Ketynka se představuje

25. dubna 2016 v 14:10 |  Psí život
Ta paní, co se mnou bydlí, pořád říká, že by taky ráda, kdyby na blog napsal i někdo jiný. Myslí tím toho pána, co u nás taky bydlí. Ten na ní ale vytrvale hází bobek. Já ale vím, že bobky se hází venku. Ne na lidi, ale zásadně na trávu, pak do pytlíku, potom do popelnice. Jednou za čas se do pořadníku nechtěně vecpe i lidská ruka, povětšinou toho spolubydlícího pána. To se mu pak paní hrozně směje a svou ruku už mu nepodá.

A kdo že tedy jsem??
Podle lejster jsem už skoro 12 let pes, řekněme parson russell vořechiér, ale ne všechno, co se píše, je pravda, že ano...
Někdy jsem prase. To třeba když jsem žrala lidský h****. To už teď nedělám. Ale nikdy neřeknu, jestli proto, že už je nechci nebo proto, že v Anglii lidi venku takové kulinářské speciality nenechávají. Ale jakýmkoli odpadkovým košem nepohrdnu doposud. Stejně tak nebezpečné je ponechávat se mnou o samotě jakýkoli kus čehokoli, co se dá sníst. Tedy kromě salátu. Ale ten plech plný štrůdlu tenkrát na stole můžou vyčítat jen sami sobě. No a ty žvejkačky, za kterej dostal páneček od pančičky pěknej sprdunk! Když si nechá v tašce celou novou navinutou pixlu Hubba Bubba, vy byste si to nevzali? Pančička pak nadávala, že když odcházeli, tak se ho ještě ptala, jestli v tý tašce něco nemá... a pak chtěli abych jim to (vyz)vrátila. Peroxid nepomohl, ještě jsem se po něm oblizovala. Ale slanou vodu už jsem nedala a tu žvejku jim teda vrátila. Jéééé, to to vonělo. Měla jsem nejen žvýkačkové blijouše, ale i prdouše a hovnouše! Pančička tenkrát říkala, že by si to měli nechat potentovat nebo co.

Někdy jsem kočka. Pokud jde o vzhled, tak to jsem jasně že neustále (jen nechápu, proč vy lidé říkáte zrovna " to je kočka" a naopak spojení "to je čubka" připisujete význam úplně jiný...). Ale někdy si třeba takhle sedím před postelí nebo gaučem a čumím. Oni mi říkají, jakože ať jdu k nim. A já nejdu. Jdu až po nějaké době, aby bylo dostatečně vidět, že tak nečiním na jejich přání, ale protože to zrovna chci já. Jooo, ale ty vopravdický kočky, ty mi nesměj na oči.

Párkrát jsem se prala jako lev. Většinou pánečkové bitku utnuli hned v začátku, ale jednou to nestihli a já mám dodnes jizvičku na noze a pod okem. Nejsem bojovnice z povolání, ale vedle špatných zkušeností mám už svůj věk a na nějaká cizí psiska vůbec nejsem zvědavá, tím spíše když jsou bez vodítka a šmataj na mě. Vám by se to snad líbilo?

Ale po většinu času jsem to nejúžasnější stvoření na světě. Krásně se mazlím, až by si mohli ti dvojnožci myslet, že je mám opravdu ráda. Ten pocit jim ale vydrží jen do té doby, než někdo (kdokoli na světě) otevře ledničku nebo zašustí pytlíkem a já je svým výstřelem k onomu člověku disponujícím jakoukoli potravinou (tedy až na ten salát) vrátím zase zpátky do reality. Jsem neúnavný aportér a plavec. Miluji návštěvy, jen nevím jestli ony milují mě, ale na tom nesejde. Miluji děti, vždycky jim něco dobrého upadne z ruky (nebo to prostě jen nějakou nevysvětlitelnou záhadou z té ruky zmizí a skončí to v mé tlamě) a z možnosti házet mi míček jsou stejně nadšené jako já, což se třeba o těch návštěvách ne vždy dá říci. A nejsem blbá, nemůžu být, když mě pančička v mých devíti letech naučila dávat pac, dělat mrtvolku, sundávat jí ponožky nebo skákat na záda. A další blbosti, ale já za to dostanu dobrotu a ona má radost, tak co.
Možná vás napadá, proč mě to učila až ve stáří a ne mnohem, mnohem dřív. Nemohla. Pro jiné jsem totiž tím nejúžasnějším stvořením nebyla, jinak by se mě přeci nemohli vzdát...


Vlastně celý život jsem byla putovní pejsek. V osmi letech jsem doputovala až na webové stránky plzeňského útulku, kde mě nabízeli k adopci. Byla jsem však ještě u majitelky, v Plzni totiž berou jen psíky zatoulané, ale ty od majitelů alespoň inzerují. Jednoho listopadového dne už mě majitelka chtěla odvézt do útulku do Poděbrad, tam by si mě nechali. Onoho dne ale měla ta má bývalá paní telefonát, který mi navždy změnil život a ta útulková propast, nad kterou jsem se vznášela, se navždy uzavřela.
Druhý den přišla blonďatá slečna a já jí jako každou návštěvu obskákala a voblízala. Ona si myslela, že je to osud, že jsem sí jí na první pohled zamilovala. Naivka, co. Pak jsme spolu byly samy v parku a já jí ukázala, jaký jsem blázen do míčku. Nakonec si mě fotila a měla skleněný voči. Tak jsem jí zas voblízala. No a pak mě vrátila.
Další den přišla zas, s pánem, kterýho jsem stejně bláznivě přivítala a šli jsme na procházku. Na tak dlouhou procházku, na který jsem dlouho nebyla, protože pak mě strašně bolely nožičky. Na noc mě zase vrátili. Jezdili za mnou každý den a brali mě na dlouhé procházky, ukázali mi, jak to vypadá u nich doma... a po týdnu už mě nevrátili vůbec. I přesto, že jsem celou cestu k nim prděla a strašně smrděla na celou tramvaj.
Moji Marťánci mi změnili život a já ho změnila jim. Koupili mi nové mnohem kvalitnější krmení a už se mnou mohli jezdit tramvají, aniž by se museli obávat, že je bude někdo podezírat z úniku plynu. Koupili mi krásné malé autíčko, abychom mohli jezdit na spoustu výletů. Když hledali v Praze byt, kritérii výběru nebyla ani vestavěná kuchyň nebo rohová vana, ale lokalita blízko parku a možnost bydlení se psem. Přes to vlak nejel. Ten vlak nejel ani když se páníčci rozhodli přestěhovat do jiného státu a já se tak díky nim vrátila ke svým kořenům, jelikož mé plemeno bylo vyšlechtěno reverendem Johnem Russellem právě v Anglii. Díky pánečkům jsem měla možnost si očuchat a označit tolik míst.... a brzy se nejspíš podívám i k moři!

Lidičky, prosím, pořádně promýšlejte, než si nás pořizujete. Pokud je pro vás například stěhování nebo rozšíření rodiny důvodem k našemu opuštění, nejste nás hodni. Já měla štěstí, ale spousta mých kamarádů ho nemá a z té propasti, ve které se ocitli jen a jen kvůli nezodpovědným a sobeckým lidem, je už nikdy nikdo nevysvobodí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 25. dubna 2016 v 14:30 | Reagovat

to je krásný článek, moc pěkný pejsek, pejsku, užij si to a hodně štěstí ti přeji :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 25. dubna 2016 v 14:32 | Reagovat

Tak je to správně. Záleželo i na ní samotné, aby si páníčky obtočila kolem tlapek. A že to dokázala značí, že má teď právo psát na blog... Hodně šťastných procházek do budoucna pořád s dobrou náladou a správnými páníčky ti přeji ;-)

3 JANA JANA | E-mail | Web | 25. dubna 2016 v 14:45 | Reagovat

Téééda, vážně hodně obdobné ... Ale krááásné! <3

4 Julie Julie | Web | 25. dubna 2016 v 14:45 | Reagovat

Jé, to byl krásný článek, až dojemný :-)! Kdyby to šlo, všechny opuštěné pejsky bych si vzala domů. Ale nejde, že :D.

Strašně ráda čtu, když někdo bezmezně miluje nějakou tu zvířecí duši. Je to uspokojující. Ne každý to tak cítí, bohužel :-(.

5 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 25. dubna 2016 v 16:45 | Reagovat

Moc prima článek, pejsek to vyjádřil tak nádherně až to chytlo za srdíčko. Pravda, každý tvoreček takové štěstí nemá. Můžu říct z vlastní zkušenosti, že naše Barča nám život zpříjemňuje moc a moc a doufám, že ho zpříjemňujeme i my jí :D  :D  :D

6 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 25. dubna 2016 v 18:35 | Reagovat

[1]: :-)

[2]: Obtočila si nás až moc dobře :-D

[3]: Ještěže já píšu alespoň psovi, viď.

[4]: Tak až to půjde, tak honem do útulku :-)

[5]: Pohlazení Barče! :-)

7 Meduňka Meduňka | Web | 25. dubna 2016 v 20:03 | Reagovat

Tedy Ketynko, doufám, že budeš psát častěji, moc krásně se mi to četlo, i slzička skoro ukápla... no a senza fotka :-D

8 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 25. dubna 2016 v 21:12 | Reagovat

TO jsme rády! Senza fotka je ještě tenkrát od Plzně, po dlouhém výletu jsme se vraceli polní cestou, bylo hrozné vedro a Ketynka si najednou takhle ustlala v té travině, aby se zchladila :-)

9 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 26. dubna 2016 v 23:28 | Reagovat

No jéje, tak jí lidský hovínka, no :-) To už tak pejsci dělají :-)
Hezky jste to, holky, napsaly :-)

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 28. dubna 2016 v 9:14 | Reagovat

Ketynko, ty jsi krásná!

A co se týká těch žvejkačkovejch blitek a hovňajzů, panička má pravdu, to chce patentovat, protože občas, co vychází z našeho záchoda... :-D.

11 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 30. dubna 2016 v 18:42 | Reagovat

[9]: Všichni pejsci to rozhodně nedělají. Ovšem jsou i horší, kteří žerou hovínka všechna, my alespoň jen ta lidská :-D Ta jsou ale nejhorší :-!

[10]: Tak Hubba Bubba, celou pixlu, příchuť dle výběru a momentální nálady, sníst a vyblít. Důležité je skutečně vyblít, protože jinak by nemuselo vyjít naopak vůbec nic :D

12 Jitka Jitka | Web | 17. října 2016 v 10:14 | Reagovat

Narazila jsem na tento úžasný blog někdy minulý týden a nemohla jsem se od něj odtrhnout. A teď pokračuji ve čtení..obdivuji vás, jak jste vyrazili do světa a začali žít jinde. Mám dceru ve stejném věku a nějak si nedovedu představit, že by toto zvládla. Já si říkám, být mladší a mít ty možnosti, zkusila bych to. Jenže bych k tomu potřebovala mít i ty zkušenosti co mám teď a hlavně partnera, který by hodně z toho zařídil a já se pak "jen vezla".
No a přímo k tomuto článku...vzal mne za srdce a tak Ketynce přeju hodně společných zážitků se svými páníčky. My jsme nedávno s bratrem pronajímali byt po mamce a první na co jsme kývli, bylo to, že nám nevadí, když do bytu přijde zvíře. Protože si nějak neumím představit, že bych se těch našich musela vzdát...my máme psa, 2 činčily a 25letou roselu.

13 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 17. října 2016 v 18:04 | Reagovat

[12]: Tak takové komentáře čtu nejraději :-) Já bych to bez manžela také nezvládla!  
A moc Vám děkuji za takový přístup k pronájmu bytu a doufám, že nájemníci jsou bezproblémoví :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama