Rozhodnutí

4. listopadu 2015 v 17:21 |  Maršálci jdou do světa
Jak a proč jsme vlastně dospěli k rozhodnutí, že opustíme rodnou hroudu? Tož to bylo tak.....


Přes čtyři léta jsme spolu žili obvyklým českým životem. Čím víc jsme však byli dospělí, tím méně nám začala sedět povaha většiny českých lidí. S přestěhováním do Prahy jsme se o tom jen přesvědčili. Dovolím si tvrdit, že jsme dva slušní, hodní a inteligentní mladí lidé, kteří vidí dál, než na špičku svého nosu. Je pro nás samozřejmostí zdravit lidi, které potkáme na chodbě našeho paneláku. Se stejnou samozřejmostí máme ve všech kapsách a kabelkách pytlíky pro případný úklid pokladů po našem psovi. Okamžitě uvolňujeme místo k sezení v MHD starším lidem. V supermarketu prodavačce na kase řekneme "Dobrý den" a odcházíme se slovy "Děkuji, nashledanou."


To je jen malý výčet pro nás samozřejmých věcí, které však pro mnoho lidí samozřejmé nejsou. A proto po naší zemi chodí lidé nabubřelí, kteří neodpoví na pozdrav, lidé nesnášící psi, jelikož stále šlapou do jejich výkalů, senioři nadávající na vše mladé, jelikož si nesednou v tramvaji.


Slušnost se zde zkrátka nenosí. A když jste k tomu ještě mladý? No jéje, to si pěkně slíznete. Nikdo neví, co je to respekt, ale s despektem s vámi jedná každý druhý.


Přitom si přejeme jen jedno, aby lidé vnímali nejen sebe, ale i své okolí a respektovali se navzájem. Přísloví "Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého" by se mělo tesat do kamene a ještě každý den hlásit místním rozhlasem.


Konkrétní okamžik, kdy jsme si řekli: " A dost. Zkusíme žít jinde.", nastal v srpnu, když jsme ve slunné poledne házeli Ketynce aport do vody a najednou se mi za zády zjevil staford. Vodítko nikde, pán nikde. Bohužel až příliš běžný jev. Divadlo, které následovalo bylo opravdu k pláči. My pouze slušně žádali, aby si majitel, který si po chvíli dokráčel, psa od nás odvolal. Ten ovšem dovedl jen opakovat, že to je jeho pes a že si může běhat kde chce. Smutné, že dle něj má jeho pes nárok na celou planetu a my ani na tu blbou osobní zónu. Naše Kety je vychovaná dobře, neběhá za ničím, pokud chce za člověkem, zvládnu ji odvolat. Jen je to seniorka s velmi špatnými zkušenostmi a jiné psy odhání, což vede často ke rvačkám. To by v normálním světě, kde se lidé nejdříve zeptají, jestli se mohou s druhým psem seznámit, nevadilo. Ale v tomto musím mít bohužel stále oči na stopkách, jestli se někde nevyřítí nevychované tele bez pána, jenž se poté bude cítit neuvěřitelně ukřivděn tím, že jeho psa odháním a jeho žádám o ta tři sprostá slova: "Azore, ke mně!"

A tak jsme se rozhodli sbalit svých pět švestek a zkusit to jinde. Zkusit. Protože si uvědomujeme, že není růže bez trní. Protože vždy je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. března 2016 v 0:08 | Reagovat

My už jsme trochu větší rodina na stěhování, neznalí cizích jazyků a vůbec takový domácí typy, tak za tu slušnost bojujem doma :-)
Třeba tím, že tý krá...sný paní na pracáku vždycky řeknu "dobrý den", vždycky s širokým úsměvem na tváři, vždycky přidám nějakou lichotku (kdybych jí řekla, že se tváří jako prase, byla by to taky lichotka, ale to já ne, maximálně že jí to sluší) a na odchodu ještě k pozdravu popřeju krásný den :-)
Minule už jsem byla tak vlezlá, že jsem jí řekla, že to i vypadá na krásný den, když svítí sluníčko a ona utrousila jen kategorické "na shledanou". Byl to jasný příkaz k odchodu. No co, pozdravila mě poprvé za tři roky, co k ní chodím :-)
Jsem prostě dobrá, donutila jsem jí aspoň k tomu pozdravu :-)

2 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 11. března 2016 v 21:02 | Reagovat

[1]: Tak bojuj, bojuj, až se vrátíme, ať je to tam všechno napravený a sluníčkový!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama