Jak dlouho ještě?

12. prosince 2015 v 22:36 |  Téma týdne
Táhne mi na 26 a přesto ku mně téma týdne pasuje jak puzzle od Ravensburgeru. Želbohu.

Kdyby tento článek četli všichni moji bývalí spolužáci, přátelé a známí... během následujících řádků by možná několik z nich škodolibě zajásalo. Několik dalších mě litovalo. A několik dalších možná zjistilo, že v podstatě jsou na tom stejně jako já...

Už od první třídy jsem byla za "tu chytrou" a tak nikdo neočekával, že v pětadvaceti letech budu psát článek na téma "Hledání sama sebe", který se mě bude týkat víc, než bych sama kdy chtěla.

Kolem mých sedmi let jsem se dala na basketbal. Byla jsem dobrá, ale ne nejlepší. V sedmnácti jsem sportovní kariéru hodila do koše mimo jiné i proto, že jsem si nepřipadala dost talentovaná na to, abych mohla dokázat víc, než vyhrát papírový diplom pro nejlepší střelkyni v zápase okresního přeboru. Sportem jsem se navíc prostě živit nechtěla.

V pátnácti jsem kromě každoročních "samých" ničím nevynikala. A tak mé šlépěje, stejně jako šlépěje mnoha dalších chytrolínů, směřovaly na gymnázium. Tam jsem zjistila, že mě neskutečně baví psychologie. Víc, než maturitu za výbornou jsem z ní ale nezvládla. Vejška s psychologickým zaměřením mi nebyla souzena. K radosti mnoha lidí jsem šla na práva. Tam jsem postupně zjistila, že stejně tak, jak ohromně mě baví psychologie, tak ohromně mě nebaví právo. V polovině třeťáku jsem tak znovu podávala přihlášky na psychologii a na speciální pedagogiku. A jen tak "jako záchranu", taky na Policejní akademii. Ve volném čase jsem četla Atkinson, Matějčka i Plhákovou. Byla jsem připravená, že když se "tam" dostanu, "zahodím" (jak to někteří nazývali) tři roky na právech a půjdu si po svém... Nešla. Nevzali mě. O dva body. Jednu správně zodpovězenou otázku....
Vzali mě však na tu "záchranu"... A tak jsem nic nezahodila, naopak si ještě přiložila pod kotlík. V hloubi duše jsem doufala, že se to zlomí, že se do toho dostanu.... Ale ono se to nestalo. Práva jsem vystudovala mezi těmi lepšími... Avšak jen díky své paměti.
A tak jsem v létě získala dva vysokoškolské tituly, pro které by někteří "vraždili". Já je v životopisu neuvádím, abych pro potencionální zaměstnavatele nebyla překvalifikovaná...

Součástí mého hledání byl i odjezd do Anglie, který jsme s manželem uskutečnili před šesti týdny. Stále hledám... ale věřím, že vše má svůj čas. Kdo ví, třeba je mým osudem být v prvé řadě především dobrou manželkou a jednou mámou.

Navíc pamatujte, že nic se neděje nadarmo. Během nenáviděných studií jsem sebe našla alespoň půlku. Tu půlku, kterou jsem si jistá, a o které nepochybuji. Svého manžela.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 12. prosince 2015 v 23:51 | Reagovat

Ono každý máme něco... Sama mám diplom z oborů, které mě vždycky moc bavily a pořád baví, studium jsem si vyloženě užila - jenže upřímně, od vteřiny bych zmíněný diplom zahodila, kdybych místo toho mohla mít vedle sebe někoho, koho mám ráda - a  kdo by měl rád mě.
Věřím, že nakonec najdeš, co dělat, ostatně dnes nikdo nemusí skončit v oboru, který absolvoval - a třeba se nakonec nějak dostaneš i k té vysněné psychologii:-)

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | 13. prosince 2015 v 1:05 | Reagovat

Moc pěkný článek.
Stejně jako ty jsem se kdysi věnovala různým věcem, připravovala jsem se na určité školy, kde mě nevzali, věnovala jsem se činohernímu herectví, pak jsem to vzdala, protože jsem měla pořád pocit, že nejsem dost dobrá. Vystudovala jsem obor (5let), kterému se nakonec nevěnuji. Přesto jsem nakonec našla práci, která mě baví (nebylo to hned a i tak stále pochybuji, zda jsem se neměla ubírat jiným směrem).
Ale nejdůležitější je, že jsem našla tu pravou druhou polovičku jako ty:-)

3 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 13:15 | Reagovat

[1]: Děkuji za milý komentář. Dívám se, že jsme na tom přesně opačně... ale jak píšu, vše má svůj čas a obě se jistě jednou najdeme kompletně:-) Život je život, a ač mě v jednom ohledu neskutečně trápí, přesto bych minulost neměnila, jelikož mi přinesl spoustu jiných krásných věcí.

4 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 13:25 | Reagovat

[2]: Děkuji za pěkný komentář. Popravdě jsem ani příliš neočekávala, že by článek někdo chtěl číst, ale téma mi prostě nedalo. Tak hodně štěstí v práci i ve vztahu!

5 Jitka Jitka | E-mail | 14. prosince 2015 v 23:03 | Reagovat

Jseš ještě mlaďoučká na to, aby jsi měla ve všem jasno. Někteří hledají to pravé ořechové celý život. Ale máš velké štěstí, že máš vedle sebe tu pravou oporu.Láska je velký dar a je třeba si ji hýčkat a ochraňovat ji. Hodně stěstí přeji.

6 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 15. prosince 2015 v 15:03 | Reagovat

[5]: Paní Jitko, vím, jaký je láska dar....  v tomto ohledu jdu ve šlépějích rodičů i prarodičů. I po tolika letech vím, že se přese všechno mají moc rádi a nemohli by jeden bez druhého být...

7 Douďák Douďák | 15. prosince 2015 v 22:33 | Reagovat

Čau Marťo, píšeš podle mě fakt hezky, určitě v tom pokračuj. A máte s Martinem oba velkou odvahu, držim vám palce! :)

8 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 16. prosince 2015 v 0:49 | Reagovat

[7]:Martin a Martina zdraví Martina! Děkuji a děkujeme! :-)

9 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. března 2016 v 13:41 | Reagovat

Marti, já nemám ani tu pitomou maturitu :-)
A nakonec jsem se našla jako máma, partnerka a nakonec i blogerka :-)
A tohle všechno nějakém omezeném měřítku :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama