Žiju sen. Konečně.

4. února 2016 v 12:42 |  Maršálci jdou do světa
Dělat práci, která mě baví. Klišé, které si přeje téměř každý, ale ne každému se splní. I já jsem doma slýchávala, že lidé zkrátka dělají práci, která je nebaví, prostě to tak je.
Ano je, pokud na to přistoupíte. Já nechtěla.

Pesimisti a škarohlídi si řeknou, že mám štěstí a byla jsem ve správný čas na správném místě. Ano, byla. Ale abych se vůbec na to správné místo dostala, stálo mě to hodně úsilí. Musela jsem se pevně rozhodnout, že se vzdávám možnosti zaměstnání v právní sféře, začít od nuly a v neposlední řadě se rozhodnout, že chci začít hledat sama sebe v jiné zemi. Ať se vám to zdá jakkoli jednoduché, nebylo. Já nejsem dobrodruh. Jsem přecitlivělý vlastenec přese všechno spojený s rodinou a přáteli v Čechách. A proto jsem se na vlastní kůži přesvědčila o významu spojení krev, pot a slzy. Tu krev bych nemusela doslova, ale čas a koloběžku nevrátím.

Sobecky si myslím, že po pětadvaceti letech, z toho po 6 letech tápání a zoufalého hledání svého "místa na zemi" si právě tohle místo zasloužím. Místo, kde mi všichni moji spolupracovníci ochotně a s úsměvem poskytují rozhovory pro můj blog. Místo, kde nevím, co znamená slovo stres.
Mám svůj vlastní kamrlík, kde mohu mít v repráčcích puštěnou muziku. Někdy práce je, někdy není.
Když není, mohu si psát třeba blog. Nikdo mě do země nezašlape. Když je, skládám si krabičky, vypaluji CD a DVD, tisknu manuály, testuji obrazovečky, hledám ty správné plošné desky a tak dále a tak dále. U toho si tančím nebo zpívám. Vzhledem k mému talentu však jen nenápadně a potichu.
A pointa?? Děsně mě to baví. Do práce chodím ráda, s manželem a s úsměvem, a stejně tak jí opouštím. Konečně.
Jedna věc mě však přeci jen neuvěřitelně děsí. Každé pondělní ráno. Naštěstí trvá ani ne 5 vteřin. Požární alarm, který by i mrtvýho hluchýho donutil vzít si rezervní kalhoty. Mám ho přímo v kamrlíku a věřte, že cedule "riziko infarktu" by byla na místě. Stejný alarm vedl i k pobavení mého kolegy, který se mnou rozprávěl ve chvíli, kdy se alarm rozezněl poprvé. Leknutím jsem si málem cvrnkla do kalhot a pak povídám: " Oh, it is alarm clock!" (budík)

Jaký si to uděláš, takový to máš. Každej sám svýho štěstí strůjce, každej sám svýho dortu krůjce. KAždej sám svýho štěstí strojvůdce.... zpívají Chinaski a zatraceně nelžou.
Nestůjte, nečekejte, nezastavujte.
Běžte, sestrojujte, strojvůdcujte.
Nikdo jiný to za Vás neudělá.
S kombinací odhodlání a pokory zároveň můžete dokázat mnohé, i dosáhnout na štěstí.
A kdyby snad ne, tak mějte na paměti jeden z nejmoudřejších citátů, který už jste ode mě slyšeli: "Vždy je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marci Marci | E-mail | Web | 4. února 2016 v 13:02 | Reagovat

Vždy jde i o přístup.. podle mě, si člověk oblíbí jakoukoliv práci když to jde :)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 4. února 2016 v 16:59 | Reagovat

Ahoj Martíku,
taky pracuju na svým snu ;-) Moc hezkej článek.

A propos: neměl vyjít ten článek už včera? Nebo jsem to popletla?! Měla jsem dojem, že bylo upozornění v poště - ale tady jsem pak nic nenašla.

Do(kto)rka ti přeje hezkej večír :-)

3 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 4. února 2016 v 17:17 | Reagovat

Naprosto pravdivý text. Člověk si za život, který vede, zodpovídá sám. A dělat vysněnou práci, je snad to nejlepší. :)

4 Antea Antea | Web | 4. února 2016 v 17:37 | Reagovat

Gratuluju.! Snažím se si jít za svým cílem podobně. Mimochodem, jaká že ta Tvá vysněná práce vlastně je? :-)

5 Martina Maršálková Martina Maršálková | E-mail | Web | 4. února 2016 v 19:05 | Reagovat

[1]: Ano, jde o přístup, o priority... já bych si třeba nedokázala oblíbit práci třeba za krásné peníze, ale v hrozném kolektivu.

[2]: Pracuj, držím pěsti. Já včera nastavila uveřejnění na dnes. Když dnes vyšel, byla jsem v práci :-)

[3]: To úplně nejlepší. I když tato práce nebyla má vysněná, ještě nedávno jsem ani nevěděla, že existuje. Ale líbí se mi moc a tak se vlastně vysněnou náhle stala.

[4]: Držím palce! Já nevím, jak se to jmenuje, proto jsem popsala její základní náplň :-D Je to ale pozice v logistice ve firmě, kde manžel dělá softwarového inženýra. Navíc na krásném místě, v malém anglickém městečku.

6 Lizzie Lizzie | Web | 4. února 2016 v 19:49 | Reagovat

Super článok :) a veľká pravda :)

7 Antea Antea | Web | 4. února 2016 v 19:54 | Reagovat

[5]: Tak to je hezké, mne by to asi nebavilo, ale je dobře, že jsi spokojená. Malé anglické městečko zní pohodově :-)

8 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 4. února 2016 v 20:03 | Reagovat

[7]: Nebavilo by to spoustu lidí, i v práci se mě pořád ptají, jestli jsem spokojená a pomalu se mi omlouvají :-D Ale pro mě je ideální, že dostanu úkol, ten si v klidu splním a mám před sebou hotový produkt. Prostě zkrátka něco hmatatelného. Proto taky ráda peču, to je podobný princip. A vedle toho ten úžasný kolektiv, který je pro mě alfou a omegou. Každý jsme unikát a to je dobře, nelezeme si pak do zelí :-)

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 4. února 2016 v 20:50 | Reagovat

Ten citát slyším poprvé... a hned jsem si ho zamilovala! :)

10 Jaina Jaina | Web | 7. února 2016 v 18:48 | Reagovat

Marti jak já ti závidííím a zároveň ti to moc přeju :)
Snad i mě se brzy poštěstí :)

11 Any Any | Web | 19. února 2016 v 7:23 | Reagovat

Moc hezky napsané. Lidí, kteří si jdou za tím, co chtějí je málo. A těch, kteří dělají to, co je baví, je ještě míň.

12 K. K. | E-mail | Web | 20. února 2016 v 19:14 | Reagovat

Taky mám takovou práci, kam chodím ráda. Jasně, má to svoje mouchy, ale zatím ji měnit nehodlám. A kancl s repráčkama je nenahraditelný... (A jako skalní Chinaskiho fanynka oceňuji citaci! :))

13 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 20. února 2016 v 20:03 | Reagovat

[12]: A co je obsahem tvé práce? Jsem zvědavá :-) Jo, Chinaski jsou fajn!

14 K. K. | E-mail | Web | 20. února 2016 v 20:10 | Reagovat

[13]: Chod nakladatelství - posílání objednávek, řešení všeho možného (a kolikrát i nemožného!) :)

15 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. března 2016 v 15:15 | Reagovat

Ono je celkem fuk, co člověk dělá, pokud k tomu má dobré zázemí :-)
Já jsem ve fabrice dělala na pásu, tu nejhorší možnou práci, ale pokud se okolo točily kolegyně s úsměvem a sem tam i s otázkou, jestli si nepotřebuju odběhnout, byla to práce snů :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama