Na přání...

17. února 2016 v 13:24 |  Maršálci jdou do světa

… neznámé paní Bett, která se mne v komentáři u minulého článku ptala na několik otázek spojených s Anglií.

Celá naše Anglie byla jedním z nejspontánnějších, nejzávažnějších a nejsložitějších rozhodnutí vůbec. Teď a tady, po necelých čtyřech měsících říkám, že i nejlepších a pevně doufám, že tento názor potrvá.
Před třemi měsíci bych vám totiž řekla, že to byla jedna z největších hovadin, kterou jsme kdy vymysleli.


Na otázku " Jak se tu žije?" tak neexistuje univerzální odpověď.
Záleží na mnoha okolnostech. Na bydlení, na práci, na vaší osobnosti.
Když jsme žili v domě hrůzy, já neměla práci a Martin dojížděl tragickou autobusovou dopravou, stálo to za prd. Tak velký prd, že jsme si říkali, že to dlouho nedáme.
Zpod mraků na nás však vykouklo slunko v podobě nového bydlení a svitla naděje na lepší časy. Které skutečně přišly. Po jednodenní směně v hotelu jsem získala skvělou práci ve stejné firmě jako Martin a na naší obloze se vedle sluníčka naplno rozzářila i duha. Teď se nám žije hezky. Co se týče prostředí, polepšila si i Ketynka.
Vím ale jednu věc. Že sama bych to nezvládla. Jsem tu s člověkem, který mi poskytuje pevnou půdu pod nohama a kterého obdivuji, jak zařizoval všechno zdejší úřadování, papírování a vyřizování. Já na to byla levá už v Čechách. Díky Martinovi je ale vše, jak má být.


Nezvládla bych to sama ani právě proto, že bych byla sama… a jsme u toho stýskání nestýskání.
Já nejsem vlk samotář ani dobrodruh. Ale v některých věcech jsem cílevědomá. V tomto případě moje cílevědomost přebila i fakt, že jsem ve skutečnosti člověk, který by i raději zůstal v klidu doma na zadku s rodinou a přáteli. Mám tu ale manžela, tu osobu, kterou bych si vzala na pustý ostrov a Ketynku, to jediné zvíře, které bych přibalila.

Mám tady brečet do polštáře? K čemu by mi to pomohlo? K ničemu, k trápení. A do mé bubliny má od určitých dob trápení vstup zakázán. Mezi řádky ostatních článků se ale můžete dočíst, že z kamene přesto nejsem.


Na otázku " Jací jsou tu lidé?" také neexistuje jednoznačná odpověď.

Když jsem byla ten jediný den v hotelu, poznala jsem přetvářku, pomluvy, posměšky. K holčině, která mně byla nejsympatičtější ze všech. Na místech, kde patrně nelze očekávat příliš mnoho inteligentních jedinců, to tak žádná výhra oproti Česku není.

O to větší překvapení to bylo, když jsem nastoupila do firmy, kde má 90% lidí vysokoškolské vzdělání. Usměvaví, přátelští, nápomocní, přejícní. U nás ve firmě je opravdu ukázkové pracovní prostředí a každému bych to přála zažít. Samozřejmě za předpokladu, že by se choval také tak! Tady je rozdíl obrovský.

Vidím to i na ulicích. Pokud tady potřebujete najít cestu nebo třeba vyfotit s rodinou, lidé vám spíše pomohou, kdežto v Čechách si spíše hledí každý svého a odbyde vás, protože spěchá.


A jestli Anglie splnila naše očekávání? Ano, ano, naše ano.

Já jsem jela najít nový životní směr, novou cestu. Našla.

Oba jsme měli dost té české povahy mnoha lidí kolem nás (zde musím podotknout, že tento důvod nám dala hlavně Praha) - netolerance, sobeckost, závist… Tady se nám lidé zdají milejší, pokornější a tak nějak vychovanější… Ale žijeme i pracujeme na maloměstečku plném Angličanů. Ve větších městech plných přistěhovalců z různých koutů světa to asi zase bude o něčem jiném.

V neposlední řadě jsme samozřejmě jeli i za lepším platem, jelikož vidina třicetileté hypotéky na dům nebo dvacetileté na byt v paneláku nás nelákala. I tento záměr se vyplnil. Avšak zaznamenala jsem, že lidé mají pocit, že kdo odjede do Anglie, je do roka milionář, ne-li multi. Tak tak to opravdu není. Máte třeba dva až třikrát větší plat. ALE. Ale cena vašeho bydlení je větší až pětkrát! Za jídlo utratíte až třikrát víc.

Ale ano, peněžně si polepšíte, z třicetileté hypotéky si pár let odkrojíte :-)


Není všechno zlato…však to znáte. A cesta do světa, abyste lépe žili, ať už tam nebo jednou zase doma, je vykoupená odloučením od rodiny, od domova. Je vykoupená mnoha dalšími malými drobnostmi, které dohromady dávají jednu velkou cenu, kterou platíte za to, že nežijete "doma".
Proto Vás prosím, pokud jste si sami takovou životní cestu nevyzkoušeli, abyste z tepla domova nikdy nesoudili a nedělali si závěry, že ten, kdo žije tam, se má dobře, protože je přeci tam. Když už se mu pak přeci jen naplní třeba ta kratší hypotéka, to poslední, co si takový člověk zaslouží, je Vaše závist. Nežijeme v době před čtyřiceti lety a každý se může rozhodnout svobodně, každý může odjet. Nebo taky nemusí, ale pak netrestejme někoho za to, že se rozhodl jinak, než my. To už bychom v té nesvobodné době totiž zase byli.


PS: Na politiku lidé nadávají i v Anglii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. února 2016 v 17:48 | Reagovat

Když jsme v neděli jeli k našim pro děti (ano, směrem k Labi, ke kopečkům, jejichž jména stále neznám a od nás k západu), povídala jsem svému drahému, jakou máš odvahu, že jsi do toho šla :-)
A on jen nevěřícně kroutil hlavou, že jste blázni, protože...
No, protože v Anglii se jezdí vlevo a to on by nedal :-)
Jemu je fuk, že neumí anglicky ani slovo, že by byl daleko od přátel a rodiny, on řešil jen to, že by tam neuměl řídit :-)
A když nic nejelo, zkoušel si to aspoň nanečisto, na okreskách :-)
Kdepak, já Ti nezávidím, neodsuzuji Tě a ani nemám pocit, že by sis měla nějak polepšit tím, že jsi tam a my tady :-)
Jak už jsem psala v nějakém komentáři, já Tě děsně obdivuju :-)
A držím palce. Tak nějak tuším, že ať je jak chce, ať jsi měla jakékoliv důvody k odchodu, nebylo a určitě stále to není lehké.

2 Zuzka Zuzka | 17. února 2016 v 18:24 | Reagovat

Myslím si, že je na každém, jak se rozhodne. Zda žít tady nebo tam (ať už je to kdekoliv) a nikdo nemá právo Vás soudit.
Jak bylo zmíněno v jednom z tvých článků, "Každý je sám svého štěstí strůjce, ..."
Mým největším rozhodnutím bylo odejít za prací do Prahy a díky tomu jsem poznala úžasného chlapa, vdala se za něj, otěhotněla a pak se opět vrátila zpět na sever :-) Ne, že bych byla mamánek, ale  stačilo mi i těch 90 km - Anglie by byla na mě už dost daleko,...
Odejít do Anglie bylo Vaše rozhodnutí, takže jsem ráda, že se Vaše očekávání naplnila. Držím palečky ať je vše nadále zalité sluncem :-)

3 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 17. února 2016 v 21:03 | Reagovat

[1]: Já bych to neměla říkat, ale já je taky neznám, kromě Radobýlu a Řípu :-) Tak drahému řekni, že my to neřešíme, protože chodíme pěšky! Nemáme auto, takže denně přes tři kilometříky do práce a zase zpátky. Dneska pršelo, to bylo zas na prd. Ale do budoucna ten automobil plánujeme... tedy já jako neřidič ho plánuji řidičovi. Vezmeme nějaké lekce levojízdy a půjde to. Spíš ještě řekni drahému, ať si představí, že má řadící páku na druhé straně, tedy na levačku. Já jsem poslední člověk, kterého je třeba obdivovat, sama bych si ani nezavázala tkaničky, fakt.

[2]: Zuzi, já si myslím, že tu cestu budeme mít podobnou a všichni se zase shledáme na severu...

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 17. února 2016 v 21:04 | Reagovat

Takže jak vidím, celkem spontánní :) Já uvažuji o tom, že bych taky "utekla", ale Anglie mě nějak moc neláká... z důvodu počasí :D

5 M. M. | Web | 17. února 2016 v 21:24 | Reagovat

Na politiku lidé nadávají asi úplně všude. Skoro mám pocit, že kdyby se na politiku nenadávalo, tak bychom snad přestali být lidmi... Každopádně je skvělé, že se vám vaše dobrodružné rozhodnutí tak krásně vrátilo. Ať se na vás štěstí směje i nadále!

6 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. února 2016 v 21:34 | Reagovat

[3]: Nojo, řadička na levačku, to mi nedošlo... Ale neměl by to být problém, je levák :-)
Ovšem tady u nás se dneska taky chodilo víc pěšky :-) Za tři hodinky patnáct čísel sněhu... :-)
To by jeden neřekl, jak to ty lidi v únoru zmate :-)
A vidíš, Radobýl nepoznám, Řím samozřejmě jo :-) A ještě poznám Sedlo a Dlouhý vrch :-) No a Kalich, když dojedem dostatečně blízko :-)
Ale to je opravdu na druhou stranu :-) Každý holt známe to svý a Říp jako bonus :-)

7 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 17. února 2016 v 21:44 | Reagovat

[4]: Spontánní bylo myšleno v tom smyslu, že to bylo víceméně ze dne na den. Strašně, strašně rychle :-) Z počasí taky nejsem na větvi, ale Anglie nám prostě po zvážení všech okolností vyšla nejlépe. Tak držím palce, určitě člověk může jen získat, je to zkušenost. Vrátit se může vždycky.

[5]: Souhlasím a děkuji, děláme vše pro to, aby se smát nepřestalo. :-)

8 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 17. února 2016 v 21:48 | Reagovat

[6]: Z Radobýla seběhl Karel Hynek Mácha hasit a pak umřel. Je to kopec s velkým křížem! Tak teď už budeš vědět, když náhodou pojedeš z druhé strany :-)

9 Bett Bett | 22. února 2016 v 17:03 | Reagovat

Díky zasrovnání, díky za tento článek. Byla jsem teď několik dnů 400km od domova, takže jsem si to přečetla až dnes.
Ze Tvého psaní mi vyplynulo, že asi hodně záleží na tom, kde se člověk octne. Malé anglické městečko je opravdu asi o něčem jiném, než multikulti Londýn. Je pravda, že čím větší město, tím více jsou v něm k sobě lidé neosobní.
No a naše česká závistivost, zlodějství, xenofobie, netolerance a obecně pohled zpod klapek na očích jsou už pověstnou národní "maločeskou" mentalitou.
Ačkoli si myslím, že všude na světě mají lidé vpodstatě stejné vlastnosti, jen někde jsou některé výraznější a jiné zase umenšenější. Lidi byli vždycky jenom lidi. Zdánlivě jiná mentalita....při hlubším poznání povah myslím si, že člověk pozná, že pod zdánlivou skořápkou odlišnosti té které krajiny na zeměkouli se beztak skrývají podobné lidské vlastnosti jako všede jinde...Neboť desatero má všeobecnou platnost pro všechny lidi na světě... :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama