Kolonehoda

15. ledna 2016 v 19:22 |  Maršálci jdou do světa
Dneska mám výročí.
Přesně týden ode dne, kdy jsem si poprvé rozbila držku na koloběžce. Přesně týden ode dne, kdy jsem si vůbec poprvé držku rozbila. Přesně týden ode dne, kdy mi šili něco jiného, než ranku po odstranění bradavice (ježibaby už evidentně nelítaj na koštěti, ale na koloběžce). V rodné zemi nemám ani angínu a po necelých třech měsících v Anglii toto... svůj příběh bych přidala do slovníku jako definici slova "pech".

A protože jistě někdo z vás přemýšlí "jak se kurnik někdo může rozsekat na KOLOBĚŽCE???? ", podělím se s vámi o celý příběh.

Páteční ráno. 8.ledna. Venčím Ketynku, praská pod ní zmrzlá tráva. Je mi zima. Ne, je mi kosa jak sviň. Nasazuji čepici a rukavice a odjíždím do práce. Na manžela pěšáka nečekám. Jedu. Jedu a jedu. Už se těším až budu v práci, jen sjedu kopec a jsem skoro tam. Jen sjedu kopec. Ten kopec prudkej jako kráva. Jedu. Jedu. Jedu a jedu. Brzda brzdí, jako když nebrzdí. Ne, ona vážně nebrzdí. Já jeduuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu.
Brzy už nepojedu. V úmyslu neskončit pod koly auta při vylítnutí z prudké zatáčky dávám nohu z brzdy na zem. Už vážně nejedu. Mám hubu na chodníku. Sbírám sebe i koloběžku a přemítám, co se to stalo. Vážně jsem spadla z koloběžky? Vážně mám celý obličej od krve? Jakože vážně??? Volám Martinovi. Nevolám, nemám kredit. Zastavuji kolemjedoucí auta. Nezastavují však ona, co když ten sériový vrah, kterému jsem utekla, stojí za rohem? Tak se vydávám k nejbližšímu domu a zvoním. Nic. Ještě, že tu je druhý nejbližší. Otevírá postarší pán, kterému v pološokupolobreku vybleju, co se stalo. Sedím v jeho kuchyni a volám z jeho telefonu. Martin má vybitý mobil. Sedím v pánově autě a jedeme Martina hledat, musí být na cestě do práce. Máme ho. Vyšokovaného manžela nabíráme a jedeme do práce. Pán se loučí se slovy, že koloběžku mi schová, vyzvednu si ji, až mi bude lépe.
Personalistka Rosa startuje auto a všichni jedeme do nemocnice v Maidenhead. Vyplňujeme formulář a za chvíli už mi příjemná sestra přelepuje rány. Není však doktor, který by mi mohl zaštupovat bradu. Rosa se tak vrací do práce a firma objednává taxíka, který nás odváží do nemocnice ve Slough. Nadiktujeme znovu všechny údaje a čekáme, nikoli dlouho. Pan doktor z Kamerunu a sestřička z Polska jsou moc milí. Injekce do brady. Nadávám česky. Za chvilku zdobí mojí bradu 5 stehů. Firma objednává taxík, který nás veze domů. Vyčerpaná a stále v šoku uléhám do postele. Ještě před usnutím si ale říkám: "Všechno zlé je k něčemu dobré, alespoň bude zajímavější blog...." Tak si říkám, jestli bych blog neměla ukončit, z důvodu škodlivosti mému zdraví.

Víkend jsem proležela. Skryta, nevycházejíc z domu. Martin mi ještě v neděli nakoupil a pak odletěl na služební cestu. Skvělé načasování. Protože mi ale bylo dobře ( vždy do té doby, než jsem se podívala do zrcadla a leknutím nadskočila), šla jsem v pondělí do práce i se zaštupovanou bradou, puchýři a monoklem, a musím se zkrátka smířit s tím, že již nejsem známá jako "ta, co jezdí na koloběžce", ale jako "ta, co si rozbila držku na koloběžce". A pokud se to k někomu v práci nedoneslo, tak si myslí že jsem se stala obětí domácího násilí nebo že jsem bojovala minimálně s Kličkem. Protože člověk je tvor zvídavý, a to za všech okolností, přikládám fotografii i v tomto článku. Upozornění pro slabé povahy: fotografie obsahuje drastický záběr.

Dnes, po týdnu, jsem navštívila obdvodního lékaře za účelem vyndání stehů. Doktorka byla opět neuvěřitelně milá. Strhla strupy, vyndala stehy a podoba mého ksichtu se opět vrací do původního stavu.


V návaznosti na mou kolonehodu bych ráda doporučila všem maminkám, aby svým ratolestem pořídili koloběžku již v útlém věku, případně navštívili známé, kteří tímto nenápadným dopravním prostředkem disponují. Snížíte tím tak pravděpodobnost, že si budou svou frustraci z dětství nahrazovat v produktivním věku. V posledních letech už někdo z mých známých občas někoho porodí a já se tak často dočítám: "Máme neštovice, nechcete přijít na návštěvu? nebo "Máte neštovice? Můžeme přijít na návštěvu". Skutečně doporučuji záměnu slova "neštovice" za slovo "koloběžka".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 19. ledna 2016 v 20:22 | Reagovat

Naštěstí se Tvá nešikovnost ukázala až po svatbě. Já jsem to své předvedla při první vyjížďce na kolech, což bylo cca po 2 měsících. Namlátila jsem si dršku v Kokořínském dole, že si do teď to místo pamatuji a doufám, že tu jámu, co tam po mě zbyla, někdo již zasypal :-) rány jsem si "lízala" cca 2 měsíce - obličej byl bez škrábnutí, zato ruce a noha, to bylo peklo. Od té doby jsem cvičila pád z kola už jen párkrát, naštěstí bez poranění.

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 10. března 2016 v 21:58 | Reagovat

Auuuu...

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 15. června 2016 v 19:30 | Reagovat

Jauvajs! To muselo být dramatické. Teď už je to zřejmě zapomenuto :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama