírá svou hravou chvilku, která na ní přichází odhadem jednou za rok.

Po hodině a půl se vracíme domů a já mám v plánu jet ve 12:13 do Wokingu. Musím si konečně změnit adresu v bance. Jenže, co já mám v plánu, to je dneska vesmíru úplně, ale úplně u prde*e.
Dorážím na zastávku. Na náhradní zastávku, přímá silnice do Wokingu je rozkopaná. Přijíždí autobus. Číslo sedí, svítí mu Woking. Sice jede po druhé straně a na druhou stranu, ale přesto mávám. Nic. Nic, nic, nic, projíždí kolem mě a já se považuji za blbku. Po půl hodině to vzdávám a jdu domů. Na druhý pokus o další půlhodinu později si zkušeně stoupnu na křižovatku, abych viděla na obě zastávky. Na tu, na které už jsem stála, přijíždí autobus. A ze správné strany. Vítězoslavně ho dobíhám a se šťastným úsměvem si chci koupit zpáteční do Wokingu. Ani hov*o. "Já nejedu do Wokingu, já jedu do Staines". Již bez úsměvu (výraz v obličeji koreluje s výrazy padajícími z mých úst) se vracím na původní zastávku. Přijíždí autobus. "Zpáteční do Wokingu?" Ano, ptám se už nejistě otázkou. "5liber." Uuuufffff, oddechnu si a posadím se v autobuse dozadu. Řidič jede po silnici, která má být uzavřená. Asi se chce ujistit, jelikož dojíždí k zátarasu, otáčí autobus a jedeme zpátky. Jedeme někam a nevím kam. Že to nevím já, mě nijak neznepokojuje, ale když už se lidé začínají ptát jeden druhého, jestli jedeme do Wokingu a se slovy "Co to do prdele dělá?" se jeden z nich zvedá a kráčí k řidiči, už sestrojuji teorie o únosu autobusu a kdybych měla kredit, píšu smsku na rozloučenou. Dojeli jsme někam. Někam ma úplně jinou zastávku, než normálně a jenom díky díky, že mám ten chytrej mobil a mapy fungujou ofline.
Kapitola autobus mi zase sežrala skoro dvě hodiny života. Až by z toho člověk začal řídit.

Říkám si dobrý, už to bude jenom lepší. Nebude, Martinko, nebude.
Hned jako první si to štráduju do banky. S úsměvem žádám o změnu domovské adresy. Mám takovou radost, že stačí jen strčit kartu do terminálu. Strkám tedy kartu do toho terminálu. V tom mi úsměv ztuhne. "Kur*a, co já mám za PIN??!!" Omluvám se paní na přepážce, a snažím si vzpomenout. Ani ťuk. Abych trapně nezdržovala na přepážce, beru si kartu a odcházím k bankovnímu automatu. První pokus: "Zadali jste špatný PIN, zkuste to znovu". Druhý pokus:"Zadali jste špatný PIN, zkuste to znovu". Drž hubu!
Beru si kartu, abych si jí nezablokovala a jako hromada neštěstí opouštím banku. Naštěstí mám dostatek peněz v hotovosti. Ještě aby ne, když jsem kvůli nim zapomněla PIN! V práci vyplácí na ruku a já tak PIN od té doby nepoužila.
Ale mám ještě třetí pokus, určitě si během nakupování vzpomenu.

Jako první jdu očíhnout místní polský obchod. Maličký, ale lepší než drátem do vokna. S Goralkami se mi zase vrací úsměv do tváře.
Ve Sport Directu ho zase ztrácím, když se mi ze skladu vždy vrací se slovy "Tyto boty máme největší 39." Musím vypadat jako by se mi právě zhroutil svět, jelikož se najednou vrací ze skladu s krabicí. S krabicí s velkýma botama! S botama, kterýma jsem si vybrala. Prej je někdo dal na špatný místo. Protože situace, kdy si vyberu boty a oni je mají v mé velikosti se stává zhruba jednou za rok, ten přestupný, beru je.
Jen tak ze stereotypu ještě vlejzám do Poundlandu a můj nákup vlastně vypovídá o mé náladě. Potřebuji si obalit nervy. Protože jestli si nevzpomenu na ten PIN....

Jak to kurňa bylo. 4 čísla. Asi vím jaký, ale nevím v jakým pořadí. Jo takhle. ADBC. Jo, takhle to určitě bylo...nebo ne? Ne, ADCB. Jo, jdu do banky. Mladého pána na přepážce se ptám, co se stane, když si zablokuju kartu. Prej když doma pak ten PIN najdu, tak v pohodě. Tak to jdu zkusit. Karta zajíždí do terminálu. V pozadí hraje tajemná hudba a já s výdechem ťukám PIN. Napětí by se dalo krájet. Enter rozhodne o tom, jestli jsem přestřihla ten správný kabel nebo.... BUM!!!!!BUM, BUM, BUM!!! Bomba bouchla a já si zablokovala kartu :D

V důsledku těchto okolností jsem si ještě cestou ze zastávky domů koupila 2 stírací losy. Vyhrála jsem přesně to, za co jsem je pořídila, takže nic, ale zas lepší, než tím drátem, že jo.

Nicméně....vraťme se k tomu PINu. Prej, když najdu doma PIN.... jo, to by na tom papírku, kterej mi s tím PINem tenkrát poslali, nesměli psát, že ho mám ihned zničit a že si ho rozhodně nemám nikam zapisovat! Mám živě v hlavě tu situaci " Jó, to je v pohodě, to si pamatuju."
O domácí úkol na mých pár dnů volna mám tedy postaráno. Hlavně se naučit písmenka. Když jsem volala naposled, pro mou identifikaci chtěli znát část mého hesla. "B jako.......banán! B jako....... další banán!" Asi jsem vtipná, páč pán na druhé straně se smál.

V protisměru

8. února 2017 v 18:19 |  Téma týdne
Konec cesty si v životě určujeme sami. Jediným koncem, který neovlivníme, je smrt. A to bůhví jestli...

Bylo mi 19, stála jsem se na křižovatce a chtěla odbočit doprava. Jenže cesta byla uzavřená a jedinou možností bylo vydat se doleva. A tak jsem jela... jela jsem po hlavní, nebylo se kde otočit a za jízdy se hodně špatně vyskakuje. Většinu cesty propršelo, ale díky stopařům, které jsem na cestě nabrala se cesta dala jakžtakž snést. Dojeli jsme do cíle. Na místo, ze kterého ovšem všichni pokračovali dál, rovně. Stalo se to, co jsem dlouhou dobu tušila. Prudce jsem stočila volant. Vjela jsem do protisměru. Pořád jedu v protisměru. Dlouho jsem nevěděla kam. Ale v protisměru se přeci můžu vrátit na začátek, ne? Možná dojedu a pravá cesta už bude otevřená, možná dojedu a bude pořád uzavřená... nebo nedojedu, protože se nechám sestřelit- jedu přeci v protisměru... kdo ví.

Nikdy není pozdě zastavit, odbočit na vedlejší nebo to prostě otočit. Je sklenice poloprázdná nebo poloplná? Je život dlouhý nebo krátký? Záleží jenom na Vás a Vašem úhlu pohledu. Nikdy není pozdě alespoň se znovu pokusit dosáhnout toho, co jste si vždycky přáli, ale z nějakých důvodů se Vám to dříve nepodařilo. Jenom Vy sami rozhodujete o Vašich cestách a o tom, jestli jsou ukončené nebo jen dočasně uzavřené.

"Je lepší litovat toho, co jsme udělali,
než toho, co jsme neudělali."

"Budeme mít psa." Proč?

4. února 2017 v 17:34 |  Psí život
Když si takový obyčejný člověk usmyslí, že by si rád pořídil psa, měl by se zcela nekriticky zamyslet, co ho k tomuto rozhodnutí vlastně vede. Lidé si totiž psy pořizují z různých důvodů. Potíž je v tom, že si je někteří nepřiznají nebo na nich nevidí nic špatného. Já na některých však ano.
  • Dárek. Pro mě osobně naprosto postavené na hlavu. Vždyť tolik lidí si dárky vybírá nejradši samo, protože vy byste jim určitě koupili stříbrný náušnice s ametystem a oni si přáli zlatej prsten s obsidiánem. A to jsou to věci! Věci, který nemusíte ani krmit, ani venčit, ani s nima chodit k veterináři. I když víte, že babička nebo kdokoli jiný si pejska opravdu přeje, musí si ho přeci vybrat sama, vždyť zásadní roli zde hrají vzájemné sympatie! Psa si má zásadně koupit ten, s kým bude žít a solidní chovatel nikdy psa jako dárek neprodá! Ale ne vždy to tak dopadne a pak máme bazoše plné "Daruji psa. Nevhodný dárek."

  • Pes jako hračka pro dítě. Znáte to. Děti rostou, chtějí zvířátko, chtějí pejska. Oni se o něj přeci budou starat! Jenže lidé často zapomínají, že děti jsou děti, některé nemají ten správný cit v rukách, jiné v srdci. Pes je stále zvíře a dítě je dítě, nelze je ponechat spolu bez dozoru a nelze v žádném případě spoléhat na to, že se dítě bude o psa starat. Možná bude, záleží na věku, ale s největší pravděpodobností ho pravidelná péče o pejska omrzí. Nikdy, opravdu nikdy, nepořizujte psa k dětem, pokud obě strany nezvládnete vzájemně usměrnit a pokud si pejska vlastně nepořizujete pro sebe!

  • Nácvik na mimino. Aneb " Pořídíme si štěňátko, abychom věděli, jestli zvládneme dítě." Ach bože. A pokud pejska nezvládnete, tak dítě nebude? Haha. Hahaha. Ale kolik je inzerátů "Darujeme pejska z důvodu pořízení mimina", to se nedopočítáte. Nácvik totiž skončil a pejsek je jaksi navíc. Chce chodit ven, chce si hrát....ale na to přeci už není čas! Stejně tak když přijde rozchod, nebude logicky mimino a pejsek ztrácí svůj účel. A tak se dočteme "Darujeme pejska, z důvodu rozchodu s partnerem/partnerkou".

  • Já chci psa. A prostě chci. Slyšíte v té větě tu sobeckost? Já chci. Takto založení lidé vidí jen sebe, vidí své "já chci"a to stačí. Už se nezeptají: "A chtěl by ten pejsek mě?" Často chtějí určité plemeno, často módní. Nezeptají se sami sebe, jestli s nimi může být třeba taková border kolie nebo jiné akční plemeno šťastné v malém bytě uprostřed sídliště. Nejsem z těch kteří tvrdí, že (velký) pes do bytu nepatří. Nepatří tam žádý pes, pokud nejste schopni uspokojit jeho potřeby, přičemž tyto potřeby jsou u loveckých, ovčáckých nebo třeba pasteveckých psů někde trochu jinde, než u psů společenských. V tom případě by vaše "Já chci." mělo ustoupit, jelikož vede přímou cestou do pekla, vašeho i psího. Místo toho se ptejte sami sebe, zcela nekriticky, na co máte- situačně, finančně, psychicky i fyzicky.

  • Samota ve stáří. Jako takový důvod k pořízení pejska jistě není zavrženíhodný, ovšem je třeba si opět uvědomit, že ze štěněte maďarského ohaře nejspíš gaučáka neuděláme. Aniž bych se chtěla někoho dotknout, nerada vidím štěňata u sotva mohoucích starších lidí. V republice je tolik starších pejsků k adopci, kteří z různých důvodů přišli o domov, třeba když po smrti majitele skončili jako nechtěné dědictví.

  • Psí altruisti. Takoví lidé se psa ujmou. Z útulku, z druhé ruky, z ulice (Zde připomínám, že každý nález, i nález psa, musíte ohlásit! Pejsek může někomu patřit! Nikdy nemůžete čapnout psa na ulici a prostě si ho nechat!). Nepotřebují nutně štěně nebo módní plemeno, hlavním důvodem je u nich podání pomocné tlapky.

  • Honění si ega. Takové to "Já jsem king, můj pes je king a nám patří svět." Vodítko bývá sprosté slovo, protože Rocky (zásadně 30kg a víc, často typu bull) je hodný. A i kdyby něco, tak váš pudlík na vodítku proti němu stejně nemá šanci, takže pohoda. A zkuste se v případě konfliktu bránit, ať už slovně nebo se nedejbože hrubě dotknout jeho psa! Oni jsou king, vy jste nula.

  • Náhlé hnutí mysli. Nikdy nad pořízením psa nepřemýšleli, ale "Heléééé, kamarád udává štěňata, no jezusky, ten je roztomilej, to já si jednoho rovnou vezmu." A je to. Před pořízením si nezjistí lautr nic (ani co je to takové to malé domácí množeníčko), takže po počátečním vzrušení přichází fáze rozčarování. "Ty bláho, co je to vlastně za plemeno?! A ty blechy asi nebyly v ceně, co... Ty bláho, ono to čůrá doma a štěká! No to ne todleto...". A tak jak stejně rychle k pejskovi člověk přišel, stejně rychle se ho někde snaží pozbýt.

  • Na hlídání. Věřte, že inzerátů s odůvodněním "nehlídá", najdete dost. K tomu mohu říct jen to, že pes domácí není stroj, pes je společník. Živý společník! Kupte si radši alarm, kamerovej systém a basebalovou pálku.

  • Stereotyp. Vemte,prosím, na vědomí, že rodina je úplná ve složení rodiče plus dítě (děti). Rozhodně není ze zákona ani z ničeho jiného dáno, že rodina prostě musí mít zlatýho retrívra nebo že na každé zahradě o rozloze větší než 50m2 prostě musí být pes. Nemusí. Mít psa je privilegium, ne povinnost!

Tyto důvody se mezi sebou navíc často kombinují. Na některých by opravdu nemuselo být nic tak moc špatného, pokud by byly až druhotné, pouze jako jakýsi případný bonus.
Při pořízení psího společníka by na prvním místě vždy měla být nehynoucí láska k tomuto zvířeti
a z ní plynoucí ochota se pro něj obětovat.
Obětovat svoje pohodlí, svůj čas, svoje peníze.
Pokud něčeho z toho nejsme schopni, nejsme psa hodni.

Maršálci a Julie

30. ledna 2017 v 14:17 |  Maršálci jdou do světa
Nevím, jak vy, ale já miluji návštěvy. Tedy ty zvané, návštěvy lidí, kteří mi nejsou cizí, ba jsou mi milí. Od takové poslední návštěvy už zase uplynulo několik měsíců a tak jsem se na další moc těšila. Ne tak Martin, ten je vždy z vidiny jakékoli návštěvy otráven. Ale nakonec vždy uzná, že se to dalo přežít, co víc, že čas s návštěvou byl moc fajn.

Tentokráte nás svou návštěvou poctila Julie, paní, u které Martin měsíc bydlel, než se nám podařilo najít a vyřídit naše bydlení, náš nynější domeček.
Již jsem psala o nezapomenutelných náhodných setkáních, a toto je vlastně jedno z dalších. Martin tehdá vytrvale tvrdil, že chce bydlet na hotelu. Bude mít soukromí a bude to jednodušší. Nevymlouvala jsem mu to, ale přeci jen jsem trvala na tom, ať se alespoň podívá na airbnb (místo, kde lidé nabízejí k pronájmu právě například třeba pokoj u sebe v domě, na různě dlouhou dobu). Společně jsme předběžně podle výborných recenzí vybrali postarší paní s kocourem. Po zjištění měsíční hotelové ceny, která by byla téměř dvojnásobná, bylo rozhodnuto- jde se do toho.

Martina přivítala nesmírně milá dáma, povoláním kadeřnice, s kterou si měli co říct. Obýval pokoj její devatenáctileté dcery, která studuje na univerzitě. Kocour Thandi mu spal každou noc u nohou. A jaká náhoda, že Julie během Martinova pobytu odletěla poprvé s kamarádkou na víkend do Prahy!

Julie chtěla poznat mě a já zase jí. Vyšlo nám to tuto sobotu odpoledne.
Julie dorazila před čtvrtou s nádhernou květinou, naprosto v mém stylu. Tak krásnou, že je mi strašně líto, že už předem je odsouzena k předčasnému zániku, moje zahradnické neschopnosti jsou známé široko daleko.
Martin umlel kávu, Ketynka byla jako při každé návštěvě totálně vyměněná za nevychované psisko s ADHD.
Nejdříve jsme si povídali o Praze. Julie z ní byla naprosto unešená a určitě tam nebyla naposled.
A pak už jsem se dozvěděla, jak odjela do Jihoafrické republiky. Na otázku "Proč?" ihned odpověděla "No přeci kvůli počasí, kvůli sluníčku!" Rozumná paní, to jen my museli do sychravé Anglie Smějící se
Když jí bylo kolem dvaceti, prostě žádala o práci v různých zemích u moře, kde je teplo a v JAR jí přijali. Zůstala zde dalších 20 let. Poznala zde i jednoho muže, se kterým měla vztah, ale rozešli se. Nebylo jí občas dobře, asi nějaká viróza, říkala si. Trošku přibírala na váze, tak si šla zaběhat... vůbec neměla ponětí, že jí za čas doktor řekne, že je v pátém měsíci těhotenství! Po dlouhých úvahách se Julie rozhodla si dítě ponechat. Otec se o dítěti dozvěděl, ale nejevil příliš zájem. Julie se tak bez výčitek mohla za pár let odstěhovat zpět do Anglie.

Rozhodně se nejedná o dámu, která sedí doma s kocourem na klíně. Přes den nejen jezdí k zákaznicím domů (nemá salon, je mobilní), ale někdy i učí náctileté kadeřnice ve škole. Večer chodí pravidelně tančit se sousedem jive.
Takže jsme vlastně vůbec nebyli překvapeni, když si s námi se zápalem zahrála karetní hru UNO. Samozřejmě na počítání! Hráli jsme dlouho. Julie říkala, že má večer program (něco s Elvisem Presleym), tak jsem chtěla hru ukončit, abychom nezdržovali... načež mě zastavila se slovy:" Ne, to dohrajeme!" Smějící se Dohráli, s potupou musím přiznat, že vyhrál Martin. Nevychovanci jsme nechali návštěvu na posledním místě!

Kam dál