Stěhování posedmé!

29. května 2016 v 14:24 |  Maršálci jdou do světa
A jsme u té sedmičky.
K žití jsme si vybrali městečko poblíž Newcastle upon Tyne. Začali jsme hledat již před měsícem, kdy se Martin odstěhoval na hotel v Newcastle a já zůstala ve Flackwell Heath, kde jsme stále museli platit nájem a já ještě týden chodila do práce. Já hledala na internetu možné bydlení, Martin telefonoval a chodil na prohlídky. U jednoho z prvních domů, na který jsme se ozvali, nám bylo řečeno, stejně jako u většiny dalších, že landlord nepovoluje psa. Dny plynuly a možnost pronájmu se psem byla jen na nepěkných nebo ne zcela vyhovujících místech.
Ovšem dům, který se nám tak líbil a na který nás odmítli z důvodu psa, byl stále volný. Martin už to znovu zkoušet nechtěl, že prý to nemá cenu. A to zase já se tak brzy nevzdávám. Líná huba, holý neštěstí. Napsala jsem email s žádostí, aby se znovu zeptali landlorda. Že náš pes je malý , klidný, starší… a poskytneme jim klidně i psí kauci. V odpovědi najednou stálo, že landlord jednoho psa akceptuje. No měla jsem radost, jak z mobilu pod stromečkem, když mi bylo třináct, co vám budu povídat. Pak to šlo rychle: prohlídka, bereme, kontrola kredeibility, smlouva a tradá, můžeme se stěhovat.

Protože jsme měli psa, ve Flackwell Heath jsem musela zařídit profesionální úklid včetně čištění koberce. Když jsem si našla ceníky, myslela jsem, že mě vomejou.
Naštěstí se mi přes internet podařilo najít osmadvacetiletou Slovenku, která mi umyla kuchyň a koupelnu za hubičku a ještě jsme si u toho popovídali.
Čištění koberce mi sehnala má úžasná sousedka Jitka, které jsem pak i předala klíče, jelikož pán čistil až v době, kdy já už byla pryč.
K přestěhování samotnému jsem zkusila kontaktovat Mikea z webového inzertního portálu Gumtree. Toho samého Mikea, který nás stěhoval z High Wycombe do Flackwell Heath. K mé radosti s tak velkou vzdáleností neměl problém, i přesto, že to byla dosud jeho nejdelší stěhovací cesta.

V neděli v devět ráno jsem s Mikem naskládala všech tisíc a jedna věcí, sebe a psa, do modré dodávky. Rozloučit se sousedy, zamávat sousedům a vstříc pětihodinové cestě na sever.
Ve tři hodiny už jsem stála v "našem" prázdném obýváku, který se za 20 minut proměnil v obývák, kde nebylo k hnutí.
Ještě to odpoledne jsem se dala do úklidu. A můžu Vám říct jedno. Kdybych já nechala následujícím nájemníkům nemovitost v takovém stavu, hanba by mě fackovala. A nejen ta, i máma by mi nafackovala, kdyby to viděla, a já bych jí k tomu tleskala do rytmu.
Humus, humus, humus. Nechutný, nechutný, nechutný. Tři dny jsem myla, čistila, dezinfikovala a mezitím občas zadržovala zvracení, protože cizí vlasy prostě nesnáším a intenzita pocitu na blití je přímo úměrná jejich počtu pohromadě. Nikdy nepochopím, v jaké špíně dokážou někteří lidé žít. A to nejsem člověk, který by v kteroukoli denní či noční dobu mohl jíst klíďo píďo ze země. To ostatně v domácnosti se psem není ani dost dobře možné. Za prvé cokoli na zemi je v milisekundě chlupaté a v další milisekundě už to existuje jen v dutině břišní onoho nenažraného tvora (chápejte psa, nikoli manžela).

Po opravdu převelice důkladném úklidu, za který by se nemusely stydět ani uklízečky z prezidentského apartmá, mohu prohlásit, že se nám tu líbí. Dům je krásně prostorný, s francouzskými dveřmi vedoucími z kuchyně na bezva zahradu.

Důvodem mě odmlky byl však nejen úklid, ale také absence internetu. Poté, co jsem přijela měl manžel z mé přítomnosti nejdříve 30 minut velkou radost. Poté zjistil, že jsem zapomněla přivézt nějaký kabel a začal rudnout. Pak mu naběhla žíla na čele a pak se pořád rozčiloval, že věděl, že jsem takový technický analfabet, ale ne, že až tak moc veliký. Na mou obranu: řekl, že mám vypojit kabel, ale neřekl odkud. Vypojila jsem ho tak ze špatné strany, jelikož to vypadalo, že druhá prostě vede ze zdi. Zavolali jsme tedy sousedce Jitce, jelikož měla ještě ty naše klíče, a požádali o zaslání kabelu. Kabel přišel, ovšem manžel hudroval dál. Chyběla mu krabička. O níž se mě snažil přesvědčit, že tam byla. Stejně vehementně jsem ho přesvědčovala já, že nebyla.
Krabičku našel u sebe v krabici (nicméně ani ta nám nepomohla a do prvního června jsme odkázáni jen na pár dat z mobilu).
Tento výsledek mě nijak nepřekvapil, jelikož na chlup stejně mě den předtím přesvědčoval o chybějících šroubcích k posteli, které měly být v papírku a já jsem podle něj někam zašantročila. Šroubky byly v papírku v jeho krabici, přesně tam, kde měly být.

Ovšem abyste mě špatně nepochopili- já si nestěžuji. Říká se, že ženy si berou muže podobné svým tatínkům. Vedle toho, že je Martin panna stejně jako táta (a také děda- maminčin táta…), tak i táta se doma rozčiloval, že mu máma zašantročila tohle a tamto…. a pak to našel ve svých montérkách. Vedle toho je Martin, stejně jako můj táta, velmi pracovitý a poctivý. V neposlední řadě je to milující manžel, i přesto, že začíná být trochu bručoun- stejně jako táta. Jen (možná naivně) doufám, že se můj manžel nebude, tak jako táta, s přibývajícími manželskými lety příliš zvětšovat… promiň, táto! Smějící se
Ale to víte, že je mám ráda oba, ať maj pupky jakékoli! Líbající
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 29. května 2016 v 15:01 | Reagovat

Ještě, že existují milé Slovenky. :-)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 29. května 2016 v 15:05 | Reagovat

Víš, co mě zklamalo? Že jeden blog má stejný design, jako ty :-( Já už jsem zvyklá, že domeček je jenom tvůj :-)

3 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 29. května 2016 v 15:43 | Reagovat

Doufám, že pro tebe ta sedmička bude opravdu šťastná a že se vám bude dobře žít, moc vám to přeju :-) S těma chlapama je někdy potíž, ale oni to s námi také občas nemají jednoduché (alespoň u nás doma) :-D

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 29. května 2016 v 16:05 | Reagovat

Nádherně pohodový článek o těžších věcech. Zvládáte to dobře. A tobě při líčení nechybí humor, článek má švih. Ráda si k tobě chodím číst, jak to cvrčí ve světě. Byl to šťastný klik, když jsem tě objevila. Je to tak - líná huba... :-D

5 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 29. května 2016 v 17:36 | Reagovat

[2]: Není divu, mé pozadí je volně přístupné každému... aha, raději bych taky měla použít slovo design :-D

[3]: No jéje, se mnou to tedy nemá jednoduché vůbec! takže si rozhodně nemáme co vyčítat. Jsme si na sebe zbyli, on by s náma nikdo jiný nevydržel.

[4]: To jsem ráda, že jsi ráda! Děkujůůů :-)

6 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 1. června 2016 v 19:23 | Reagovat

Gratuluju ke zdárnému přestěhování! Ten megaúklid vám tedy nezávidím - také nevycházím z údivu nad tím, jak lidé můžou žít ve špíně... ale zas je z toho vtipná historka a to má taky něco do sebe ;-)

7 Jana Jana | E-mail | Web | 2. června 2016 v 10:19 | Reagovat

Je. To by se mi ale vůbec nechtělo stehovat :( faktem je,ze jen v rámci Brna jsem se stěhovala několikrát a proto mám omezeny počet věci (krom bot)se mi vlezou všechny do auta ....

8 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 2. června 2016 v 22:04 | Reagovat

to je asi všude stejné...to já slyším doma pořád, že jsem MU něco zašantročila a pak se přijde na to, že si to důkladně schoval :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama