Svatební cesta trochu jinak

5. listopadu 2015 v 18:27 |  Maršálci jdou do světa
Jednoho dne se Martin zeptal Martinky: " Martinko moje, vezmeš si mě za muže?" A Martinka odvětila: " Až naprší a uschne." A tak žil Martin šťastně a spokojeně až do smrti.
Ha! To by se mu líbilo.

Jak víme, Martinka tyto plány zhatila a odpověděla kladně. Povětšinou následuje takovýto scénář: Novomanželé jedou na svatební cestu do země zalité sluncem, vracejí se do svého domečku, usilovně pracují na následovnících trůnu a žijí šťastně a spokojeně do té doby, než přijde rozvodové řízení.

Maršálci však nechtěli zapadnout do středního proudu a rozhodli se razit jinou cestu. Na svatební cestu odjíždějí nikoli na několik týdnů, ale na několik let. Odjíždějí do země zalívané velmi často, ale nikoli sluncem. Svůj manželský život se rozhodli začít trávit v podkrovním pidipokoji v tzv. "share housu" s dvěma postaršími dámami a psem, můžeme tak doufat, že rod nevymře po přeslici. Místo rozvodového řízení jsou navíc silně odhodláni žít šťastně a spokojeně až do smrti smrťoucí.

Abychom nikoho neochudili o detaily, vraťme se zpátky na začátek. Do Prahy. Přípravy na cestu byly veliké. S dostatečně nedostatečným předstihem jsme zařizovali a rušili bankovní účty a možná i nemožná pojištění a spoření, rozdávali plné moci, prodávali auto... a v neposlední řadě zařizovali Pet Pass pro Ketynku s příslušnými razítky.

28. 10. středa- stěhování, část první. Den začal neobvykle. Velký taťka z kmene Atchalpů, naše spása s povozem a babičkou, nepřijel brzkého rána, jak je jeho zvykem. Hladoví jsme se rozhodli vydati do restauračního zařízení. Naše plány nám však zhatil klíč ve dveřích. Zevnitř. Co následuje, když zabouchnete dveře s klíčem zevnitř a všichni, kromě psa, stojíte venku? Bohužel ani jeden z Ketynčiných triků se nejmenuje "hop na kliku" a tak následovalo volání zámečníka a zchudnutí o 1400 českých korun. V restauraci nepřijímali stravenky a tak následně zchudla i babička. Nasycení jsme počali stěhovat všechny krámy a harampádí. Naprosto netuším, kde se toho tolik vzalo a kdo to koupil. Proměna Felicie v nákladní kamion trvala několik hodin. Ještě zabarikádovat babičku na předním sedadle a bude hotovo. Podařilo se. Loučíme se a jdeme se připravit na pokračování.

29.10. čtvrtek- stěhování, část druhá. Balení, stres, očekávaný příjezd ve 13h. Zpráva o příjezdu ve 12h, ještě větší stres. Mnou zamýšlená zavazadla: 2 matrace (jsou totiž kouzelné), trocha oblečení, ložní prádlo, oblíbené hrníčky. Do Anglie se přeci jezdí na nákupy, nic nepotřebujeme. Pár dní před odjezdem jsem vyvedena z omylu, když mi jsou ukázány 4 (čtyři!) krabice s věcmi na pájení. Představa, že ten náš malý prostor budu sdílet ještě se 4 krabicemi na pájení ve mě nadšení nevyvolávala, což vedlo k bouřlivé diskuzi. Výsledek: právě se v pokoji dívám na 4 krabice na pájení. Tento stav však nehodlám akceptovat jako stálý a už se pomalu blýská na lepší časy. Představu o tom, jak moc mi tyto krabice na pájení překáží si udělejte sami: nevím, co je to pájení, nicméně jsem mu věnovala celých 5 řádků, v nichž jsem 5x použila slovo pájení. Teď už šestkrát.

Předmětem konfliktu se staly i ony matrace, respektive igelitové obaly na ně. Den před stěhováním manžel vyklízel sklep. Celý radostný mi povídá, jak spoustu věcí vyhodil. Odvětím, že by bylo lépe nejdříve provést konzultaci s manželkou, než něco vyhodím. On Povídá: "Nenene, to byly k ničemu věci." Večer mu říkám, že ve sklepě musí být ty obaly na matrace, které jsme rok skladovali jen a jen kvůli stěhování. Dostalo se mi odpovědi: "A do prdele."

Dalším sporným bodem byl kaktus. Náš 154 let starý kaktus na smrtelné posteli. Já ho chtěla nechat sousedce, Martin trval na převozu. Výsledek: právě se dívám na kaktus. Co je však horší, že se zde rozmnožil. Rozumějte, že vedle něj teď stojí kaktus, který už měl dávno prdět do hlíny. Nicméně můj ochránce všeho živého nedovolil Aně (kdo je Ana se dozvíte později) ulehčit mu trápení a skoncovat s jeho životem.


Zpátky do Prahy na Modrou ulici č. 6. Ve 12h přijel transit s přívěsem. Murphy se projevil: vždy když chci, aby někdo dorazil včas, dorazí pozdě. Jednou jedinkrát chci, aby přijel pozdě, a on přesto, že jede až z druhého konce země, dorazí na čas. Naložili jsme do přívěsu matrace obalené folií na svačinu a zbytek našich krámů. Hotovo, naloženo, zbývá jen nasednout. Řidič kontroluje Pet Pass. Ortel: "Máte razítko ve špatné kolonce, pes musí zůstat". Co?! Martin musel jet, Ketynku jsme neměli kde nechat, musela bych taky zůstat. Bez bytu, bez spoďárů, jenom se psem čekat, kdo se mě ujme. Těch 5 minut bylo strašných a pomalu jsem se připravoovala na roli bezdomovkyně. Naštěstí se nám podařilo řidiče přemluvit, že ještě vyřídíme veterinu znovu. Teď. Hned. Do 10 minut. V osobním rekordu (co osobním, to byl svěťák!) jsem doběhla na veterinu, kde jsem ze sebe vyblila, že potřebuji razítko do jiné kolonky. Hotovo. Mezitím přijeli ostatní, které Martin na veterinu navigoval. Znova kontrola Pet Passu řidičem. V pořádku, jedeme. První hodinu jízdy jsem měla jen dva pocity: že mám stoprocentně zápal plic a že Ketynku určitě do Anglie nepustí.

V transitu jeli vepředu dva řidiči a s nimi jeden cestující. Za nimi dva Slováci s klecí s osmákem degu na klíně. Vedle nich u dveří Martin. V poslední řadě u okna já s Ketynkou a vedle mě Slovenka s malou dcerkou. Ano, každý jsme seděl na druhé straně, místa pro novomanžele bohužel nebyla součástí smlouvy. Za námi pak morčata a v přepravních klecích německá ovčanda Suma patřící Slovence a týraná šarpejka z útulku z východního Slovenska, která jela za lepším životem... což se bohužel nepodařilo :-(
Kolem druhé jsme dorazili na hranice. Před nimi je však speciální "pet reception", kde se kontrolují Pet Passy a načítají čipy. Ketynka i Suma byli vyřízeny během minuty. Šarpejce se však i přes půlhodinovou snahu nepodařilo načíst čip, patrně si ho během cesty zničila. Musela zůstat, avšak nebyl kdo by s ní zůstal. Frčeli jsme tedy do psího hotelu, který byl dále, ale jediný přijímal kdykoli, i v noci. Moc si přeji, aby vše pro šarpejku dobře dopadlo, jelikož tolik stresu navíc pro už tak vystresovaného pejska...
Z psího hotelu jsme frčeli (opravdu frčeli, nebylo času nazbyt) k Eurotunelu. Jo! Stihli jsme to, jede to za 5 minut! Ve vlaku v Eurotunelu jsme jeli necelou půlhodinku a z tunelu vyjeli na už anglickou půdu. V novém "doma" jsme byli vysazeni v šest ráno. Pršelo :-) Zabarikádovali jsme celou kuchyň svými věcmi, vypili nabídnutou kávu, na oplátku nabídli babiččinu bábovku, z posledních sil žbleptali něco o cestě.... a pak jsme padli vyřízení na gauč...

O tom kdo, co a jak s námi bydlí, zase příště....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 19. února 2016 v 1:10 | Reagovat

Píšeš vtipně. To závidím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama