Návštěva z pohledu tří generací- část první

5. března 2016 v 11:35 |  Maršálci jdou do světa
Tak Vám to jdu všechno povědět. A nejen já. MamBa dostala domácí úkol a tak se dozvíte, jak probíhá taková delegace z Čech, rovnou třikrát. Z pohledu tří generací. Já, vnučka a dcera, ročník 1990. Máma a dcera, ročník 1969. Babička a máma, ročník 1944. Ale dnes se budete spokojit jen s vyprávěním mým....

Ve čtvrtek 25. února dopoledne se oba starší ročníky nechaly dopravit manželem a zeťem v jedné osobě (tátou) z Litoměřic na pražské nádraží. Zde vyčkaly příjezdu minibusu, do kterého vedle sebe naskládaly i část zbytku našeho domácího vybavení. Hrnce, žehlička, vysavač, parní čistič, mixér, zrcadlo... a mnoho dalšího. Včetně ubrusu na zakrytí našeho děravého stolu a záclon, jelikož doposud jsem Martina execírovala (babiččin výraz pro komandování), že se promenáduje polonahý před oknem.

Shledání proběhlo v pátek po šesté ranní. Mamka si šla lehnout. Babička chtěla čaj a já hledala ta správná místa pro naše znovunalezené vybavení. Mamka ležela asi 10 minut, poté se zvedla, že sama teda spát nebude. A tak jsme ještě nějakou chvilku strašily dole všechny. Přeci jen spánek byl silnější a MamBa nakonec alespoň dvě hodinky zaspala.
Na další vyspávání nebyl prostor, plán byl jasný. Jde se do práce. Výjimečně nikoli pracovat, ale na exkurzi. MamBa viděla mou komoru, k obědu měla fisch and chips ze zaměstnanecké restaurace, a dorozumívala (připomínám, že MamBa neumí anglicky) se i s naší báječnou personalistkou Rosou. Ještě ochutnat, jaké že tekutiny to vydávají ty naše firemní automaty a pěšky zase domů.
Dovybalit a zjistit, co že to vlastně dorazilo.... chleba, housky knedlíky, tlačenka, sádlo, škvarky, vysočina i poličan, uzené koleno, piškoty i vánoční cukroví.
Zbožňuji máslové košíčky, a tak z nich mám větší radost než z lecjakého narozeninového dorta. Vedle vánočních i narozeninových košíčků zároveň jsem byla obdarována i malými, ale krásnými dárečky.
Normálně perlorodku jsem dostala. S přívěskem, do kterého se perla po vyloupnutí vloží. Dále mandle v karobu od babiččiny kamarádky Libušky. Mikroutěrkový dortík. A taky přívěsek na klíče s fotkama našich. A když už jsme u těch fotek, dostala jsem od mamky taky vícedílný rámeček s dalšími fotkami. Darovanému koni na zuby nekoukej.... ale když on je na mě tak strašně cenil! No začla jsem s tím, že tedy ty černé rámečky vypadají tak smutně... v tom se přidala babička, že to nechtěla říkat, ale když jsem s tím začla... tak jsme se shodly, že to jsou rámečky pohřební. Protože nikoho pohřbívat nehodlám, mám v úmyslu je přestříkat nabílo. Sestřenice palice Vetešnice mi poslala taštičku, jenž v sobě skrývala pastelky, obrázky i barevné papíry. Má dvouletou dcerku, tak se nabízí možnost, že jí splouchá na maják. Ale nešplouchá, chtěla mi ulehčit velikonoční výzdobu!
Odpoledne jsme stihly ještě poštu i venčení. Zatímco já měla foťák v ruce, mamka nadšeně zkoušela venkovní posilovnu a babička házela Ketynce.
Večer jsme se hrozně nasmály. Příčinou byla aplikace na notebooku "My talking Tom". Někteří možná znáte. Kdo neznáte, je to kocour, který po vás opakuje, co řeknete. Takovým změněným hláskem. A tak taková aplikace pro děti neskutečně rozesmála všechny tři generace. Tak, že jsme stáhli i druhou verzi a salvy smíchu se rozléhaly celým domečkem.
Martin mi pak ještě ze služební cesty přivezl bonboniéru, nugátovou, kterou mám nejraději.
Spací pořádek byl zamýšlen následovně: MamBa v naší posteli, my na gauči. Protože se však gauč ukázal jako značně nepohodlný a malý, ukázala se naopak naše postel dostatečně velká a pohodlná pro tři osoby. A chudák Martin tak se psem sdílel gauč v obýváčku, přičemž manželka s tchýní a pratchýní okupovaly postel. Vedle jednoho pádu z gauče to však nesl velmi statečně.


V sobotu ráno nás naše úžasná paní sousedka Jitka odvezla do Windsoru k hradu. Lístek stál dvacku za každého, babička měla slevu skoro dvě libry! Hrad je nádherný a rozhodně návštěvy nelitujeme. Každý jsme si nechali udělat i roční pas, můžem na hrad celý rok zadarmo, co kdyby. Z interiérů hradu jsme vyšli zase do té vlezlé zimy, která zrovna ten den Anglii sužovala. Při čekání na paní Jitku jsme se ohřívali v krámcích, já si náhodou zakoupila báječné boty v Clarksu- můj oblíbený obchod, z kterého už jedny boty mám. Vždy s alespoň 50% slevou.



V neděli jsme odpočívali, uvařili koleno s kaší (to byla slast) a uzenou polívku a na odpoledne pozvali paní Jitku, s kterou jsme si vyměnili, jak mnoho slov, tak i naše cukroví za dort, který Jitka pekla. Poslední noc. Zase jsme všechny tři ulehly do jedné postele a klevetily jako malé holky na škole v přírodě. Jen na té škole v přírodě jsem nepřemýšlela, jestli je lepší nepohodlný, ale tichý gauč nebo pohodlná, ale hlasitá postel. Ne, MamBa neprděla. Ale hlasitě dýchala... A to já musím zase veřejně vychválit svého manžela, jak krásně tiše spí. A já taky. Vrána k vráně sedá, že.

V pondělí po o jsme vyjeli autobusem do Wycombu. Pan řidič, patrně Polák, nám odpustil babičku a ušetřil nám tak nějakou libru. Dvě hodinky jsme chodili po krámech a nic nekoupili. Víceméně ani nemohli, MamBa letěla z Lutonu nízkonákladovkou, tedy bez zavazadla. Ale nějaké ty bonbonky a blbosti z Poundlandu (vše za libru) se do tašky ještě vešly. Původně jsme měli jet do Lutonu všichni, aby se MamBa bez angličtiny nikde neztratila. Ještě v neděli večer bylo ale rozhodnuto, že se z ekonomických důvodů rozloučíme už ve Wycombu. Nu dobrá, byla jsem v klidu, autobus jel přímo na letiště, co se tak může stát... tak třeba se může cestou rozbít bus. Asi. To mi psala mamka asi po půl hodině, co odjely a já byla jen ráda, že mají tak velkou časovou rezervu. Další zpráva. Asi přijel nový bus a asi jedeme na letiště. "Asi" se naštěstí ukázalo jako skutečnost a další zprávy už chodily z letiště. Nicméně jsem pořád byla jako na trní. Najednou prázdný dům a všude jsem jen četla, jak v Čechách sněží a sněží jako blázen. MamBa měla letět, táta pro ně jet v noci na letiště. Let byl zpožděn o hodinu a půl, ale naštěstí všichni dolétli a dojeli a mně se v úterý ve tři ráno ulevilo...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 5. března 2016 v 11:47 | Reagovat

Ahoj Martinko, tak jsem to zhltla jedním dechem :-) Poutavě napsaný - jak kdybych s váma byla ;-) Tak dobrou chuť, až budeš papkat ty dobroty ;-)

2 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 5. března 2016 v 12:16 | Reagovat

To jsem ráda. Mělo to vypadat jinak ty fotky, ale už mám zase rozbitý notebook, takže zase jen takhle obyčejně :-( Dobroty jsou částečně spapány, částečně v mrazáku, částečně v lednici chráněny před nálety všežravého dravce.

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 5. března 2016 v 12:33 | Reagovat

[2]:Nezoufej, není všem dnům a fotkám konec :D

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. března 2016 v 14:19 | Reagovat

Martinko, tak nevím, jestli mám s Tebou sdílet nadšení z báječného víkendu a nebo lítost z toho, že je po něm :-)
Asi to nadšení, ne? :-)
Lítost si nebudem připouštět :-)
Jsem ráda, že sis to užila :-)
A těším se na další pohled :-)

5 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 5. března 2016 v 16:25 | Reagovat

[4]: Baru, lítost už není, já mám kritických vždy jen prvních pár hodin, pak už zase musí člověk pracovat a vrací se do starých kolejí... Mamina už svou úkol splnila, takže ten bude velmi brzy, ale babička dělala drahoty, tak uvidíme.

6 Gauri Gauri | E-mail | Web | 8. března 2016 v 15:05 | Reagovat

Zdá se, že jste si to pořádně užily!
Moc se mi líbí ta fotka z postele. Jste tam všechny hrozně hezky rozesmáté! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama