Vybavujeme z bazaru!

11. listopadu 2017 v 14:30 |  Maršálci jdou do světa
Jistě si pamatujete na článek Klenoty bazoše, který kdybych mimochodem psala teď, přidala bych ještě použitou záchodovou štětku (ale pozor, ve velmi dobrém stavu!), kterou se momentálně pyšní bazoš německý.

Nicméně... na takovém bazaru lze najít i vážně bezva věci za pár fufňů- jen musíte být trpěliví, a někdy pohotoví. Když se na vás usměje štěstí, nemusíte ani umět německy (já zásadně komunikuji v angličtině). Navíc z hlediska ekonomie, ekologie i ochoty manžela řidiče je více než dobré využít základy logistiky a naplánovat tak postupně pokud možno více zastávek najednou.
Nejsem milovník věcí z druhé ruky ze své podstaty, ale dokud žijeme v nájmu a člověk nikdy neví, kdy se bude stěhovat, nerada kupuji nové drahé věci a raději koupím bazarové za pakatel, které za stejnou (nebo větší- byznys je byznys :D ) cenu poté prodám. V nákupu z druhé ruky nevidím problém- věci, které kupuji si předem prohlédnu a navíc vždy doma ihned nastupuji s parním čističem, Savem, pračkou nebo myčkou... a vsadím boty, že tak poctivě vyčištěnou kuchyň nikdo z vás nemá.
Za poslední skoro tři měsíce jsem nashromáždila docela slušný bazarový arzenál. Pojďte se něj se mnou podívat!

Jako úplně první jsme pořídili již zmiňovanou kuchyň. Byt byl stále neobyvatelný, takže jsme ji tehdy složili ve sklepě. Stála nás krásných 320 euro plus 80 za odvoz. Zahrnuje všechny spotřebiče jako troubu se sporákem, lednici, myčku i mikrovlnnou troubu. Prostě komplet. Je starší, ale plně funkční. Z této starší kuchyně jsme však vyrobili designovou kuchyň na míru. Vysvětlím. Kuchyň původně měla dřez na druhé straně, než my máme přivedený odpad. Což o to, koupili bychom prodlužovací hadice....jenže aby se tam hadice vešly, Martin by mi musel proděravět skříňky, ve kterých měly být hrnce. Hm... blbý blbý. A pak to přišlo! Osvícení. Při čištění zubů zničehonic mi vytanulo na mysl: "Tak obrátíme pracovní desku a všechno na ní!" To je důvod, proč vzadu ještě chybí lišta a je přední kraj takový nehezký, byl původně vzadu :) To se opraví časem.
Designový prvek naší kuchyně se pak nachází pod myčkou. Takový náš "podpis". :D Dřevo, které dole zakončuje celou linku bylo potřeba pod myčkou nějakým způsobem zmenšit, jelikož jinak o něj při otevírání zadrhávala. Martin má takový nástavec na vrtačku na dřevo, který ovšem dělá jenom díry ve tvaru kolečka. Nevadí, dyť je to krásný, nevšední, no ni?! A stejně to není vidět.
Součástí kuchyně byl i rohový stůl, ovšem poličky a židle nikoli, dokoupila jsem později. Obě poličky stály tuším 10 euro a židle jsem ukecala na 20 za obě.

Další výlet by se skoro mohl nazývat "Vše za 30". Rozkládací gauč za 30, stůl s židlemi za 30, postel za 30, skříň za 30.... jen rychlovarka za 10. No nekupte to!
S postelí se ovšem budeme loučit, je totiž větší, než naše matrace. Matračková story měla totiž pokračování. Ani výměna matrace za měkčí nepomohla a já snila o našich matracích, co zůstaly v pokojíčku v Čechách. Díky rodičům jsem však svůj sen mohla žít! Přeci táta superhrdina nenechá spát dceru, těhotnou, na nepohodlné matraci! Do tří dnů tu naši byli i s matracema v autě a já jim za to strašně děkuji. Nepohodlné matrace se bez problémů vrátily Amazonu.

Do ložnice mi scházely noční stolky. Aby ladily, přála jsem si černobílé. A našla velmi kvalitní, prostorné, které jsem ukecala na polovic..... jak jinak, než 30 za oba! (Jeden můžete vidět na fotografii vedle postele.)

Na zánovní pračku, která byla používaná jen párkrát do měsíce, jelikož nebyla v hlavním bydlišti majitelky, byl před námi jeden zájemce a za námi dalších 12! Zájemce před námi naštěstí nevyzvedl a tak za krásných 95 euro pereme nanejvýš ekonomicky (A+++), a až na 1400 otáček!

Pro Martina jsem hledala psací stůl, který by nám dekorem ladil k jídelnímu stolu v obýváku. Našla, a stál nás.... hádejte kolik! Zase jsem cenu srazila na 30, dyť to je takové krásné číslo :)

30 euro nás stála i komoda opět ve stejném dekoru "somoma eiche".

Do koupelny jsem sháněla menší skříňku, bílou o předem určené šířce. A našla ji za pouhých 10 euro.

V koupelně vedle umyvadla byl prostor, který vyloženě volal po přebalovacím pultu. Ovšem opět o předem určených rozměrech. Zprvu byly všechny moc veliké, ale nakonec jsem našla perfektní zánovní pult i s krásnou podložkou za 50.
Do koupelny jsme pořídili i vaničku se stojanem za 19.
Pro miniMaršálka máme i ohrádku a hrací deku, co nám minulý týden nabídli naši sousedé. 30 za obě, překvapivě :D
(Jinak máme pro miniMaršálka věci nové, pouze oblečení máme ve výpůjčce od kamarádky a sestřenice.)

Obývací stěnu jsme vybírali dlouho. Přes mnou požadovaný dekor prostě nejel vlak, navíc jsem příliš nechtěla stěnu navrtávací... a před 14 dny jsem jí našla. Bez vrtání, ani příliš prosklená, ani příliš opoličkovaná... prostě přesně podle našich představ. Jen jedny dvířka byly trochu vachrlatý, ale opravili jsme si. Jako mimořádný dar jsem pak od paní dostala parní sterilizátor značky Nuk, plně funkční ve výborné kondici... a ušetřila tak dalších 50 eur (cena nového), jelikož bych ho stejně nejspíš později kupovala.

Nádobí jsem původně kupovat nechtěla, ale nakonec...máme myčku, tak co! Navíc to se potom případně fakt stěhuje blbě. Nádobí je jeden z našich posledních úlovků. Předevčírem byl Martin poprvé pověřen vyzvednout sám. Měl to kousek od práce, bylo zbytečné zajíždět pro mě. Už ráno si málem zapomněl krabici, kterou jsem připravila na převoz. Pak mi píše z pracovního emailu, že zapomněl mobil... :D Napsala jsem mu tedy instrukce do emailu. Vrátil se mi domů s nádobím... ale povyprávěl mi, jak zapomněl jméno paní, ke které má vlastně jít... díky vesmíru se však situace naštěstí vyřešila i bez mobilu a beze jména a mohli jsme si zaplnit kuchyni touto více než 60tidílnou sadou nádobí, přičemž cena nové se pohybuje kolem 100 euro. A my máme za kolik? Za 30? Tsss.... za 5! :D

Poslední výprava se konala včera večer. Na spaní pro hosty byl u nás vhodný pouze gauč, kam se vejdou maximálně dvě osoby. Rozkládací matrace pro hosty za 5 euro se nám tak domů více než hodila. Jako bonus navíc konferenční stolek a obraz zdarma, nádhera!

Tak, to byly naše dosavadní úlovky. Neříkám, že byly poslední, ale na další už nějakou dobu nebude čas.
Co vy? Pochlubte se mi také svými zkušenostmi s nákupem z druhé ruky!
 

Naši sousedé

7. listopadu 2017 v 16:31 |  Maršálci jdou do světa
Buď máme v životě v některých ohledech zkrátka štěstí nebo ono pořekadlo "Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k Tobě", platí v sousedských vztazích dvojnásob.
Jsem člověk primárně nekonfliktní a každodenní řešení nějakých sousedských sporů by mě akorát přivedlo do permanentního stresu. A tak vždy, když jsme se někam stěhovali (a že víte, že to bylo mockrát), jednou z mých největších obav byli potencionální špatní sousedé. Špatným sousedem rozumějte člověk nepřizpůsobivý, protivný, netolerantní. Moje obava byla tak veliká, že jsme se ještě před nějakým závazným rozhodnutím snažili na budoucí sousedy vyptat v okolí.

V naší bytovce je dohromady 6 bytů, na každém patře dva.
Hned naproti nám bydlí správce, postarší pán . Když jsem se s ním párkrát snažila hovořit, zdál se mi divný, takový zmatený... důvod se zřejmě nabízí, jelikož někdy u něj jde prý cítit, že si rád přihne a lze to dokonce prý poznat i podle červeného nosu. Ale jinak je to tichý člověk s tichou paní.

Hned pod námi bydlí rodina Fuchsova. Mladí Němci, Daniela (32 let), její manžel Štefan- (38, ale vypadá mladší) a jejich dva synové Benjamin (4) a Julian (2). Pár dnů po našem nastěhování se přišli představit. Oba mluví anglicky, jejich práce to vyžaduje. Daniela dokonce každý den elektronicky komunikuje s Čechy. Sympatie jsou vzájemné, oba jsou moc milí a připraveni pomoci v případě potřeby. Zrovna pár dnů zpátky nám za pakatel přenechali ohrádku a hrací deku pro malého Maršálka. A zajímavostí je, že mají i stejné auto jako my!

Naproti Fuschsům žije paní Pabst. Taková starší kouzelná babička, se kterou jsme se seznámili jako první, jelikož nám u ní doručovatel nechal balíček. Nemluví anglicky, ale německy povídala a povídala. Přesto, že povídala poměrně dlouho, jsem schopna zatím pouze říct, že její dcera žije ve vedlejší bytovce :)

Dole, v přízemí, jeden byt obývá další starší paní, se kterou se jen míjíme a pozdravíme. Ta je prý občas už trochu protivná, ale vesměs hodná a psy má prý ráda, mívala jorkšíra.

Všechny "zákulisní informace" máme od Tomase a Jinjou, kteří obývají poslední byt. Potkala jsem se s nimi jednou na ulici, představila se a už tehdy to představení přerostlo ve více jak půlhodinový rozhovor. Předevčírem, v neděli, jsme se u nás doma seznámili konečně všichni. Co vám budu povídat, návštěva trvala pět hodin a skončila jen proto, že už byl večer a druhý den šli někteří do práce.
Tomas je Němec, o 4 dny mladší než Martin, Jinjou je z Jižní Koree, o 3 měsíce mladší, než já... Seznámili se v Korei, kde oba studovali. Teď studují (a částečně pracují) tady, v Německu. Takže jsou stejně staří, velmi přátelští, podobní cestovatelé, mohou s námi mluvit skvěle anglicky, oba milují psy (Jinjou dokonce pracovala v útulku a sama se nabídla, že když budu potřebovat, tak Ketynku moc ráda pohlídá) a tak nějak mají podobný náhled na svět.

Za tuhle bytovku jsem zkrátka moc ráda a troufám si říci, že po nájemnících, kteří tu byli před námi, nás i všichni naši sousedé vnímají jako dar z nebes.


A koho zajímá, jak se snad věci vyvinuli od minulého článku.... tak nijak. Týden do termínu a já bych snad klidně mohla jít na pole sbírat okurky, tak jak to dělala moje máma ještě v den porodu. :)

Jiný stav

13. října 2017 v 17:43 |  Mimo mísu
O tom, jak se většina žen cítí v těhotenství, bylo napsáno mnoho.
Do konce této životní etapy mi zbývá zhruba měsíc a.... a jsem asi prostě jiná. Chci tím říct, že kdyby takto mělo probíhat každé mé těhotenství, dám se na profesionální dráhu náhradní matky.

Pojďme si to shrnout.
  • Díky televizní produkci si dovolím tvrdit, že i chlapovi se s těhotenstvím vybaví zvracení. Tvrdí se, že hlavně ráno a hlavně v prvním trimestru. Aha, aha. V prvním trimestru jsem si neblinkla ani jednou. Na začátku druhého jsem poprvé zvracela jak Amina... Nutno ovšem podotknout, že jsem se zrovna vrátila z Anglie a poručila si vařené vepřové koleno... dva roky jsem ohledně podobné stravy abstinovala, takže si dovedete představit, že jsem se zrovna neupejpala. A pak zas nic, jen jsem natahovala pokaždé, když jsem ucítila sušenou trávu (jakože seno!). A tak nikdy nezapomenu, když jsme se šli pěšky podívat do autosalonu za městem. Martin říkal, že je to kousíček, Aha, aha. Takový malinký, víc než kilometrový, kousíček kolem posekaného pole... tenhle kousíček jsem fetovala slupku od banánu, která jediná dokázala ten smrad přebít. Projíždějící si zřejmě mysleli, že nemáme na auto ani na kapesník. Ovšem moje suchotravní intolerance se postupně ukázala býti výhodou: nemusela jsem na zahradě sbírat psí bobky, jelikož se s nima chodí na kompost Smějící se
  • Jestli se ještě něco člověku vybaví, jsou to určitě zvláštní těhotenské chutě. Aha, aha. Přiznám, že na to jsem se trochu těšila, přijde mi to zajímavé... navíc já bych si přála začít jíst papriku a Martin by si jistě přál, aby mou oblíbenou pochoutkou přestala být králičí hlava. Mé chuťové buňky jsou ovšem naprosto stejné, kyselý vokurky jsem k čočce a bůčku vyžadovala odjakživa.
  • Četla jsem, že v těhotenství se v prvním trimestru téměř vůbec nepřibírá. Ba dokonce někdo díky zvracení zhubne! Aha, aha. Tak mně to přišlo a přijde, že nejvíc jsem přibrala v prvním tejdnuSmějící se Ale ať nekecám, tak v prvním trimestru určitě!
  • Jako mnoho žen jsem musela do svého jídelníčku zařadit extra železo v tabletkách. Nikdo, žádný doktor, žádná sestra, nezapomněli zmínit, že způsobuje i extra zácpu. Aha, aha. Jak tušíte, ani tento problém se mě netýkal. Možná za to mohla částečně i vrcholící sezóna meruněk, které tak bezmezně miluji.
  • Vlasy. Je to asi tak dvacet let zpátky, kdy jsem si mohla mýt hlavu jednou týdně, aniž by mi z čela odkapávala mastnota. Nyní přišel velký comeback. Vlasy si myji průměrně po 5 dnech a to nikoli z nutnosti, ale aby se neřeklo... A co víc, zmizelo svědění i ta záhadná šupinatá nemoc!
  • Píšou, že prej skoro každá těhotná je trochu psychicky labilní. Nepociťuji žádnou změnu, asi proto, že jakási psychická labilita u mě představuje normál.Smějící se Co se týče lítostivosti, jednou si přece jen vzpomenu. To když jsme měli plněný knedlíky a Martin mi přímo před očima vypotřeboval domácí šlehačku z takové té lahve na bombičky! I když to mě spíš nas*al, než rozlítostnil.Smějící se A tak se kvůli mým dvěma knedlíčkům připravila další lahev... a druhý den jí spotřeboval před očima táta mámě, no nemáme to těžký?!
  • Že prej se v těhotenství, obzvlášť ke konci, blbě spí. A k dobrému spánku každá těhotná bezpodmínečně nutně potřebuje těhotenský polštář. Aha, aha. Tak podivejte se... spim úplně normálně celé doposavadní těhotenství, na nafukovačce, na zemi, gauči, na tvrdý posteli... kdekoli. S úplně normálním polštářem a úplně normální přikrývkou. Ale abych se moc nevymykala...tak jó, čůrat v noci chodím taky.
  • Taky se prej ženský zadejchávaj a tak vůbec, prej se cítí jak velryby... nevím, no, třeba to ještě přijde během toho měsíce, ale každopádně doteď, kdybych občas nešla kolem zrcadla, tak bych snad i zapomněla, že jsem těhotná.
  • Obavy. Ač pár let zpátky jsem si říkala, že radši dítě mít nebudu, než abych rodila... tak teď po nějakém strachu ani památky. Ani z porodu, ani z toho, že bych neztratila přebytečná kila. A to jsem prosím v zemi, jejichž jazyku nerozumím. Tak si tak říkám, že aspoň to "tlačte" bych si mohla před odjezdem do porodnice přeložit.
  • A snad poslední věc... necítím pražádnou potřebu ukazovat světu svůj holej pupek. Takže ne, žádný žůžo labůžo těhotenský fotečky na titulních stránkách novin ani nikde jinde nebudou.

Můj drahý mužík mi říká, že to je vše díky mému zdravému životnímu stylu a tak trochu naznačuje, že jiný ženský si za to tak trochu mohou samy a moc to prožívaj. Což já si nemyslím, a moc dobře vím, že příště to může být úplně jinak (a jestli mi pak řekne, že to moc prožívám, dám mu pěstí).
Píšu to proto, že jestli má některá z těhotenství obavy, nutně nemusí. Tak jako můžete strávit dny s hlavou v záchodové míse, stejně tak se můžete cítit jako já, a klidně se bez mrknutí oka stěhovat ze země do země, z bytu do bytu... Mrkající
 


Akce matrace

28. září 2017 v 23:42 |  Maršálci jdou do světa
Nevěřili byste, kolik životního času nám sežraly matrace. Představa, že ještě v životě budu muset nějaké pořizovat, mě už teď celkem drásá.

Naše úplně první matrace byla součástí postele. Říká se jí futonová a je to asi jedna z nejlevnějších variant vůbec. A taky nejhorších. Péra v zádech, nic moc. Zhruba od té doby naprosto nesnáším pružinové matrace.

Futonovka letěla do kontejneru a šli jsme si pro pěnovou do Lidlu. V akci, ne asi. Byla o dost pohodlnější, než její předchůdkyně, ale tak akorát jsme jí měli dost, když jsme se rozhodli přestěhovat. Matraci jsme prodali i s postelí.

Velím, že takhle už teda néé. Na matracích se šetřit nemá, koupíme pořádný, co už nevyhodíme, ani neprodáme! Jako již zkušená jsem navíc rozhodla pro matrace dvě, jednu už nikdy. V životě zkrátka existují situace, kdy je třeba vyhradit si svůj prostor a u mě je to jednoznačně spánek. Meze jsou jasně dány, a nedochází k nočním rozhovorům typu:
"Neroztahuj se, seš na mý půlce!"
"Nejsem!"
"Seš"
"Nejsem!"
....

Tenkrát jsme v Praze obleželi snad všechny matrace ve všech velkých obchodech s nábytkem. Nakonec jsme si vybrali ve Scontu- měli akci 1+1....:D Matrace už byly v autě, když jsem si všimla, že jedna je špinavá. To nene, chci novou. Nová není, vyperte si potah. To nene, vyperte si ho sami a vraťte mi prachy. Takže zase návrat na gauč...

Konečně nás napadlo zajít do specializovaného obchodu, který jsme měli celou dobu přímo před nosem- tak 150m od bytu. A tam to přišlo. Láska na první leh. Oboustranná matrace (tvrdší strana pro Martina, měkčí pro mě) z paměťové pěny s pratelným potahem a mírami 80-200-26cm. Cena překročila náš tehdejší strop, asi tak dvakrát, ale nešlo jinak, pokud jsem nechtěla každý den před zavíračkou u prodavačky škemrat, zda bych nemohla přespat v obchodě.
Ten týden do doručení, to už na tom hrozným gauči přeci dáme. Jó, kdyby týden. To bychom nesměli narazit na někoho, jehož týden disponoval asi tak třikrát větším množstvím dnů, než ten náš. Nicméně Martinka si s*át na hlavu nenechá a špatně vyspaná už vůbec ne! Po prvním telefonátu mi byly přislíbeny dva polštáře zdarma. Fajn. Nicméně nakonec s matracemi přišel jen jeden. Už jsem říkala, že s*át na hlavu si nenechám? :D Po mé upřímné veřejné recenzi na internetu ihned přispěchali s omluvou a druhý polštář byl na světě. Matika nikdy nebyla má oblíbená, ale dva lidi rovná se dvě matrace rovná se dva polštáře, tím jsem si jistá.
Za všechny ty peripetie tyhle matrace ale stály, fakt jo. Dyť jsme si je stěhovali i do Anglie! Nevzdali jsme se psa, nevzdali jsme se matrací! A stejně tak jsme se všichni společně vrátili. Když jsme pak z bydlení po share housech přijeli na víkend k našim, kde matračky našly dočasný domov, bylo to jak přelehnout si z pryčny na obláček.

Nicméně bylo rozhodnuto, že do Německa matrace (stejně jako krabice na pájení, kdo si vzpomene...) pojedou až v případě skutečně víc než nad slunce jasného dlouhodobého pobytu. Částku, kterou bych dala za jejich případný převoz jsem se rozhodla vložit do jiných matrací, které při případném stěhování (ne, stěhování neplánujeme, ale to jsme původně neplánovali nikdy...) zase prodám.
Objeli jsme Sconto, XXXLutz, Ikeu...den v čoudu a nic z toho.
Ve Scontu jsem si ovšem vyhlídla předsíňovou stěnu, tak proč to nevzít při jednom a online neobjednat i matrace, které na krámě neměli. Kdyžtak je vrátíme... Čekací doba týden, to dáme :D Přesto, že jsem objednala dvě naprosto totožné matrace, jedna přišla v sobotu, druhá v úterý. Objednávala jsem matrace se jménem Stella Royal Plus o výšce 16cm a na obrázku se jádro skládalo ze tří částí- modré, oranžové a žluté. Domů mi však přišly otřesné matrace pouze s modrým jádrem a cedulkou "Sandy... 14cm."
Přišla tak na řadu ta věc, které se říká zákaznický servis. Ta věc, s kterou podle mě obchod stojí a padá. Tenhle se u mě totálně zhroutil! Jelikož odpověď "Matrace jsou v pořádku, Sandy je název výrobce..." mě opravdu neuspokojila, naopak tak akorát dopálila. Tak takhle, drahé Sconto, opravdu ne.

Jiné matrace jsem si objednala ihned na Amazonu, který využíváme takřka neustále a považuji jej za společnost s nejlepším zákaznickým servisem na světě. Zde malé srovnání.
Doba dodání:
Sconto- totožné matrace přičemž první matrace byla na cestě 5 dní, druhá 8 dní.
Amazon- matrace různých značek, obě doručeny po dvou dnech.

Reklamace po telefonu:
Sconto- zaměstnankyně nehovořila anglicky, ani nebyla schopna předat někoho jiného.
Amazon- s angličtinou bez problému

Odpověď na email:
Sconto- 3 dny
Amazon- tentýž den, nejpozději do druhého dne.

Nabízené řešení:
Sconto- Prvotně žádné, na jejich straně chyba přeci není. Druhotně: Odvoz na matrace přijede v sobotu mezi 8:00 a 20:00. Čus bambus, jestli se vám to hodí se neptáme.
Amazon- Hluboce se omlouváme, vyměníme, vrátíme, slevíme, odvezeme... pokud si budete přát odvoz, v jaký den a v jakém časovém rozmezí by Vám to vyhovovalo?

Pro upřesnění: Amazonu matrace nevracím, jsou vskutku dobré, ovšem mám tu od nich dvě žehlící prkna, která nebyla stabilní a pro které si zítra přijedou. A objednám si nové, jen jinou značku.... a kde? Na Amazonu, ne asi!

Stěhování po deváté!

13. září 2017 v 15:15 |  Maršálci jdou do světa
Po měsíci bydlení a kočování po pokojích v sharehousech (ne, že by to nebyl vopruz, ale do stěhování je nepočítám), je to dnes přesně týden, co bydlíme ve "svém". Naivně jsem si myslela, že když už se do bytu nastěhujeme, v řemeslnících se hne svědomí a potažmo hnou i svojí p*delí. Nestalo se tak. Za tento týden přišli jeden den na hodinu a půl, druhý na dvě, další dny vůbec. Akorát zbrousili podlahu v ložnici a připevnili lišty. Čemu se však divit, když vymalování bytu jim trvalo měsíc. A tak si připadám zase jako na koleji, kde jsme myli nádobí v koupelně a prali v suterénu.

Tedy sice bydlíme, ale na posteli zase nespíme. Pokud však bude progresivní vývoj pokračovat, dočkáme se jí též.
Prvních pár dní jsme uléhali na nafukovací postel. I přesto, že Martinovo váze jsem nyní skoro nejblíže v historii, rozdíl ve výšce ložné plochy je stále markantní. Tentokrát jsme si tak k "Není nutno, aby bylo přímo veselo..." mohli začít přehrávat ještě "Jednou jsi dole, jednou nahoře...". Aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že matrace uchází... průměrnou rychlostí "dvě hodiny/ležíš na zemi". Někdo budí v noci sousedy sexem, my šlapací pumpičkou.
Po pár dnech jsem matraci konečně zalepila vteřinovým lepidlem-progres č.1.
Po dalších dnech jsme přivezli rozkládací gauč- progres č.2.
Progres č.3 v podobě postele (i když zatím bez matrací), čeká smutně rozložený v koutě na hotovou ložnici a ty řemeslnický lenochody.

Jak jste mohli vyčíst výše, už shromažďuji nábytek. Což se mi povedlo naprosto dokonale, až na jeden černý puntík jménem Horváth. Vysvětlím níže.

Nábytek jsem klasicky hledala na internetu z druhé ruky- na ebay.kleinanzeigen. Dlouho nic. Buď bez odpovědi nebo neuměli anglicky nebo věc už nebyla volná... a pak najednou pic, v pátek večer jako kdyby se hnul vesmír a já nestíhala odepisovat. Tak jsme si v sobotu jeli do jedné stanice pro bezvadný přebalovací pultík s krásnou podložkou se sovičkami a do jiné mrknout na gauč, stůl se židlemi, postel a skříň. Vše za hubičku v perfektním stavu. Prodával mladý ruský pár, Andrej a Evženie, 27 let. Vzali se těsně před odjezdem do Německa, které po roce a půl opouštějí... jakoby mi to něco připomínalo... :)

Na neděli tak bylo třeba objednat dodávku. Po minulé rozpačité zkušenosti s kuchyní jsme se rozhodli dát šanci Čechovi jménem Horváth. Přeci nejsou všichni Horváthové stejní....se říká. Dohodli jsme, že přijede kolem půl dvanácté.
V neděli v deset jsme u mladých Rusů začali rozmontovávat. Tedy, kluci začali, já si povídala s Evžou a opravdu jsme si rozuměly. V 11 bylo rozmontováno a tak chlapci začali snášet nábytek na chodbu do přízemí. Ze třetího patra bez výtahu!
Hotovo. V prázdné kuchyni už jen čekáme na příjezd dodávky a přikupuji ještě krásnou rychlovarku! Všechno šlape jak na drátkách, říkám si. Dokud v 11:36 nepřijde zpráva od Horvátha, cituji: "Dobry den ale dnes mito nejde nebo nam dotoho neco prislo rodini problemi prominte gdiř tak jindi este jednou prominte". Víc komentovat asi netřeba. Před barákem nám stojí akorát náš kombík, kam se z tohoto nákupu vleze tak akorát ta rychlovarka. Jen si to představte...
Panu Horváthovi odepisuji, že jindy už rozhodně takovou situaci opravdu riskovat nehodlám.
Jeho odpověď opět stojí za citaci:" pani stalo se nam ze miho tati bracha cera umrela uz chapete gdiz takovou viec nevipe to pochopit a ja za to nemuzu ze voni dali nedavno vediet a tak sme sli richle na cz".

Když mi tep klesne na přijatelnou hodnotu, začínám přemýšlet. Voláme Rusovi od kuchyně, není jiná možnost. A jestli nebude moct, jsme v p*deli jak Baťa s dřevákama. Domluva trvala století jako minule, i přesto, že s ním v jeho rodném jazyce komunikovala Evža. Ale přijel! Akorát stál víc, než celej nákup. Neděle, urgence na poslední chvíli, a možná byl trochu nakrklej, že jsme mu nedali vědět rovnou. No co už.

Cestou jsme ještě zastavili na jedné stanici pro pračku. To jsme měli také štěstí, první zájemce před námi odpadl a za námi stálo v imaginární frontě dalších 12. Aby ne, za tuhle krásnou A+++ Boschku jsem dostala od Martínka speciální pochvalu!

A poslední krok... nanosit všechno do bytu. V druhém (a půl) patře. Zase bez výtahu! Beru rychlovarku a po zbytek času funguji opět jako odborný dozor. A jako odborný dozor odborně říkám, že Martin je borec, silák, machr a nejlepší chlap na světě. Takových schodů, a s nákladem! Já bych to nedala už v první stanici, po druhé cestě nahoru bych řekla, že nábitek si nechte, umrela miho tati bracha cera, musim jit!

Není nutno, aby bylo přímo veselo!

25. srpna 2017 v 16:06 |  Maršálci jdou do světa
  • Včera jsme se zase stěhovali. Ne však do našeho bytu.
  • Nemáme sice byt, ale máme kuchyň...
Tak kde začít?

Do Německa jsem za Martinem přijela s naivní představou, že náš pronajatý byt jistě bude za chvíli hotový. Říkali přece 10 pracovních dní. No... nevim na jaké planetě, v jaké době... ale v té naší už jsme měli dva tejdny spát na své posteli, vařit si v naší kuchyni a v neposlední řadě splachovat náš záchod a neprovádět přitom pětiminutovou modlitbu, aby ten miniproud na share housu konečně vykonal svou práci beze zbytku.

A tak jsme 14 dní trávili v pokoji paní domácí, která byla zrovna fuč. Minulý víkend jsme jeli do Čech, mimojiné konečně si odvézt naše hlavní zavazadlo. Byt přeci musí být za týden hotový! Ach, zase ta naivita.
Protože naše hlavní zavazadlo je chlupaté, museli jsme změnit pokoj. Z pokoje paní domácí jsme se přestěhovali do podkroví, z kterého se nedávno vystěhoval nájemník. Až na ty schody a nepohodlnou matraci nám pokoj vyhovoval víc- mnohem prostornější a vyklizenější. Nicméně jsme v něm setrvali pouhé 4 dny... než se měla vrátit paní domácí i se synem a Maršálci zase přišli o střechu nad hlavou.

Od noclehu v našem špinavém zdemolovaném holobytě nebo v našem krásném a čistém autě nás zachránilo Airbnb a jednadvacetiletý osobní trenér Marco. Shodou okolností jsme jeho první nájemnící přes tento portál. Bohužel opět jen na 4 dny, od neděle už je zase obsazený.
Marco je ze 3/4 Ital a je báječným hostitelem. Včera jsme byli dohodnuti, že mě s Ketynkou doveze Martin ještě před prací, v 8 hodin. Na stole bylo prostřeno ke snídani... což bylo velmi milé! Ale až příliš zdravé a suché :D Osobní trenér, víme.
Dokonce jsem ho poprosila, zda by mi večer nepůjčil jeho náčiní a on ihned svolil! Byl sice menší, a neměl takovou výdrž, ale lepší než drátem do oka. Na rozmontování kuchyně jsme prostě nějaký akušroubovák potřebovali.
Oproti velkému multikulturnímu share housu (Němec, Kolumbijec, Španěl a Íránka) na ty 4 dny příjemná změna. My obýváme ložnici a on se svojí kočkou má k bydlení zařízený obývák. U mladého atraktivního osobního trenéra bych kočkou mohla myslet i ženskou a klidně více... ale ne, je tam jen jedna a je to zvíře :) Umí si prý dokonce i otevírat sama dveře. Sám Marco řekl, že Ketynka může chodit v celém bytě, kočku zamyká u sebe. Jinak by taky z jedné kočky opravdu mohlo být koček více...

Už jsem dříve zmiňovala, že onen byt, do kterého se snad jednou nastěhujeme, nemá ani kuchyň (ve smyslu vybavení). Což není v Německu nic nenormálního, bez kuchyně se tu pronajímá bytů opravdu spousta. Výzva... jak víte, z druhé ruky jsem kupovala jsem spoustu věcí, ale kuchyň ještě ne. Tak jak se v Anglii nakupovalo přes Gumtree, tak v Německu jede ebay.kleinanzeigen. Nakonec se mi poštěstilo sehnat perfektní kuchyň ve skvělém stavu za skvělou cenu a o prodej se staral mladý Němec s perfektní znalostí angličtiny. Kuchyň se rozmontovávala hodinu. Ten, kdo jí tam přidělával patrně bral v úvahu i možné zemětřesení- co kdyby, že jo.

Převoz kuchyně jsem též zajistila přes ebay. Trochu porod- jak já neumím německy, tak pán neuměl anglicky... a jak já neumím německy, tak nepoznám, jestli se jedná o Němce nebo o jakoukoli jinou národnost...
Takže. V osm hodin večer dorazil pán a viděl mladé chlapce vyskládávající kuchyň na ulici.
Ptá se: "Kuchyň?"
Načež Martin s humorem jeho vlastním odpovídá "Ne, záchod..."
Radím vám dobře, nikdy si nedělejte šprťouchlata z někoho, koho jste si objednali, pochází z Ruska a má na sobě černé rukavice... a začíná se stmívat.
To, že se jedná o našeho řidiče s dodávkou došlo Martinovi až vzápětí.
Komunikace stála za prd a když se muž zničehonic otočil a šel do auta, oba jsme se domnívali, že jde určitě pro pistoli. Jeho výraz by tomu odpovídal.
Díky bohu se nakládka, převoz i vykládka uskutečnila bez jakékoli újmy na zdraví. Jen teda kuchyň se ze skvělého stavu proměnila na tosevšechnospraví stav....
Nicméně akce kuchyň stále není u konce. Prozatímně je složená ve sklepě, přijímáme dobrovolníky na odnos do druhého patra. Já nic, já pouze odborný dozor.

A co od neděle? Vracíme se do původního místa, pouze o dům dál. Stojí tam totiž dva share housy vedle sebe a paní domácí od vedle (Martin už u ní chvilku bydlel) nás vzala pod svá křídla.

Naší osobní hymnou, alespoň za probíhající období, prohlašuji tuto píseň. S klesajícím kurzem libry sedí textem dokonale opravdu do posledního slova!


Mimochodem, včera jsem to nevydržela a na Facebooku konečně odtajnila tu naší novou káru!

A ještě jednou mimochodem... dneska jsem se ráno probudila a kdo vedle mě neleží!! 30tiletý chlap! Přitom ještě včera jsem usínala s devětadvacetiletým :-o

Z pohledu malého človíčka...

12. srpna 2017 v 15:46 |  Maršálci jdou do světa
Už jste to četli, co, že už jsme zase někde za hranicema. Taky ty dva nemůžou sedět chvíli doma na zadku. Ale tak co, mně je to vlastně jedno, já si hovim, já se nosim. A kdo může říct, že je Čech počatý v Anglii a narodit se hodlá v Německu? A co teprve, kdybych se jednou odstěhoval ještě někam jinam... to bych skoro mohl napsat cestopis!

V Anglii to bylo fajn. Nic jsem neslyšel, neviděl, pohoda, klídeček. S mámou jsem chodil dokonce i mejt nádobí, tak uvidíme, jak to bude s tím slavným "Co se v mládí naučíš...."
Nakonec jsem i letěl letadlem. Všechno bylo úplně v klidu, jenom máma byla klasicky pos*aná až za ušima. Obrazně řečeno samozřejmě. Jak je to doslova, to jí já teprve ukážu.

V Čechách už jsem začal slyšet. Ale z toho uječenýho psiska by jeden zase ohluch. Aby bylo jasno, tím nemyslím Ketynku, to je kámoška. Ale ten pan Tobík, na toho bych poslal hygienu s hlukoměrem.
V Čechách se toho vůbec událo víc. Chvíli jsem těm dvěma dával naději, že bych byl holka...ale jak to šlo, nenechal jsem doktory ani nikoho jinýho na pochybách, že rod Maršálků nevyhyne. I máma zřetelně na tý telce viděla, že to, co tam visí, jsou mý kulky. A to je co říct, ona jinak přes ty obrázky moc není.
Naši si taky konečně koupili novou káru. Tak aby ne. Na to cestování potřebovali něco prostornýho a bezpečnýho. A máma hlavně hnědýho... ženská, no. Někdy vám jí prej ukážou. Mně taky budou pořizovat nějaký pěkný vozítko, tak to vezmou potom při jednom.

No a teďka v Německu nás čeká šichta. Zase se budou stěhovat do prázdnýho bytu, ale tentokrát echt prázdnýho. Fakticky echt echt prázdnýho. Místo světel ze stropu visí dráty a kuchyň poznáte tak akorát podle kachliček a trubky ve zdi. Si táta mákne. Ale tak co, dům asi stavět nebude, tak aspoň ten byt si postaví jakoby, že jo. Na naše malé políčko, které je u domu a náleží k bytu, vysází jahody, a o tu známou trojici činností pořádného chlapa bude vystaráno. Nová doba, lidičky!
Máma, ta si teda mákne taky. On totiž ten byt je tak trochu v patře. Tak trochu ve druhým a tak trochu bez výtahu. A pračka je tak trochu v suterénu v sušárně... trochu nepraktický pro mě a Ketynku, ale máma to zvládne, prej koupí nosítko a aspoň bude mít zas hezkou prdýlku!

Zdraví Franta James Helmut Maršálek!
(Netypický jména jsou prej v kurzu!)

Nejsme prašiví!

9. srpna 2017 v 16:20 |  Maršálci jdou do světa
Ještě před měsícem bylo vše úplně jinak. Tak, že jsem v Čechách sklesle hleděla do obrazovky počítače a s každou odmítavou odpovědí ještě sklesleji zaklapávala počítač. To jsme opravdu tak prašiví? Mladí Češi se psem, manželé, takže jistě v budoucnu vedle psa přibude i další malý člověk. A v sociální čtvrti bydlet nechtějí. To vše asi představovalo pro všechny německé pronajímatele jeden velký neřešitelný problém...

Obepsali nebo obvolali jsme skutečně mnoho inzerátů. Buď nepřišla odpověď vůbec nebo nám beze slova položili telefon nebo si psa nepřál buď majitel bytu či dokonce soused nebo byt byl údajně již obsazený (i když ho dále několik týdnů inzerovali) anebo byl podle pronajímatele pro nás malý (byt o rozloze 80m2...)... a možná jsem ještě na další výmluvy zapomněla. Podařilo se nám domluvit pouze dvě prohlídky. Ovšem v Německu je poptávka evidentně velmi vysoká... na prohlídku s vámi přijde třeba dalších deset zájemců. A to víte, že si vždy vyberou německý bezpsí pár, než nás. V takové chvíli si zkuste být pozitivní. A tak jsme skoro dva měsíce žili s Martinem opět odděleně a datum nastěhování valné většiny bytů bylo až v říjnu. Byli jsme rozhodnutí, že říjen je maximum a pokud nic nenajdeme, tak prostě "Auf Wiedersehen". Ano, skutečně je to tak, než abychom se zbavili psa, radši bychom odmítli práci a život v Německu a zůstali v Čechách! Až zase potkáte někoho, kdo se bude při odkládání psa vymlouvat na stěhování nebo práci v zahraničí, odkažte ho na mě.

Ale pak se to stalo. 17.7., tedy v den mého svátku, půl hodiny před půlnocí přišel email v angličtině, ovšem s českým pozdravem, jak roztomilé! Email se sdělením, že byt je volný a prohlídka je možná! Krotila jsem nadšení, byt byl totiž pro nás naprosto dokonalý, k nastěhování dokonce od srpna! Po všech těch peripetiích se však bojíte dalšího zklamání. Jenže pak se to stalo znovu! V den prohlídky, 20.7, mě pos*al pták! Naštěstí decentně, hlavní nadělení zachytil ořešák nade mnou, ale přece! Díky tomuto hov*u jsem znovu získala naději a už se jí nevzdala.
S Martinem na prohlídce byla pouze jedna další zájemkyně, naděje se zvětšovala. Pronajímatel pracuje ve stejném oboru jako Martin. Pronajímatel sám má psa. Pronajímateli na domě makali Slováci, proto umí některá česká slovíčka. Pronajímateli trochu hoří koudel u zadku, co se týče financí a potřeboval by spolehlivé solventní nájemníky. No haló, haló, tu jsme si spadli vzájemně z nebe asi!
Nebudu to prodlužovat, byt je "náš"! :)

Jenže to by bylo aby nebylo... to by bylo, abychom se naprosto normálně nenastěhovali do naprosto normálního bytu....
Předchozí nájemníci byli totiž, jak to říct slušně.... omlouvám se, slušně to nejde, prostě normální hovada, co neplatili a ještě byt zdemolovali. Díry v počmáraných zdech, bordel, špína... to jste neviděli. Jen pro informaci- byli to dva bezpsí Němci....
A protože několik měsíců se neobtěžovali platit nájem, bylo by naivní očekávat, že byt sami dají do pořádku. Nedali. A tak se teď v bytě bude spravovat, malovat, vyklízet, uklízet... a všechno bude cálovat majitel a bude doufat, že těch cca sedm tisíc euro od nich přes soud vůbec kdy dostane zpátky.

Nicméně i přesto, že byt ještě k bydlení přizpůsoben není, už jsme v Německu oba (Ketynka je zatím na prázdninách u mých rodičů.).
7.8. v 17:22 jsme poprvé společně přejeli německou hranici :)
Prozatím pobýváme ve sdíleném bydlení přes Airbnb, které Martin využíval celé dva měsíce. Dům je to opravdu čistý, naštěstí alespoň tady neprožíváme žádné martyrium. I když...majitelka domu je umělkyně a dovedu si představit, že některé její výtvory by v někom mohly vyvolat i noční můry. :D

Z Německa Vás srdečně zdraví M+M!

Debordelizace

1. srpna 2017 v 13:39 |  Mimo mísu
Když jsem se před pár měsíci zase ocitla v domě u rodičů, dočasně bez práce, našla jsem si program, který mě vždy bavil, tentokrát obzvlášť. Jedná se o takzvanou debordelizaci, neboli uklízení, třídění a vyhazování zbytečných věcí! Po debordelizaci obýváku mi bylo uděleno svolení k debordelizaci mámina šatníku! Samozřejmě společně, jelikož naše představy o tom, co je a není zbytečné, co se dá a nedá nosit, se nepatrně značně liší.
Protože však nejsem ras, přistupovala jsem k tomuto poslání se srdcem, citem a myslí otevřenou kompromisu. Tak došlo k rozdělení ošacení do několika kategorií.
  • "Uděleno povolení k dalšímu nošení" - jedna ze dvou kategorií, díky níž mámina skříň nezeje prázdnotou. Kategorie o kterou samozřejmě máma usilovala nejvíc. Něco se tam našlo, ba dokonce pár kouskům jsem udělila povolení ošatit mě samotnou, takže z mámina šatníku stejně zmizely.
  • "Památeční" - ona druhá kategorie, která nedostala padáka. Mám srdce. Přeci byste nevyhodili 30 let staré květované rifle, které jste měli na prvním rande s manželem, šaty z tanečních nebo sice příšerně kousavý svetr, ale darovala vám ho milovaná tchýně (to není fór, toto spojení se opravdu nemusí nutně vylučovat), která už tu s námi není!
  • "Blbý, ale na chatu dobrý" - přiznávám, že na chatě žádnou parádu neřešíme. Hlavně pohodlíčko! Stejně vycházíme jenom v plavkách k vodě nebo na hřbitov za prababi s pradědou a jim i jejich spolubydlícím už je fakt jedno, co máme na sobě. Vedle obligátních triček a tepláků jsme si na chatu odvezli i naprosto epesní zástěry nebo konkrétně já naprosto novou růžovou noční košili, ještě v pytlíčku s nápisem "módná novinka", takže v tomto případě vyjímečně půjdu s módou i na chatě....
  • "Na charitu" - Sem patří kousky, které už jsou totálně mimo, malé, nebo krátké, ale ještě by je někdo bez vkusu, bez peněz nebo bez domova klidně unosil. Nevěřili byste, kolik krátkých triček jsem musela vyřadit. Jak si je máma kdy mohla pořídit nebo jak se mohla takto hromadně srazit, je mi záhadou.
  • "Na hadr" - Věci takového kalibru, že se nevlezou do žádné z výše zmíněných kategorií. Tak třeba staré tmavé silné kousavé silonky po prababičce, s kterými můžete leda vykrást banku nebo vychytávat nečistoty z bazénu.
  • "Na látku" - Opět žádná z použitelných kategorií, ale na hadr škoda, je to přeci pěkná látka, z toho NĚCO NĚKDY ušijeme. Přiznám, že nezaručuji, že tyto látky nebudu po dalších dvaceti letech netknuté třídit znovu... ale co kdyby!

Na závěr musím mámu pochválit. Byla statečná a spolupracovalo se s ní překvapivě dobře.
To s babičkou by to bylo o dost horší (promiň, babi).

A co vy? Jste schopni bez mrknutí oka vytřídit svůj (nejen) šatník nebo, ačkoli jste to dvacet let nepoužili nebo nevzali na sebe, nic nevyhodíte, protože tohle se jednou přeci může hodit a do tohohle příští rok už určitě zhubnete ? :)

Ručníkáři všech zemí, vyližte si....

27. července 2017 v 17:50 |  Mimo mísu
Mnozí jste jistě postřehli na Seznamu článek o tom, jak v Chorvatsku na Makarské zatočili s ručníkáři, nebo se o to alespoň pokusili. Praxi ručníkářů totiž zakázali vyhláškou a rozhodli se ji vymáhat. Ve středu ráno tak nastoupili do akce pracovníci místních technických služeb a z pláží odvezli desítky lehátek a ručníků ponechaných tam přes noc. Bravo! Bez jakékoli ironie tleskám!

Kdo je to ručníkář? Je to člověk, který si myslí, že má na lehátko v první řadě u moře větší nárok, než vy. Večer nebo brzy ráno, asi tak kolem páté ranní, utíká se zalepenýma očima na pláž přehodit ručníčky celé své rodině přes ta "jejich" lehátečka, ke kterým přijdou, až se dospinkají a uráčí. Po snídani, po kafíčku, po šlofíčku, klidně po obědě....

A tak vy, protože si chcete moře užít co nejvíce, vyrážíte na pláž hned po snídani... a ejhle! Na pláži jste sami, pouze však ve společnosti 150 ručníků majetnicky přehozených přes většinu lehátek. A já si myslela, že takhle se chovají jen děti v mateřské škole, maximálně na zakládce. A ono nene. Naprosto narovinu vám povím, že takové chování považuji u dospělého člověka za trapné a ubohé.

Když jsme byli poprvé na takové dovolené, ručníkářské příkoří jsme snášeli do předposledního dne. Poslední noc jsme se s ještě jedním mladým párem odhodlali k boji, alespoň proti poddruhu "ručníkář noční". Vydali jsme se na pláž složit všechny ručníčky do jednoho komínku a navrch položit ceduli s výstižným nápisem "Ručníkáři všech zemí, vyližte si pr***!". Ten nápis jsem vymyslela já a jsem na něj náležitě pyšná. Nicméně k akci nedošlo, a radši vám řeknu, že přišla strašlivá bouřka, než že jsme se zalekli štěkajících toulavých psů...
Každopádně mise nevyšla a i poslední den jsme hleděli na ručníkové pole před námi. Tak jsme si v osm hodin ráno dovolili decentně odendat ručníky ze čtyř lehátek a tato lehátka jsme se směle odhodlali použít. Když pak za několik hodin slyšíte vyčítavé "Ale my jsme tu měli ručníky!" nezbyde vám nic jiného než se stoickým klidem odvětit "Ale ty ručníky nic neříkaly...".

Na závěr znovu říkám, že chorvatským úřadům fandím, a vroucně si přeju, aby se tato praxe rozšířila všude na světě, dokud se ručníkáři nechytí za ten svůj přizvednutý nosík!

Já, restaurátor

21. července 2017 v 17:43
Posledních několik dní stále netrávím v Německu, ale na chalupě v Čechách, o které jsem se zmiňovala už minule. Tentokrát jsem si dala za úkol vyčistit staré formičky na cukroví a drátěné kameninové hrnce, které byly několik let ukryty na půdě.
Formičky jsem vydrhla kartáčkem, povařila nadvakrát ve vodě s kypřícím práškem a už jsou připraveny k dekoraci. Ty nejhezčí zarámujeme a zbytek přijde do nějaké pěkné skleněné nádoby.

S hrnci už bylo o dost víc práce, odstranit zpod a okolí drátů desítky let staré sádlo už trvá trochu déle. Ale s pomocí vody, tekutého písku, Solviny, nože, rejžáku a kartáčku na zuby se jakžtakž podařilo a výstavka z hrnců je na světě.

Na půdě nebo ve stodole se dají najít i jiné poklady... tak třeba staré lyže, ošatky, lahve nebo původní vědro či mlýnek...no koukněte sami! Pozn.: fotky z půdy jsou zcela autentické:)

Jedeme dál!

13. června 2017 v 18:03
Dámy a pánové, držte si klobouky, jedeme dál! Jedeme dál! Deutschland volá.

V Německu se nám naskytly tři možnosti. Všechny měly své nesporné výhody. Jednou jsme tak byli rozhodnuti pro oblast Stutgartu se služebním bavorákem, podruhé pro malebné lázeňské městečko, až jsme naši blízkou budoucnost přiklepli zavedené firmě v Erlangenu u Norimberku, pouhé tři hodiny do Prahy!
Martin nastoupil včera, můj přesun závisí na tom, jak rychle se nám podaří najít bydlení. Samozřejmě se psem! :)

Ale jak jsme se vůbec měli doma, v ČR?
V prvé řadě jsme první týdny hodně ouřadovali. Vyřídit tohle, zařídit tamto... Ale mohu říci, že všichni úředníci, s kterými jsem se musela setkat byli neuvěřitelně ochotní a milí!

Chodili jsme po výstavách. Mnoho z Vás možná ví, že Litoměřice mají svou Zahradu Čech. Výstaviště, kde se konají nejrůznější akce. My jsme tak navštívili jeden víkend Autosalon a další víkend Mezinárodní výstavu psů. Přispěli jsme do kasičky útulku z Ústí nad Labem a pozdravili se s pejsky, kteří se na místě nabízeli k adopci. Byli dokonalí, všichni.

Hodně času jsme strávili ve vesnici u Libochovic. Mnoho let jsem tam jezdila s rodinou do pár set let starého domečku bez koupelny, s kadibudkou na konci dvora. Během těch mnoho let však táta měnil hospodářské stavení naproti v plnohodnotný dům. Už pár let na chatě tedy relaxujeme o něco moderněji. Ovšem samozřejmě stále bez internetu! :) Ale když se chcete dobře dovolat, nemusíte lézt za komín- jenom pod ořešák, který je velkou dominantou zahrady.
Nedávno rekonstruovali náves, a protože naše stavení stojí přímo u ní, máme to pár kroků od vrat na dětské hřiště, stolní tenis a petangue. Nutno říci, že jako správní soutěživci využíváme pingpong a petangue opravdu hodně!
Další bezvadnou vlastností naší vesnice je řeka. Ohře protéká asi tak minutu a půl chůze od vrat.

Letos jsme konečně ulovili pár turistických vizitek z okolí chaty. Nejdříve jsme vyrazili do vesnice Stradonice, u které se nachází rozhledna Stradonka se slunečními hodinami z kamenů. Vyzkoušela jsem, a jsou funkční :) Popis jednotlivých kopců kolem samozřejmě nechybí. Ze Stradonky můžete dohlédnout až na Krušné hory.


Oldřichův Dub naleznete u Peruci. U tohoto dubu se podle pověsti scházel kníže Oldřich s krásnou selkou Boženu, kterou poté pojal za ženu.
Nedaleko se nachází Boženina studánka, kde Oldřich Boženu poprvé spatřil "perúc prádlo....". Proto obec zřejmě později dostala jméno Peruc.
V Peruci naleznete také zámek, který je nyní v rekonstrukci. Zámeckým parkem však dojdete k Muzeu české vesnice, kde na třech podlažích můžete vidět staré zemědělské stroje, hračky, nádobí či školní třídu.


Z Peruce jsme se vydali na poslední zastávku. Do Panenského Týnce, kde stojí nedostavěný klášterní kostel. Toto místo je známé svou magickou silou, která má údajně odhánět depresivní, přinášet radost ze života a dokonce zlepšovat obranyschopnost organismu.

Tož tak...
sama jsem zvědavá, o čem a odkud bude příští článek!

Goodbye England. Co nám (ne)bude chybět?

24. května 2017 v 19:58 |  Maršálci jdou do světa
Před necelým měsícem jsme nadobro opustili Anglii. Po roce a půl. I přesto, že jsme žili v domečku se zahradou a Martin pracoval pro McLaren a měl tak práci snů. Mnozí se tak možná ptají PROČ.

Delší dobu jsme cítili, že Anglie není tak úplně země našemu srdci blízká, ale chyběl impuls. Do Čech se nám příliš vracet nechtělo. Ještě v únoru jsme byli přesvědčeni, že zůstaneme, ale pak najednou... jedna pozice v Německu odjistila spoušť a spustila lavinu dalších. Vždy jsem zarputile tvrdila, že do Německa NE. V životě jsem se učila 5 jazyků, ale němčinu? Je přece hnusná a nikdy jí potřebovat nebudu. Kdybych tehdá věděla...:D
Za pár měsíců tak budu psát o tom, jak se žije v Německu.
Jako malé rozloučení s Anglií však ještě o tom, co se mi v Anglii líbilo a co nikoli.

Bude nám chybět....
  • Pokud je státní svátek o víkendu, volný den si užijete v pondělí!
  • Antikoncepce je zdarma, stejně jako třeba léky pro osoby postižené onemocněním štítné žlázy.
  • Amazon.co.uk Možnost objednání čehokoli rychle a spolehlivě, stejně jako bezproblémové vrácení.
  • Lidé jsou obecně znatelně milejší, ochotnější a vychovanější.
  • Naprosté minimum psích exkrementů na ulicích či v parcích.
  • I nové auto zaparkujete na ulici, aniž byste se strachovali, že vám ho nějakej závistivej nýmand nebo nevychovanej parchant objede klíčem. Krásných drahých aut je v Anglii asi většina, takže nebudete vyčnívat.
  • Pošta chodí i v sobotu.
  • Minimum paneláků, typickým bydlením je dům.
  • Popelnice na tříděný odpad u každého domu.
  • Mini balení chipsů- nesežerete tak celej velkej balík! :D
  • Moc anglických potravin postrádat nebudu... ale jejich mléko a čedar ano. Mnohem chutnější.
  • Footpaths- přírodní cestičky (zkratky) mezi domy. Nemusíte chodit věčně podél silnice, se psem ideální a pohodové.
  • Ve srovnání s ČR lze mnohem více věcí vyřídit elektronicky, telefonicky nebo alespoň poštou.
  • Home delivery neboli doručení potravin až do domu. Mnohem častější a spolehlivější, než v ČR.
  • A co si budem povídat, anglické platy mají něco do sebe :)
Nebude nám chybět...
  • Libra, která s Brexitem citelně oslabila... dost na prd, když si těžce vydřené peníze chcete směnit za koruny.
  • Zdravotnictví obecně. Nemožnost jít přímo ke specialistovi, třeba takový gynekolog neexistuje. K obvodnímu lékaři se člověk musí objednat a někde jsou čekací lhůty takové, že se problém vyřeší sám. Buď se uzdravíte nebo umřete :D
  • Autobusová doprava. Nespolehlivá a ještě k tomu drahá.
  • Bez auta jako bys nebyl.
  • Pepřový sprej, obušek, paralyzér...vše protizákonné!
  • Domy často z papundeklu a problémy s vlhkostí. V interiéru nepraktická okna, která buď nelze otevřít vůbec nebo jen směrem ven a nelze je tak pořádně umýt zvenčí. Dále hodně koberců, které se mně osobně zdají často nepraktické.
  • Počasí.
  • Minimum odpadkových košů- jako pejskař toto vnímáte citelně.
  • Lesy a pole jsou velmi často oplocené (soukromý majetek) - málo možností k procházkám přírodou tak, jak známe z ČR.
  • Bydlení v pronájmu není úplně procházka růžovou zahradou. Ve srovnání s ČR jsme mnohem hůře jsme něco našli, veškeré papírování bylo mnohem složitější (a dražší), stejně jako opouštění a předávání bytu.
  • Kohoutkové baterie. Typické anglické umyvadlo má dva kohoutky- jeden na vodu studenou a druhý na horkou... asi si dovedete sami představit, jak praktické to je. Zlatý pákovky.
  • Je to daleko autem!
  • A nakonec typický rys Angličanů, na který jsem si opravdu nedokázala zvyknout. Každých deset minut odpovídat na to, jak se mám, jestli jsem v pohodě....
A teď už vážně uzavírám anglickou kapitolu.... :)

Stěhování číslo 8.5 v obrazech

9. května 2017 v 11:28 |  Maršálci jdou do světa
V úterý 25. dubna dorazila do malého městečka Ottershaw vzácná návštěva, balící a stěhovací výpomoc a psychická podpora při letu v jednom. Kdo by snad neuhádl, na fotografiiích je zobrazena mamka (moje) a mamka (Martinova).


Den před odletem, v sobotu, jsme navštívili Londýn. Prošli jsme přímo pod kolem London Eye přes Westminsterský most k Big Benu a Westminster Abbey. Přes střídání horských stráží a Trafalgar Square k Buckinghamskému paláci.


V St. James park, který se nachází u paláce jsme se kochali květenou.


Nakonec samozřejmě nesměl chybět slavný Tower Bridge.
Londýn jsem navštívila podruhé. Poprvé to bylo před rokem, na kole a v neděli. Tehdy bylo nádherně a aut minimum. Mamky byly letos poprvé a dojmy byly velmi rozpačité... auta, auta, auta.


V neděli 30.dubna odpoledne přijela červená dodávka s přívěsem. Ta samá dodávka, která nás do Anglie přistěhovala. Tenkrát všechno a všechny. Letos jsme naložili jen náklad a Ketynku... věděla jsem, že Ketynka je dokonalá, pro nás stvořená salámistka a tak jsem byla asi nejvíc v klidu. Ale máma.... nechápu, jak někteří lidé mohou svého psa odložit do klece a odejít napořád... když existují tací, kteří cizího psa nedokáží odložit ani na 16 hodin. Co vám budu povídat, obrečela to.
Já a mamky jsme ještě ten samý den, jen o pár hodin později, odletěly z letiště Gatwick. Martin zůstal ještě týden, chodil stále do práce. Stejně by letět nemohl, 30.dubna přeci létají jenom čarodějnice!


Na přistávací dráhu pražského letiště jsme dosedly po půl jedné ranní. Nocleh nám poskytla má kamarádka Anička.(Musím říct, že se opravdu hodí mít kamarádky každou na jiném konci Prahy:D ) Trochu vyspat a na půl devátou už jsme taxíkem dorazily na místo, kde už čekala dodávka i taťkové s auty a vozejkem. Ketynka vyskočila jakoby se nechumelilo a vysloužila si nálepku jednoho z nejhodnějších převážených psů vůbec.

Protože momentálně jsme tak trochu bezdomovci, věci se složily na chatě a v pokojíčku v Litoměřicích, kde dočasně budeme nejspíše převážně přebývat. Proto stěhování 8 a půl... Kde bude 9?? Německo nebo Praha?? Teď babo raď....

Zvedáme kotvy!

23. dubna 2017 v 17:35 |  Maršálci jdou do světa
Ta Padesátka... dokopala k článku nejdříve Klávesnici... a teď mě! Zvláštní sílu má tato žena! :D

Přitom se dalo o čem psát, ale nebyla chuť, síla ani čas.
Kde bych začala... že už zase rozprodávám majetek, protože se budeme stěhovat!! Ne, není to opožděný apríl!

Je to tak. Nad naší zahradou ční jeden strom. Což o to, krásný strom s červenými bobulkami (babička říká, že je to kalina), na který se dobře dívá... ale jinak je to úplně debi*ní strom (Promiň, kalino). Za prvé zastiňuje celou zahradu a slunko se tak dostane jen na určitou část- na tu vydlážděnou. Za druhé ty červené bobulky jsou všude. Za třetí na té kalině vysedávají kočky, které nám pak hopsají od sousedů na zahradu a vyprazdňují se... a protože úklid po kočkách nikdo neřeší, snaží se ho řešit Ketynice prasnice. A za čtvrté, na kalině vysedává milion a jeden holub, které krmí soused... a holubi co?? Holubi se taky vyprazdňují. Co vyprazdňují, oni se*ou, a se*ou o stošest. A kam? No přece na naší zahradu. Pověsit prádlo nebo se usadit na židli do stínu kaliny je tak přinejmenším riskantní. Jak jsme zjistili, riskantní je už i zaparkovat u nás před barákem auto. Automobil včerejší návštěvy schytal dva přímé zásahy, na každou stranu jeden.
S kalinou dál žít nemůžeme (a nezachrání to ani ten krásně vonící jasmín na druhé straně zahrady), a tak jsme se rozhodli přestěhovat!
No dobře, tak teď už kecám, nestěhujeme se kvůli stromu, ale chybět nám rozhodně nebude!

Poslední měsíc tedy znovu obchoduji s movitostmi.
První šla postel. Slečna se ptala, jestli neprodávám i naše matrace...ne neprodávám. Kdybych jí řekla, že stály asi pětkrát tolik, co teď ta postel, asi by mi nevěřila. Jo, naše matračky, na ty si jednou budem nechávat zhotovit i rakve na míru! (No jo, blbej humor, ale představa vtipná, no uznejte.)
Policový díl putoval ke Slovence, zdravotní sestře žijící zde už 12 let.
Pro zrcadlo si přijela blondýna v nablýskaném sportovním Mercedesu...tak, že bych hádala to zrcadlo, ale ne second hand.
Všechny stolní hry si odvezl milý postarší Angličan, prý potřebuje zabavit děti.
Pro sekačku dojel pán, kterému jeho sekačka zrovna vypověděla službu.
Pro sedačku, konferenční stolek a židle si přijel Moldavan. Už při mailové komunikaci se tázal na slevu. Dostal ji, zbavit se tří věcí najednou bylo fajn i pro mě. Komunikace s ním byla dosti odlišná, než komunikace a Angličany. Chybělo please nebo thank you. Když změnil dommluvený čas přijezdu, neptal se, prostě to oznámil (žádné "mohl bych přijet v..." ale prostě "přijedu v..." a basta). Nakonec si s kumpánem naložil věci do dodávky a ještě zkoušel "50, že jo..". Ale to zkoušel špatně. "Naval 55 a padej." No dobře, takhle přesně jsem to neřekla, přeci jen to byl Moldavan s kumpánem, že jo.
Můj psací stůl měl zájemce dneska. Hádám Pakistán. Přijeli a zase odjeli, bez stolu. Paní se zdál moc velký. Jasně, proč se ptát na rozměry předem. Ihned znovu inzeruji. Naštěstí do dvou hodin přijíždí pán až z Londýna. Také s dodávkou a kumpánem- osmiletou dcerkou, pro kterou je stůl určen. Prodáno.
Večer prodávám matraci pro hosty a zítra kolobrndu. Kolobrnda poputuje k mé kolegyni z restaurace, jednadvacetileté Jennnifer, která žije s rodiči, má dvě práce a chodí do nich pěšky. Z mojí koloběžky byla tehdy úplně nadšená, a stejně nadšeně teď souhlasila s jejím odkoupením.
Jen to umělecké dílo, stůl s dírou v každém rohu nikdo nechce...

Na řadu přišlo také loučení. Paní Julie nejdříve přijela ještě k březnu k nám, mimojiné Martinovi dopřála nový, kratší sestřih. Minulý týden jsme dorazili my k ní a poprvé vyzkoušeli skutečně anglické barbeque, tedy grilování.

Včerejší návštěvou s pokakaným autem nebyl nikdo jiný, než Jitka a Mike. Shledání po roce. Dostala jsem nádhernou kytici tulipánů a Jitce pro změnu darovala mou orchidej... stěhovat jí nemůžu a co vám budu povídat... ač jsem dělala co mohla, nebyla u mě šťastná. Improvizovaně jsme seděli v obýváku na matraci a zahradních židlích, zahráli si Uno i Buzzův kvíz a užili si spoustu legrace :)


No...možná si říkáte, že to nejdůležitější jsem Vám neřekla... kam se budeme stěhovat.
Tož to já Vám říct nemohu, protože to vlastně ještě tak ouplně nevím... se ještě uvidí :D
Proč a kam Vám tedy povím později...
Každopádně ale... pokud v květnu uvidíte v Praze nebo v Litoměřicích někoho, kdo mi je strašně podobný... tak to budu s největší pravděpodobností já :D

Psí život v Anglii

22. března 2017 v 19:00 |  Psí život
Nejeden český pejskař už jistě přemýšlel, jestli někde za hranicemi náhodou neroste psům tráva zelenější.
Co třeba v Anglii?

Poplatky
Místní poplatek ze psů. V ČR jedna z pejskaři nejvíce diskutovaných záležitostí. Někdo platí poctivě, někdo nepoctivě píše psa na babičku na vesnici, kde je poplatek menší, někdo ho neplatí vůbec.
V Anglii ho neplatíte vůbec, ovšem nedopouštíte se tak žádného přestupku. V Anglii totiž žádný takový poplatek neexistuje- byl zrušen už v roce 1987, jelikož ho většina lidí stejně neplatila…


Čipování
Zatímco v Čechách je čipování (nebo tetování) povinné pouze v některých městech, v celé Anglii je čip od dubna roku 2016 povinností danou ze zákona, stejně tak jako jeho registrace v databázi. Logicky je tak čip i jednou z podmínek, které musí být splněny už při vstupu do země. Bez čipu cesta do Anglie zkrátka nevede.
Pokud se zjistí, že pes čipován není, vystavuje se majitel pokutě ve výši 500 liber, pokud do 21 dnů psa dodatečně neočipuje. Vašeho psa můžete nechat očipovat nejen u veterináře, ale dokonce i v některých psích salonech nebo zverimexu, přičemž cena čipu se pohybuje v rozmezí 10 až 20 liber.
Zajímavostí je, že povinností je i mít psa označeného známkou s vyrytou adresou. Pokud pes známku nemá, vystavujete se jeho majitel pokutě až 5 000 liber!


Pes v MHD
Oproti ČR, kde vás pravidelné cestování hromadnou dopravou se psem vyjde poměrně draho, psi v Anglii jezdí zdarma. Autobusem, vlakem i metrem. Ovšem je třeba si říci, že samotné anglické "člověčí" jízdenky jsou několikanásobně dražší, než ty české.


Zakázaná plemena
V České republice žádný z návrhů omezující chov tzv. "bojových plemen" neprošel a tak občan ČR může vlastnit jakékoli plemeno se mu zamane.
Ve Anglii je tomu ovšem jinak. Je totiž v rozporu se zákonem vlastnit určité typy psů, kterými jsou: pitbulteriér, tosa inu, brazilská fila a argentinská doga. Jde skutečně o typ, nikoli přímo o rasu, jelikož o tom, jestli je pes zakázaný rozhoduje hlavně jeho vzhled. Z logiky věci jsou tak zakázáni i kříženci výše zmíněných plemen.
Pokud máte psa, jehož vlastnictví je zakázáno, váš pes může být zabaven i přesto, že nic nezpůsobil. V případě, že je pes na veřejném místě, k jeho zabavení nepotřebuje policie ani povolení soudu. Poté bude rozhodnuto, o jaký typ psa se jedná a zda je nebezpečný veřejnosti. Pes pak bude buď propuštěn nebo držen v chovatelské stanici dokud nerozhodne soud. Do rozhodnutí soudu nemáte povolení svého psa navštěvovat. U soudu je pak důkazní břemeno na vašich bedrech, vy musíte prokázat, že váš pes není zakázaný. Pokud to prokážete, pes vám bude navrácen. Pokud nikoli, budete souzen za trestný čin, za nějž můžete dostat pokutu v neomezené výši nebo si jít sednout až na 6 měsíců do vězení. Případně obojí a a jako bonus bude Váš pes utracen.
V případě, že pes je shledán zakázaným, ne však nebezpečným veřejnosti, může soud udělit výjimku, která platí po celý život psa. Váš pes pak ale musí být: kastrovaný, čipovaný, na vodítku a s náhubkem kdykoli je na veřejném místě.


Ztracený pes
Co dělat, když najdete psa bez pána a jakékoli identifikační známky? V ČR zavoláte městskou policii nebo třeba dojdete na nejbližší veterinu, kde se pokusí načíst čip.
V Anglii však existuje osoba, které se říká "Dog Warden", tedy jakýsi "Psí Správce", jenž má na starosti psí problematiku obecně. Každá městská část má svého psího správce, na kterého se můžete obrátit právě v případě nálezu toulavého psa nebo například i v případě obtěžujícího psího štěkotu ze sousedství.


Čistota prostranství
Psí výkaly všude. Znak české země. Lehnout si do trávy, aniž byste předtím místo pečlivě rekognoskovali, je velice, velice riskantní. A to i přesto, že leckde jsou instalovány pytlíky na exrementy a když ne ty, tak odpadkové koše jsou všude a vzít si do kapsy pytlík od rohlíků je to nejmenší...
V Anglii koše s přidělanými sáčky nevedou. Nevedou skoro ani ty odpadkové koše, jejichž hustota na km2 se přibližuje hustotě obyvatel Grónska. Statisticky má Anglie dokonce mnohem víc psů, než ČR, a to i vzhledem k rozloze!
Přesto všude, kde jsem měla doposud možnost v Anglii bydlet (a že jsme se stěhovali čtyřikrát), bylo ve srovnání s ČR opravdu čisto.
Anglie má od roku 1996 povinnost uklízet si na určitých místech po svém psu přímo legislativně zakotvenou v "Dogs (Fouling of land) Act", tedy v nařízení o znečišťování psími výkaly. Dohled nad touto oblastí má opět již zmiňovaný psí správce (Dog Warden), kterému můžete nahlásit jak určitou zněčištěnou oblast, tak konkrétní osobu, která si po svém psu neuklidila.
K nahlášení můžete použít i online formulář. Pokud osobu znáte a poskytnete své svědecké prohlášení, osobě bude udělena pokuta (nejčastěji 50-100liber). Pokud osobu neznáte, psí správce se pokusí na základě vámi dodaných informací (vzhled, kdy a kde venčí...) přistihnout osobu při činu. Stejně postupuje i při nahlášení osoby, kterou neznáte. Vedle toho se Anglie může chlubit jedním z nejlepších kamerových systémů na světě...
Pokud hříšník pokutu do dvou týdnů nezaplatí nebo bude znovu lapen v budoucnu, bude stíhán. Psí znečišťování je trestný čin a přináší sebou další pokutu až do výše 1000 liber.
Ale protože i v ČR vám hrozí pokuta, zakopaný pes bude ale podle mě úplně v něčem jiném. Prostě a jednoduše v lidech.


Osobnost pejskařů
Jako majitelka ne zcela bezproblémové fenečky co se týče cizích psů jsem se v Čechách dostala do několika nepříjemných i nebezpečných situací. Občas jsem si vyslechla i nadávky a to jen a pouze kvůli tomu, že jsem slušně žádala o odvolání nevychovaného psa bez vodítka vzdáleného od pána na sto honů. Z venčení už nebyla příjemná zábava, ale spíše "snad zas nepotkám nějakýho vola…" s pepřákem a kamerou v kapse.
Již rok a půl žijeme v Anglii…a již rok a půl nás nikdo nenapadl. Ani pes, ani člověk (ano, i to se nám v ČR stalo). Pokud se mi situace nelíbí a požádám o odvolání volně pobíhajícího psa, nedostane se mi odpovědi "Ale on je hodný." ani "Jdi do pr*ele, ty k*ávo blbá", nýbrž je pes okamžitě odvolán, leckdy ještě s omluvou.
Angličtí pejskaři se mi zdají vychovanější, slušnější, respektující druhé.


Pes mimo majitelovu kontrolu
Z výše popsaného lze vyčíst, že mnoho českých pejskařů si z venčení hlavu nedělá a psovi dává absolutní volnost. Bohužel nad nezodpovědným pejskařem nevisí ani nějaká větší hrozba, které by se snad mohl zaleknout.
Podle anglických pravidel by možná spousta českých pejskařů dávno seděla.
Pokud je váš pes v Anglii nebezpečně mimo kontrolu (Což znamená, že nejen někoho zraní, ale postačuje, že se někdo bojí, že by ho mohl zranit! Soud navíc může rozhodnout, že je to i pes, který zranil zvíře nebo si majitel zvířete myslí, že by mohl být zraněn při pokusu zastavit útok na jeho zvíře), můžete dostat pokutu v neomezené výši, sednout si do chládku na 6 měsíců, nebo rovnou obojí. Váš pes může být uspán a jakékoli další vlastnictví psa do budoucna vám může být zakázáno.


Rekordní výhra

8. března 2017 v 13:20 |  Maršálci jdou do světa
Je to tam! Vyhráli jsme, vyhráli! Nejvyšší výhra v historii. V naší historii! V naší Maršálkovic historii! Rovných 30 liber!

U nás v rodině se vždycky vsázelo. Táta vsázel. Vytrvale jednou za čas Sportku. Vytrvalost se mu vyplatila, co vím, tak jednou skutečně vyhrál padesát tisíc. Ale to už je let. Vzhledem k tomu, že naši stále jezdí ve dvacetileté Felicii, mám za to, že znovu už se nepoštěstilo.
Vánoce mají své tradice. U nás byly takovou tradicí stírací losy. Každý člen domácnosti, i ten psí, našel pod stromečkem los se svým znamením.
Někde tam mohla má malá vášeň pro sázení a stírací losy zakořenit....

S Martinem jsme se jeden čas rozhodli, že budeme pravidelně vsázet Sportku. Nejdřív častěji jeden sloupeček s našimi šťastnými čísly. Bohatství nám ovšem nepřinesla, změnili jsme tedy taktiku. Mnohem méně častěji vsadíme plný tiket. Sami si domyslíte, že jako milionářka bych asi nechodila umývat nádobí. Naše rekordní výhra byla kolem dvou set korun, přičemž kolem stovky stál tiket.

V Anglii Sportku sázet neumím, koupit si los je mnohem jednodušší. A navíc si mohu koupit společně s objednávkou potravin z Tesca. Tak ho tam občas lupnu. Ta chvíle napětí a naděje, než odkryju všechna políčka...mě prostě baví :D Přiznám se, že když jsem si koupila svůj první za 3 libry, hned jsem vyhrála 5, to mě nabudilo ještě víc! Jak se ovšem později ukázalo, tak všechny losy opravdu výherní nebyly, ale já vytrvám k rekordní výhře!

Když si objednáte dovážku zboží do domu, stane se, že občas něco nemají a přiloží místo toho jiný obdobný výrobek, který samozřejmě můžete ihned řidiči vrátit. Dnes mi obyčejný květák nahradili bio květákem a los v hodnotě dvou liber nahradili losem v ceně tří liber! A ještě že tak! Po setření první části s výhrou 5 liber si říkám, že to je konečná. Při stírání druhé však nevěřím vlastním očí- výhra, výhra, výhra, výhra a ještě jednou výhra! Dalších 5x5 liber! Neuvěřitelné, čistý zisk 28 liber! Já vím, že to moc není, pořád budu mýt nádobí a pořád budu jezdit na koloběžce, ale ta radost, ta radost! :D

Sázíte? Kupujete stírací losy nebo jinak soutěžíte?
Co nejhodnotnějšího nebo nejzajímavějšího jste vyhráli?

Smoothie nás baví!

6. března 2017 v 15:04 |  Mimo mísu
Určitě to znáte. Existují věci, které víte, že byste měli, ale neděláte je. A přesně takhle jsem to měla s pitným režimem a přísunem ovoce a zeleniny. Moje tělo je mrška jedna nevychovaná, které si o vodu prostě neřekne a požívání zeleniny a ovoce jako takové je pro něj vopruz, než se to oloupe a vůbec, tamhle jádřinec, tamhle ta nedobrá dužina... je to mrška nejen nevychovaná, ale taky trošku líná a rozmazlená, co si budem povídat. A tak byly časy, kdy jsem vypila třeba jen dva doušky na zapití prášku a snědla ty dvě broskvový kostičky v jogurtu. Ale těmhle časům už odzvonilo! Za poslední půlrok jsem snědla tolik ovoce a mrkve, jako za posledních několik let. A co že způsobilo ten zásadní převrat?

Můj manžel je softwarový inženýr a tak se nesmím divit, že jde s dobou. Občas se mu pozdává, že nám rozhodně doma chybí to, tohle a tamto. Vzpomeňte třeba na vystřelovač míčků (Zde se výjimečně vlk nažral a koza zůstala celá- vstřelovač dostřílel a vrátili nám peníze.) Ovšem nevyhýbá se ani oddělení domácích spotřebičů. To takhle v létě přišel, že potřebujeme mixér na smoothie. Nejdříve jsem vzdorovala, přišlo mi to jako blbost a už jsem smoothiovač viděla po dvou týdnech stát netknutě v koutě. Ale nakonec co, proti vystřelovači byl za babku, tak ať si to koupí. První týdny byl smoothiovač z mé strany netknutý, mám nějakou hrdost, ne?! Když jsem s ním ale jednou zůstala sama doma, zvědavost zvítězila. Oloupala jsem jablka, mrkev, přidala banán a kiwi, zalila vodou a umixovala si své první smoothie. Nejen, že mě to bavilo, ono to vůbec nebylo chuťově špatné! A od té doby jsme mixovali a mixovali, dokud jsme neumřeli...nééé, dokud neumřel mixovač :-D I tento přístroj se porouchal a vrátili nám peníze. Jenže my už si život bez něj neuměli představit a tak jsme hledali náhradníka.

První smoothiovač byl tak trochu chcípáček s výkonem pouze 300W. Za nějakých 20 liber. Jablka jsem loupala, pomeranče jsem se snažila zbavit i bílé slupky. Nebylo to špatné, ale třeba mrkev se na miniatomy nerozbila. Navíc plastové lahve musel navrhovat chlap, protože věřím, že ženská, která je pak stejně bude mejt, by to neudělala. Díky jejich zúženému tvaru se nedali pořádně vymýt a za čas se tak utvořila i plíseň. Protože donutit chlapa, aby si to po sobě oplachoval hned je prostě u nás bez šance, naprosto.
A tak jsem vlastně měla i trochu radost, že musel na reklamaci a mohli jsme se poohlídnout po lepším. Požadavky: Větší výkon a široké lahve! Po přečtení recenzí jsem vybrala smoothiovač o výkonu 1000W. Za 35 liber. A rozhodně všem doporučuji si trochu připlatit, protože ten rozdíl za to stojí. 1000W už je peknej fičák, smoothie je opravdu jemné, leckdy až do pěny. Jablka již neloupu, "to bílý" u pomeranče taky neřeším (jestli to má nějakej název, tak mi ho řekněte :-D).

Přede všemi zde přiznávám, že Martinem navrhovaná koupě spotřebiče pro výrobu smoothie, byla skvělý nápad a šla bych do toho znovu. Howgh.

Škoda lásky

1. března 2017 v 13:41 |  Maršálci jdou do světa
Dnes opět z kategorie (tý)deníček. Věřte, že bych radši, aby byl můj život (týden) tak nudný, abych neměla o čem povídat. Ale to by mi tehdá nesměla do cesty vkročit ta malá nenažraná čůza.

No nic, vezměme to popořadě, protože hlavní část příběhu pustila kořeny již v pátek, tedy v den mých narozenin.
Letos jsem byla překvapivě hojně obdarována. Dorazil balíček z Čech od kamarádky a v práci jsem ke klasickým blahopřáním od všech dostala od mých dvou kolegyň orchidej! Já! Já, které pojde i kaktus. Tak vlastně nevím, jestli v mých očích bylo vidět zděšení nebo radost. Ale pak jsem si uvědomila, že mám přeci kontakty! Vedle babičky zahradnice i blogerku, která má orchidej přímo v názvu! Nechala jsem si tedy poradit i od naší Simči, alias Beallary :-)

Martin přišel z práce včas, aby se mnou mohl jít do mé práce. Tentokrát nikoli umývat nádobí, nýbrž pořádně se nadlábnout.
Protože podnik je dog friendly, šli jsme všichni tři. Ketynka dostala protekčně dvě mističky uzené šunky a opět bezchybně ukázala význam slovního spojení "udav se". Kdyby nebyla tlustá, tak si stoprocentně musí všichni myslet, že jí nedáváme nažrat.
Ovšem vedle společné večeře v restauraci jsem překvapivě byla obdarována ještě dalšími dary. Dvěma kusy Kinder Joy (jsme ještě tak úplně nedospěli, no) a krásným velikým čokoládovým srdcem s nápisem "Z lásky". Veliké překvapení a veliká radost. Srdce jsem si schovala do dárkové tašky, nechala na stole a moc jsem se těšila, až ho ochutnám. Nestihla jsem to.
Ještě teď je mi ouzko, když se na fotografii dívám a uvědomím si, že už není mezi námi...

V pondělí jsem se na druhý pokus vydala do Wokingu do banky, změnit adresu bydliště. PIN už mám totiž nový, a ten si fakt pamatuju, poslali mi takový, který bych si sama navolilaSmějící se Ještě pár nutností a už jsem seděla v autobuse domů. Výjimečně jsem tak dorazila už po dvou hodinách. Naštěstí.

Má představa klidného odpočinkového odpoledne se rozplynula ve vteřině, ve které jsem vstoupila do pracovny. A do p*dele! S posledním špetkou naděje jsem se rozhlížela po pracovně, jestli někde neleží mé čokoládové srdce... že by si ho třeba madam rozbalila, okoštovala a nezachutnalo. Jediné, co tam leželo, byl prázdný obal.
Rychle vyhledat složení. Do p*dele, to musel kupovat takovou kvalitní čokoládu! Takže holka sorry jako, ale to v(yzv)rátíš!
Před dvěma lety už jsme zvracení vyvolávali, a tak vím, že u nás funguje slaná voda. Namíchat roztok a jdeme na to! V kuchyni sice potopa, pacient dostatečně nespolupracoval, ale účinek se dostavil. Celkem čtyři várky slaného čokoládového roztoku zrcadlově rozprostřené po zahradě- holka je puntičkářka!
Zbytek dne se odehrával ve stylu pozorování příznaků, co kdyby. ("Hele, je hyperaktivní! Ne není, takhle si chce hrát každý večer..." ," Hele, zrychleně dýchá! Ne, je jí jenom vedro, protože je pod peřinou, jako vždycky...")

Ač věřím, že to většina lidí ví, tak kdyby se snad někdo ptal, proč jsem chudáčkovi tu čokoládu nenechala a trápila jí zvracením... čokoláda je pro psy toxická! Samozřejmě záleží na jejím složení, na velikosti psa i snězené čokolády. Pokud by ono srdce bylo například z hořké čokolády, s modlitbami bych Ketynku okamžitě dopravila k veterináři.

A tak přišlo nazmar jedno srdce " Z lásky." Škoda. Škoda lásky. Doslova.


A jestli si myslíte, že té smůly už bylo dost, tak nebylo! Včera, v úterý, jsem se pěšky vydala do vedlejší obce do jednoho konkrétního obchodu, do galanterie, jediné široko daleko. Po třech kilometrech, tři minuty před dvanáctou, dorazím k obchodu, který je sice zavřený, ovšem má na dveřích ceduli s otevírací dobou: Pondělí, úterý a sobota. Od devíti do pěti. Ach, mám radost, že jsem se zrovna trefila v to úterý, to má prodavačka určitě přestávku na oběd, přijdu později. Tak nevím, asi žiju v jiném časoprotoru, jelikož i po půl jedné byl krám zavřený! Protože jsem do krámu opravdu moc chtěla, odhodlala jsem se tam i zatelefonovat! Ale nikdo to nezvedal. Ptala jsem se i ve vedlejším obchodě a sám pán se divil a povídal, že přestávku na oběd nemají a když něco, vždy vyvěsí ceduli. Jasně, proč ne! Klidně přijdu příště, velice ráda chodím na sedmikilometrové zdravotní procházky podél hlavní silnice!

Tak Vám ani nevím, jestli dneska vycházet s Ketynkou z domu, včera jsem četla, že nám tu už vylézaj zmije a jsou ještě nějaký zpomalený, že se nestihnou odplazit! Nerozhodný

Letos medovník

21. února 2017 v 18:04 |  Maršálci jdou do světa
Za pár dnů budu zase o rok starší, věřili byste tomu?! A to neříkám proto, abyste mi přáli, z Facebooku jsem si nedávno dokonce smazala datum narození, to bude letos ticho po pěšině :D

Jedna z velkých nevýhod dospělosti je ta, že musíte pracovat a z toho se odvíjí další nevýhoda, že oproti dětství, kdy jste dorty dostávali darem, se teď předpokládá, že nějakou tu dobrotu přinesete právě do práce. Nebo se to možná nepředpokládá, ale já předpokládám, že u mě to každý přepokládá, protože já blbka vždycky mezi řečí vykecám, že tak trochu nejsem úplně marná v pečení.

Včera jsem si naťukala pravidelnou týdenní objednávku potravin a přihodila ingredience na medovník. Ještě večer jsem se zděsila, že jsem zapomněla naťukat, aby v případě, že něco nebude na skladě, přihodili obdobný výrobek. Fakt se mi nechtělo ještě do krámu. Dnes dopoledne nákup přivezli. Naštěstí nebyl na skladě jenom polskej chleba a ten do medovníku nepřidávám. Vše probíhalo v poklidu, dokud nepřišel na řadu pečící papír. Mylně jsem se totiž domnívala, že mi postačí nepřilnavá pečící folie. Háček byl v tom, že folie byla nepřilnavá až příliš a rozetřít na ni medovníkové těsto nešlo ani po několika výhružkách.

Víte, já jestli něco nesnáším, tak když peču, něco nemám a musím pro to skočit do obchodu. Strašně se mi nechce, jsem v domácím módu. Ale nebylo zbytí a do toho krámu jsem nakonec stejně musela. Abych to měla rychle za sebou, v rychlosti jsem na sebe hodila mikinu, šusťáky, kecky a rozhodla jsem se, že poběžím! Po prvních pěti metrech jsem si uvědomila, že jsem něco zapomněla! Ne, klíče to nebyly, díkybohu! Víte, můj domácí mód vypadá asi takto: tepláky na sebe, vlasy nahoru, podprdu dolu... Nedoběhla jsem ani za zatáčku, určitě za to mohlo to nezpevněné prsní svalstvo.

U nás v obci jsou dva obchody. Jeden jsem nedávno zavrhla, protože měli o rovných 39 pencí dražší mléko, než o konkurence! Nyní se hluboce omlouvám, čert vem mlíko, hlavně, že měli pečící papír. Ten totiž u konkurence, kam jsem si to nakráčela napoprvé, neměli vůbec! Alespoň, že jsou ty obchody asi tak 30 metrů od sebe. Stírací losy mají ale všude a jako takovému malému gamblerovi mi přišlo, že teď je ten moment... teď mi vesmír naznačuje, že vyhraju.... že vyhraju prd, zas nic :(

Medovník se mi nakonec podařilo sestrojit, ovšem poprvé se mi stalo, že jsem měla nedostatek krému (nebo přebytek těsta?)! A tak má o jednu vrstvu méně... ale nebojím se, že by přišla nazmar.

Vypadá trošku jinak, než když jsem ho dělávala v Čechách, tak doufejme, že mi neudělá v pátek ostudu.

Kam dál